Drobečková navigace
Zvonili jsme za Františku Plamínkovou
5. 2. 2024 v 15:00
Učitelka, politička, organizátorka československého a mezinárodního ženského hnutí, popravená během Heydrichiády.
* 5. února 1875, Praha
† 30. června 1942 Praha, Kobyliská střelnice
Františka Plamínková se narodila ve středostavovské rodině jako třetí a nejmladší z dcer pražského obuvníka a specialisty na ortopedické pomůcky Františka Plamínka a jeho manželky Františky, rozené Krubnerové. Absolvovala obecnou a měšťanskou školu a vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze, nazývaný jako Minerva, první dívčí soukromé gymnázium. Poté se i nadále vzdělávala. Na univerzitních extenzích v roce 1897 poslouchala profesora a budoucího prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Na večerních přednáškách pražské techniky si rozšířila obzory ve fyzice, chemii a matematice. V kurzech Umělecko-průmyslové školy se zorientovala v nových uměleckých směrech a kreslících technikách. Také navštěvovala Hudební školu pro učitelky zpěvu v Budči. K běžné němčině se vzdělávala ve francouzštině a angličtině. Po maturitě, ve školním roce 1894/1895, vyučovala v Táboře a Soběslavi. Od roku 1895 učila v Praze a toto povolání vykonávala až do roku 1924. Jejími předměty byla matematika, fyzika, krasopis a kreslení. Kvůli celibátu, který platil pro učitelky mezi lety 1870 až 1919 se nemohla provdat za svého milého, studenta medicíny Viléma Feyrera.
Stala se členkou Spolku českých učitelek, zakladatelkou Ženského klubu českého (1903) a Výboru pro volební právo žen (1905). V závěrečných letech existence Rakousko-Uherska a v době První Československé republiky se Plamínková aktivně zapojila do politiky. Roku 1918 vstoupila do Československé strany socialistické a v listopadu 1918 začala pracovat jako radní na pražském magistrátu. Věnovala se zejména problematice ženských práv, nejen otázce celibátu u učitelek, ale i vzdělání žen, rovnoprávnému volebnímu právu pro ženy a všeobecně rovnoprávnosti žen a mužů v rodině i ve společnosti. Také prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Roku 1919 a 1923 byla v řádných obecních volbách zvolena do Zastupitelstva a Rady hlavního města Prahy. V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. V roce 1926 byla zvolena jako místopředsedkyně Mezinárodní aliance pro volební právo žen. V roce 1930 získala pozici místopředsedkyně Open Door International a v roce 1931 se stala místopředsedkyní Mezinárodní federace výdělečně činných žen. Přednášela v Evropě i v USA. V roce 1931 a 1932 promluvila jako první Češka ve Společnosti národů v Ženevě.
V parlamentních volbách v roce 1925 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR. Jako senátorka vždy hájila práva žen a dlouhodobě pracovala na reformě rodinného práva, které vycházelo z Občanského zákoníku z roku 1811 a podle kterého měl stále rozhodující postavení v rodině muž. Mandát obhájila v roce 1929 a 1935. Ve funkci zůstala do poloviny března 1939, do nově zřízené Strany národní jednoty ani do Národní strany práce nepřešla a zůstala nezařazenou senátorkou.
Žena tehdejší doby, Albína Honzáková, profesorka Minervy, která například spolupracovala na heslech z Ottova slovníku naučného, Františku Plamínkovou popisovala jako demokratku a humanistku s velkým sociálním cítěním. Dle jejích slov též imponovala svým zjevem, temperamentem, schopnostmi, zásadovostí a hlubokými historickými, uměleckými, kulturními, filozofickými i právnickými znalosti, které si osvojila převážně samostudiem. Byla výbornou řečnicí, pohotovou, vtipnou a vždy dobře argumentačně připravenou. Zároveň byla Plamínková tvrdá, zásadová, neústupná, a tak se stávala některým lidem nepohodlnou. Byla též charakterizována jako vzdělaná, přemýšlivá, pracovitá, neustále se rozvíjející. Alice Masaryková, dcera prvního československého prezidenta, ji popisovala jako krásnou, rozumnou, praktickou a s dobrým srdcem.
Plamínková věřila v demokratickou společnost a z tohoto důvodu odmítala vyjádřit věrnost a loajalitu nacistickému Německu a veřejně vystupovala proti nacistické ideologii. V roce 1938 napsala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se zastala prezidenta Edvarda Beneše. I po Mnichovské dohodě byla činná v Ženské národní radě, kterou založila v roce 1923. Rada stále pořádala kulturní akce, ale také organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům. Přes radu se rovněž předávaly zprávy. Během Zvláštní akce Albrecht I. byla dne 1. září 1939 zatčena a vězněna. Poté byla sice propuštěna, ale zůstala pod neustálým dozorem tajné policie nacistického Německa. Po atentátu na Reinharda Heydricha byla opět zatčena a deportována do Terezína. Zastřelena byla na Kobyliské střelnici dne 30. června 1942.
Autorka: Mgr. Teresa Urbář
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Kryštof Zeman; MgA. Veronika Bendová; PhDr. Petr Blažek
Zdroj: Muzeum paměti XX. století