Drobečková navigace

Kostel Panny Marie Vítězné (Kostel Pražského Jezulátka)

Raně barokní stavba z r. 1611, přestavěná v letech 1634 – 1669 řádem karmelitánů. Kostel je proslulý díky sošce Pražského Jezulátka, pocházející ze Španělska, darované karmelitánům Polyxenou z Lobkovic (1628). Jezulátko používá 2 korunky a asi 46 šatiček, které se podle prastarého zvyku střídají 10 x do roka podle období. Z oblečení a dalších náboženských předmětů zde bylo vybudováno malé muzeum.

  • Památky & architektura
  • kostel
  • cizojazyčné bohoslužby
  • baroko

Otevírací doba

    • leden – prosinec
    • po, út, st, čt, pá, so
    • 08.30 – 18.00
    • ne
    • 08.30 – 19.00

prohlídka je možná pouze mimo časy bohoslužeb

Praktické informace

PRAVIDELNÉ ŘÍMSKOKATOLICKÉ BOHOSLUŽBY:

Neděle

  • 10.00 česká mše
  • 12.00 anglická mše
  • 18.00 italská mše
  • 19.00 česká mše

Pondělí – středa

  • 9.00 česká mše

Čtvrtek

  • 9.00 česká mše
  • 18.00 anglická mše

Pátek

  • 9.00 česká mše

Sobota

  • 9.00 česká mše
  • 18.00 španělská mše

V kostele je vždy možné sjednat mše pro skupiny s vlastním knězem mimo uvedené časy pravidelných mší.

EXPOZICE

  • Výstava o misii karmelitánů v Africe
  • Muzeum Pražského Jezulátka

Prodejna suvenýrů a devocionálií

  • po – so: 9.30–17.30, ne 13.00–18.00

Klášterní zahrada
Není klasickou rajskou zahradou přístupnou pouze těm, kdo žijí v klášteře, ale kam mohou přicházet i návštěvníci bohoslužeb. Vznikl tak prostor k neformálním nedělním setkáním po ranní mši.

Podzemí chrámu – katakomby, krypta, mumie
založeno roku 1666, byli zde pohřbíváni karmelitáni a jejich příznivci
veřejnosti nepřístupno

Kostel není vytápěn.
vstup – dobrovolný
majitel kostela: Arcibiskupství pražské

Zobrazit praktické informace

Kontakty

  • Kostel Panny Marie Vítězné (Kostel Pražského Jezulátka)
  • Karmelitská 9
  • 118 00 Praha 1 – Malá Strana
  • +420257533646

Program

Historie objektu

          Kostel byl postaven v letech 1611 – 12 německými luterány a zasvěcen Nejsvětější Trojici. Jméno architekta této první barokní stavby v Praze neznáme. Stavba je však velmi podobná kostelu v Neubirgu na Dunaji od rudolfinského dvorního umělce Josefa Heintze. Je pravděpodobné, že jeho koncepci dotvořil císařský architekt Giovanni Maria Filippi. Po vítězství protireformace daroval kostel v roce 1624 Ferdinand II. za odměnu řádu bosých karmelitánů, kteří se zasloužili o vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé Hoře. Ti jej zasvětili Panně Marii Vítězné, přestavěli a v jeho blízkosti vybudovali klášter. Na náklady generála Baltasara de Marradas bylo vystavěno v letech 1636 – 44 dnešní průčelí. Původně, když tu sídlili luteráni, protestanté byl vchod do kostela od Petřína a oltář byl dle zvyku směřován k východu. Aby se odlišil styl katolíků od původních protestantů, byl právě vchod do kostela vytvořen posléze na opačné straně, čili do dnešní Karmelitské ul. V baroku se však začalo více hledět na celkovou stavbu než na tradiční orientaci kostela. Karmelitáni v původně prostém jednolodním kostele vybudovali kruchtu, hluboké kněžiště a přistavěli věž. U kláštera vybudovali Seminářskou zahradu, v níž v umělých jezírkách pěstovali žáby a ryby na postní stravu. Klášter karmelitánů byl roku 1784 za Josefa II. zrušen a kostel přešel pod správu maltézských rytířů. V současnosti jej opět spravují karmelitáni.

          Hlavní raně barokní oltář z roku 1716 je charakteristický střídáním černi a zlata. Upravil jej Jan Ferdinand Schor, zdobí ho nová socha Madony od Jindřicha Čapka staršího. Na stěně kněžiště visí obraz proroka Eliáše od Petra Brandla, od něj jsou i obrazy na bočních oltářích: sv. Josef, sv. Šimon a sv. Jáchym a Anna z roku 1722. Na oltáři sv. Terezie jsou obrazy Johana Georga Dietricha a sochy Jana Jiřího Bendla. Většina děl, která zdobí interiér kostela, vznikla v 17. a 18. století. Vlevo od vchodu je pozdně gotická mramorová křtitelnice přenesená sem z kostela P. Marie pod řetězem.

