3x 130 na pražských věžích

130 pomyslných svíček na dortu by však v letošním roce sfoukly také hned tři objekty pražských věží: Petřínská rozhledna, Zrcadlové bludiště a Svatomikulášská městská zvonice. Ta si ale na rozdíl od nich připomíná konec jedné své kapitoly...

Postavme si Eiffelovku!

Jako první by slavila Petřínská rozhledna, jedna z nejviditelnějších pražských ikon, která stojí na vrcholu Petřína už 130 let.  Začátek stavebních prací se  totiž datuje k 16. březnu 1891.
Klub českých turistů působil teprve druhým rokem, když Paříž uspořádala světovou výstavu. Jeho 363 členů se počátkem srpna 1889 vydalo na první klubovou zahraniční výpravu do města nad Seinou - a už cestou zpět vymýšleli hrubý projekt rozhledny podle vzoru Eiffelovy věže. Byli natolik uchváceni, že udělali všechno pro to, aby se obdobná věž vypínala nad Prahou. Stavbu rozhledny urychlilo blížící se konání Zemské jubilejní výstavy, a tak zakrátko Družstvo pro výstavbu rozhledny získalo pozemek i finanční prostředky.
Pětinásobně menší volná kopie Eiffelovy věže, byla navržena arch. Vratislavem Pasovským, autory konstrukce byly inženýři František Prášil a Julius Souček. Stavba byla zahájena v březnu 1891. V neuvěřitelně krátké době vyrostla celá konstrukce, 28. července byla zkolaudována a již 20. srpna téhož roku byla rozhledna slavnostně otevřena. Návštěvníci mohli na horní vyhlídkovou kabinu ve výšce 55 m vystoupat stejně jako dnes po točitém dvojschodišti nebo mohli do stejné nadmořské výšky 318 m jako skutečná Eiffelova věž použít výtah.
V přízemním pavilonu byla restaurace, v prvním patře rozhledny, ve výšce 20 m, byla krytá vyhlídková terasa s ochozem a na střeše byla umístěna stylizovaná koruna s vlajkou v národních barvách. Ta musela však v roce 1953 ustoupit televizní anténě, stejně jako výtah kabelovým rozvodům. Jako televizní vysílač sloužila věž až do roku 1992.
Dne 19. prosince 1891 poprvé také zazářilo z rozhledny elektrické světlo. Na nejvyšším místě u samé koruny byla umístěna oblouková lampa, která podle tehdejšího tisku "...vydávala světlo, že v okolí rozhledny se dalo pohodlně čísti."

Klub českých turistů se představuje...

Další stotřicítku slaví jiná petřínská pozoruhodnost – zrcadlové bludiště. Původně bylo zbudováno podle projektu architekta Antonína Wiehla jako pavilon Klubu českých turistů pro Jubilejní zemskou výstavu a byl postaven v blízkosti Průmyslového paláce v Holešovicích. Jeho střed tvořilo diorama známé historické události z doby třicetileté války. Autory byli bratři Adolf a Karel Liebscherovi, kteří ho vytvořili za pouhých 50 dní. Karel vytvořil krajinářské a architektonické části s množstvím zajímavých detailů, jež využil ze staré Saadelerovy rytiny z roku 1606. Tvůrcem působivého děje byl Adolf. Popředí naaranžoval Karel Štapfer, který, jak se soudí, opatřil i původní dělo z třicetileté války. Hlavním výstavním artiklem však byla prezentace činnosti Klubu českých turistů, který si kladl za cíl vybudovat horské chaty, útulny, rozhledny, turistické cesty, usiloval o zpřístupňování historických a přírodních památek, vydával turistickou literaturu a staral se o značení cest. Své úsilí podal návštěvníkům prostřednictvím stereoskopového panoramatu českých krajin. Panoramatický otáčecí stroj vyšel z dílny hodináře Václava Krečmera, stereoskopové diapozitivy pořídil fotograf František Krátký.
Dva roky na to se pavilon přestěhoval na Petřín a v roce 1911 doznal hned několika změn: v pravé části, místo panoramatu s diapozitivy krajiny, bylo zbudováno zrcadlové bludiště, jehož inspirací byl patrně vídeňský Prátr. Druhá místnost Síň smíchu byla osázena různě vypouklými a vydutými zrcadly.
V 50. letech dostalo novou zevní tvář i diorama. Perspektivního pohledu se dosáhlo třemi lomenými gotickými oblouky Staroměstské mostecké věže, čímž obraz „Boj studentů se Švédy na Pražském mostě v r. 1648“ o 80 metrech čtverečních nabyl hloubky a plastičnosti. Návštěva zrcadlového bludiště patří dodnes k nejoblíbenějším cílům rodin s dětmi. V současné době má bludiště 35 obyčejných a 14 zkreslujících zrcadel.
A že petřínské bludiště mezi věže nepatří? S přimhouřením oka – patří! Je to totiž zmenšenina jedné z vyšehradských bran zvané Špička z doby Karla IV., jejíž zbytky stojí dosud mezi Táborskou a Leopoldovou branou. Mohutná věžovitá stavba pevnostního charakteru byla nejvýraznější částí středověkého vyšehradského opevnění. Korunu brány věnčilo hrázděné podsebití s hned devíti věžicemi díky kterým získala své pojmenování.

Konec pražských věžníků

Poslední zajímavostí je Svatomikulášská městská zvonice, která však neslaví svůj vznik, nýbrž nostalgicky vzpomíná na ukončení provozu poslední hlásné věže v Praze.
Ačkoli se může na první pohled zdát, že věž náleží ke kostelu sv. Mikuláše, není tomu tak. Zvonici pro účely hlášení požáru a sídlo ponocného nechala postavit obec (což vyjadřuje i znak Malé Strany nad vchodem), stavba má své číslo popisné a samostatný vstup z náměstí.
Stavbu navrhl a postavil významný barokní architekt Kilián lgnác Dienzenhofer. Byla sice budována spolu s kostelem sv. Mikuláše, ale její větší část byla postavena až po dokončení chrámu. Ač se zdá zvonice díky své štíhlosti vyšší, vězte, že kupole i věž jsou obě stejně vysoké - 79 m. Oficiálně se datuje ukončení prací až na konec roku 1755.
Záhy se věžníci ujali své funkce. Měli ve věži jednoduchou místnost s postelí a černou kuchyní a až později o patro výš oddělenou ložnici a větší obývací místnost. Nejednalo se o příliš komfortní bydlení, obyvatelé si často stěžovali na zimu či těžkosti s vytápěním. Věžníci se střídali ve službě, buď po 6 nebo po 12 hodinách. Během služby museli každou čtvrthodinu obejít ochoz a sledovat z výšky 65 m Menší Město pražské, jestli někde nehoří. Pokud zahlédli podezřelý oheň nebo dým, běželi zvonit a vyvěsili červený prapor, v noci pak rozsvícenou lucernu na hák tak, aby na ni viděla většina města. K vyhlašování poplachu sloužila čtveřice zvonů, jejichž kombinací vznikl unikátní signál.
Funkce požární hlásky skončila v 1. prosince 1891, kdy byl v Praze zaveden požární telegraf. Potom už místo sloužilo jen jako hodinová věž. Posledním obyvatelem byl věžníkův vnuk, kterého odsud v roce 1960 vystěhovala Státní bezpečnost, aby si věž uzpůsobila ke sledování ambasád západních zemí sídlících v okolí.