Vystudovaný fyzik, profesí programátor básníkem Prahy

Vít Janota příliš nenaplňuje stereotypy, které si s básníky spojujeme. Nevystudoval literární vědu na filozofické fakultě, nýbrž fyziku molekulárních a chemických struktur na Matfyzu a nepracuje v knihovně, ale živí se jako programátor. Ovšem podobně jako jiní básníci rád chodí pěšky, především po pražské periferii, jejíž náladu přenáší do svých básní o Praze. Nám poskytl rozhovor v Českavárně v Portheimce na Smíchově.

Od loňského roku jste Básníkem Prahy. Píšete ódy na Zdeňka Hřiba?

To zatím nepíšu. Ale samozřejmě by se mi líbilo recitovat pražskému zastupitelstvu. To máte 65 posluchačů, jejichž účast je kontrolována. Takovou návštěvnost nemůže žádná literární kavárna s šesti zbloudilými návštěvníky přebít, že? Pravdou ovšem je, že funkce Básníka Prahy je z pohledu magistrátu trochu guerillová záležitost. Myslím, že někteří zastupitelé o ní ani nevědí.

Kde se vůbec vzala?

Vymyslely to organizace spjaté s projektem Praha – město literatury, tedy především Městská knihovna Praha. Inspirací byla zkušenost z jiných evropských měst: Existují básníci města Antverp, Edinburghu, Amsterodamu, Toronta a jiných. Takže proč to nezkusit u nás? První básnířkou Prahy byla Sylva Fisherová, druhým já. Funkční období mělo být rok, ale kvůli covidu se to první protáhlo na rok a půl a u toho už zůstalo.

Co funkce Básníka Prahy obnáší?

Nemá to žádné pevné zadání. Obecně je smyslem téhle funkce zviditelňovat poezii v každodenním život města, ale co konkrétně to znamená, si každý básník určuje víceméně sám, podle svého naturelu. Nějaká zadání, např. veřejné čtení, od projektu Praha – město literatury samozřejmě dostávám, ale jinak je to hodně svobodné. Základem je mít vztah k poezii a vztah k Praze.

Jaký je tedy Váš vztah k Praze?

Silný. Narodil jsem se tu, žiju tu, pracuji. Praha je mojí velkou inspirací – a vždycky byla. V roli básníka Prahy vlastně jen přirozeně pokračuju v tom, co jsem dělal vždycky: Chodím po Praze a pokouším se ji popsat v jiných kategoriích, než jsou GPS souřadnice nebo historická data o vývoji středověkého opevnění. Snažím se zachytit její náladu, tu stávající, i tu, která odchází.

V kterých Vašich dílech zachytí čtenáři Prahu nejvíc?

Přímo o Praze jsem napsal dvě knihy: Skladbu Praha zničená deštěm z roku 2006 a před šesti lety knížku Uličnice. V ní je Praha nejen objektem zájmu, ale současně i tvůrkyní toho textu. Jde totiž o dvanáct básní sestavených výhradně z názvů pražských ulic. Základním tvůrčím principem bylo nic neupravovat, nepřidávat, neformulovat. Jen ta slova správně seřadit a vtisknout jim smysl – nebo najít ten, který tam vždycky byl.

Mají různé pražské čtvrti vlastní osobitou poezii?

Jednoznačně. Už ve zmíněné knize Praha zničená deštěm jsem se snažil odpovědět na otázku, zda ta Praha magická, Praha tajemná, Praha alchymistů a Praha Franze Kafky ještě existuje, nebo zda už je to jen prázdné klišé stokrát opisovaných bedekrů a reklamních výkřiků. Prošel jsem si za tím účelem celé historické centrum, což mě nakonec přirozeně dovedlo na periferii. Praha magická dnes, zdá se mi, dnes existuje právě tam. Poetika periferie je silnější a autentičtější než poetika míst, jimiž je kótována mapa hlavních turistických tras. Jistě i na nich je možné ji nalézt. Ale přes obchody se suvenýry a zážitkové restaurace to jde nepoměrně hůř.

Čili existuje třeba specifická poezie Hrabalovy Libně?

Ano, ale ona i ta Libeň je už trochu provařená. Svou poezii, svoji magickou krásu mají hlavně místa, u kterých to primárně nečekáte: Sídliště. Konečné tramvají. Zbytky dělnických kolonií. Navíc pojem periferie se hodně proměnil. Pro mě zůstává periferií Žižkov, který geograficky leží v zásadě v úplném centru Prahy. Ale když tam přijdete, vidíte, že si atmosféru periferie uchoval. Troja se svou vinicí, zámkem a Zoologickou zahradou už má ovšem úplně jinou poetiku, ačkoli je od centra mnohem dál. Periferie je víc sociální než geografický pojem.

Jak může Básník Prahy lidem tuhle poetiku zprostředkovat?

Tak jako každý jiný básník – primárně svými texty. Ale nejen, samozřejmě. Já třeba pořádám právě na periferii literární vycházky: Po posledních temných místech původního industriálního Karlína nebo na místa bývalých hospod v dnes už neexistujících starých Holešovicích.

Beskydy mají Bezruče, Písek má Šrámka a Vysočina třeba Demla nebo Reynka. Kdo je podle Vás básník Prahy v takhle obecném smyslu?

Na to, aby Praha měla svého básníka, je příliš velká a příliš heterogenní. Ale jednotlivé čtvrtě své básníky určitě mají. Takhle na první dobrou mě napadá Seifert jako básník Žižkova, Neruda na Malé Straně, Nezval jako pražský chodec mezi Trojou a mostem Legií.

Možná bychom mohli básníka Prahy na těchto stránkách začít hledat. Kdybyste co dva týdny vybral nějaké pražské verše, třeba bychom ho společně našli.

Výborný nápad.

Kam byste poslal ty, kteří v Praze chtějí zažít poezii?

Hodně záleží, co se myslí tím zažít poezii. Rozhodně je tu dost míst, kde je možné ji slyšet. Hodně se čte v kavárně Liberál v Holešovicích a určitě v (A)VOID Floating Gallery, což je loď na Náplavce, poslední před železničním mostem; tam se koná spousta literárních akcí včetně čtení poezie. Poněkud obecnější, ale přitom stejně pravdivá odpověď na otázku, kde mohou lidé v Praze zažít poezii, by ovšem zněla: Kdekoli. Poezie je schopnost vidět svět, a tedy také Prahu, „vždy jako v první den“.