          Ve věži kostela jsou tři zvony. Dva, i když přelité, jsou původní. Ten s hlubším hlasem, dílo zvonaře Brikcích z Cimburku z roku 1595 byl nazván jménem Jan Hus, po přelití v roce 1829 jej zvonař Karel Bellman nazval Jan Křtitel. Menší ze zvonů má jméno Jeronym. Oba jsou z doby, kdy kostel spravovali luteráni. Jen třetí zvon pořídili v roce 1718 karmelitáni.

          Pod kostelem je rozlehlá krypta z roku 1666 s rakvemi karmelitánů a jejich příznivců ze 17. a 18. století. Je ve špatném stavu, neboť sem v minulosti několikrát vnikla voda a velkou část mumifikovaných těl poničila. Do roku 1716 zde bylo pohřbeno přes 200 osob. Kromě karmelitánů také např. španělský vojevůdce Don Baltasar de Marradas, Barbora Valdštejnová, rod Dietrichsteinů, ale také např. známá kráska Terezie Fröhlichová, která zde dle pověsti zemřela v den svatby s ženichem, kterého nechtěla. Dochovalo se i několik rakví s ostatky dětí. V posledních letech byla krypta z velké části upravena, zmizely původní malované rakve s ozdobným kováním a většina mumií byla přemístěna. Zůstaly tu pouze jen tři nejzachovalejší, jsou ve skleněných rakvích. Krypta je veřejnosti nepřístupná.

           Od roku 1628 je v kostele umístěna proslulá soška Pražského Jezulátka, známého v katolických zemích jako Bambino di Praga. V polovině 16. století přivezla sošku do Čech nevěsta Vratislava z Pernštejna, Maria Maxmiliána Manriquez de Lara. Později věnovala sošku své dceři Polyxeně k sňatku s Vilémem z Rožmberka k ochraně rodinného krbu. Teprve v druhém manželství po smrti Viléma měla Polyxena se Zdeňkem Popelem z Lobkovic syna Václava Eusebia. Soška měla podle tradice přejít na dceru, a tak ji Polyxena darovala řádu karmelitánů. Později se k sošce pojila pověst o zázračné pomoci při moru, drancování apod., protože klášter zůstal při několika příležitostech ušetřen. V období třicetileté války se soška ztratila, objevena byla roku 1638 za oltářem s uraženýma rukama a musela být opravena. Roku 1651 byla nesena v procesí po Praze a dostala přídomek Milostné Pražské Jezulátko. Po zrušení kláštera Jezulátko opatrovaly sestry z řádu anglických panen. Lidé se k sošce vždy obraceli s prosbami o pomoc, nejvíce je uctívána ve Španělsku, Itálii, v zemích Latinské Ameriky a na Filipínách. Soška Jezulátka dokonce pomáhala misionářům před 400 lety sjednotit Filipíny. Dar kopie Jezulátka přinesl tehdy na souostroví, kde se permanentně bojovalo, společnou modlu, která znamenala sjednocení.

          Proslulá vosková soška je španělská práce z 16. století. Je 45 cm vysoká, vnitřek je potažený plátnem a pokrytý voskem. Vlasy původně tmavé byly později přebarveny naplavo. Pravou ruku má zdviženu k požehnání, v levé ruce drží pozlacenou zeměkouli s křížem, na prsou má velký kříž. Je umístěna na středním oltáři vpravo, vytvořeném roku 1776 Františkem Lauermannem z umělého mramoru a vyzdobeném sochami od Petra Prachnera. V roce 1741 vyrobil stříbrnou skříň pro sošku malostranský zlatník Jan Pakeni.

          Jezulátko používá 2 korunky a asi 46 šatiček. Zvyk oblékat Jezulátko je prastarý. Velmi stará je i funkce jeho šatnářek, která se svěřuje od roku 1747 anglickým pannám. Šatičky se střídají 10 x do roka podle období. Např. O Velikonocích má bílé, O Bílé neděli červené, v adventu fialové apod. Nejvýznamnější jsou šatičky, které vlastnoručně vyšívala sama Marie Terezie (zelené se zlatou výšivkou), jsou mezi nimi např. čínské a vietnamské oblečky nebo šatičky věnované v roce 1996 španělským rodem Manriquez de Lara, ušité ze starodávného kněžského oblečení aj. Z oblečení a dalších náboženských předmětů bylo vybudováno malé muzeum.

          17. 9. 2007 byla v postranním oltáři umístěna kopie sochy Panny Marie z poutního místa Aparecida (Brazílie).

          V roce 2008 byla dokončena restaurace obrazu Panny Marie Mantovské umístěného v apsidě.

Zobrazit historii objektu

Související objekty

Zdroj: www.pragjesu.cz