Mariánský sloup

Sochařská výzdoba

Replika je stejně jako originál vytvořena z pískovce, na vrcholu je půvabná socha modlící se Panny Marie Imaculaty (Neposkvrněné) se svatozáří s 5 pozlacenými hvězdami. Imaculata stojí na drakovi, který symbolizuje hřích, zlo a útrapy, před kterými Panna Marie ochraňuje. Autorem původní sochařské výzdoby byl nejvýznamnější český raně barokní sochař Jan Jiří Bendl. Součástí výzdoby byla původně i čtveřice andělů bojujícími s nestvůrami, které měly symbolizovat vítězství ctností (Statečnost, Spravedlnost, Moudrost a Mírnost) nad hříchem a kacířstvím. Tato sousoší se však nedochovala natolik, aby podle nich bylo možné vytvořit kopie a na replice tudíž chybí.

Stržení sloupu

Mariánský sloup byl postaven v rámci rekatolizace po třicetileté válce a přes 350 let byl největší dominantou Staroměstského náměstí. V roce 1915 byl na náměstí postaven pomník Mistra Jana Husa, nejvýznamnějšího českého reformátora církve. Po tři roky výrazná vertikála Husovy postavy vyvažovala výšku Mariánského sloupu.

Nicméně po konci první světové války a vyhlášení Československé republiky v roce 1918 byl Mariánský sloup stržen skupinou Pražanů jakožto symbol zaniklého Rakouska-Uherska a habsburské nadvlády.

Během následujícího století probíhaly mnohé snahy o jeho obnovení z důvodu jeho historické, umělecké a náboženské hodnoty. Po celou dobu mělo obnovení své příznivce i odpůrce. V období komunismu byli jeho příznivci dokonce perzekuováni. Po Sametové revoluci vznikla Společnost pro obnovu Mariánského sloupu a od 90. let probíhaly práce na replice. V roce 2018 se po 395 letech na průčelí katolického Týnského chrámu vrátil kalich s hostií jako gesto ekumenického smíření. Od června roku 2020 zde opět stojí oba pomníky.

Mariánský sloup jako sluneční hodiny

Již pár let po svém postavení začal Mariánský sloup sloužit jako tzv. gnómon neboli ukazatel slunečních hodin kolmý na číselník. V případě Staroměstského náměstí jako „číselník“ fungovaly tři řady kamenů, kterými byl v dlažbě vyznačen tzv. pražský poledník. Ve chvíli, kdy se sluneční stín sloupu přesně kryl s vydlážděnou poledníkovou čarou, Pražané věděli, že nastalo poledne. Jednalo se o způsob určování času rozšířený v 17. a 18. století. Od 90. let je poledník označen mosaznou plaketou. Až nyní však sluneční hodiny opět dostaly svůj ukazatel a jsou znovu zcela funkční.