Židovské muzeum v Praze – Starý židovský hřbitov

Starý židovský hřbitov

Je třetím známým židovským pohřebištěm na území Prahy. Nejstarší židovský hřbitov na území Prahy byl pravděpodobně v místech dnešní Míšeňské ulice (někteří autoři soudí, že se nacházel v prostoru Újezdu). Druhý středověký židovský hřbitov (zvaný Zahrada židovská) byl na území pozdějšího Nového Města při Vyšehradské cestě. Pohřbívalo se zde patrně od 13. st. do r. 1478, kdy Vladislav II. na nátlak novoměstských dal hřbitov zrušit. Fragmenty náhrobků s letopočty z 2. poloviny 14. st. byly nalezeny při stavbě Měšťanské besedy ve Vladislavově ul. r. 1866 a přemístěny na Starý židovský hřbitov.

Ten byl založen patrně na přelomu 14. a 15. st. Nejstarší dochovaný náhrobek je z r. 1439. Hřbitov byl několikrát rozšiřován přikoupením okolních pozemků. Přestalo se zde pohřbívat r. 1787, kdy bylo výnosem Josefa II. zakázáno užívání pohřebišť uvnitř obydlených částí města. Hlavní židovské pohřebiště pak bylo přeneseno do někdejšího morového hřbitova na Žižkově. Při asanaci Josefova byla r. 1903 přinucena Židovská obec postoupit část hřbitova na zřízení nové komunikace (dnešní ul. 17. listopadu). Exhumované pozůstatky byly uloženy v jiné části hřbitova na pahorku Nefel před Klausovou synagogou, kde se od počátku 18. st. pohřbívaly malé děti do 1 měsíce. Za asanace nechalo pohřební bratrstvo vystavět podle projektu arch. J. Gerstla novou obřadní síň v novorománském slohu, která byla ke svému účelu využívána jen do počátku 20. let .

Starý židovský hřbitov obsahuje na 12 000 náhrobních kamenů, pohřbů je zde však uloženo mnohem více. Mnohé náhrobky zapadly do spodních vrstev a další zejména dřevěné byly časem zničeny. Protože náboženský zvyk zakazuje Židům rušit staré pohřby a pozemek nestačil potřebám, byly na hřbitov naváženy další a další vrstvy nové půdy a starší náhrobní kameny bývaly při tom vyzdviženy do vyšších vrstev, takže se časem vytvořilo snad až 12 vrstev nad sebou a na mnoha místech vzniklo charakteristické nakupení kamenných náhrobků z různých staletí vedle sebe. O hřbitov po staletí pečovalo Pražské pohřební bratrstvo, které také započalo se systematickým zpracováním náhrobních nápisů.

Na přelomu 16. a 17. st. se začínají na původně jednoduchých náhrobcích objevovat plastické symboly a znamení rodů, jmen, stavů a povolání. V barokní době se často vyskytuje jakási čtyřstěnná tumba (domek). Praha je jediným místem v Evropě, kde se jich tolik zachovalo. Jeden z renesančně barokních sarkofágů kryje hrob nejvýznamnějšího myslitele pražského ghetta a rektora talmudské školy rabiho Jehudy Löwa. Renesanční tumbu zde má mecenáš pražského ghetta a primas Pražské židovské obce Modechai Maisel. Na mnoha náhrobcích jsou symboly pocházející z židovské tradice, např. vinný hrozen (symbol plodnosti a moudrosti), pokladnička (symbol dobročinnosti) nebo šesticípá Davidova hvězda. K původu a rodu zemřelého patří např. žehnající ruce (potomci chrámových kněží), konvice s mísou nebo hudební nástroje (potomci pomocníků z kmene levitů), dále symboly zvířat jako osobní nebo rodinná jména (lev, vlk, husa, kohout aj.) a reliéfy nástrojů jako symbol povolání (hmoždíř - lékárník, nůžky - krejčí, housle - hudebník apod.). Texty nesou často kromě základních údajů i rozmanité chvalořečení i jiné zajímavé údaje o mrtvém. Datum úmrtí či pohřbu bývá někdy vyjádřeno tzv. chronostichem (hebrejština vyjadřuje čísla písmeny podle jejich pořadů v abecedě) podle židovského letopočtu, který je o 3760 let starší než letopočet občanský.

Na hřbitově rostou javory, jasany, akáty a keře bezinky.

Starý židovský hřbitov je národní kulturní památkou od roku 1995.