Drobečková navigace
Zvonili jsme za Jana Zajíce
25. 2. 2024 v 15:00
Dne 25. února 1969 se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil student železniční průmyslovky v Šumperku Jan Zajíc. Vědomě navazoval na sebeupálení Jana Palacha z ledna téhož roku. Zemřel na místě, nepodařilo se mu hořícímu vyběhnout z budovy ven. V prohlášení určené veřejnosti se označil za Pochodeň č. 2 a vyzval spoluobčany k odporu proti tyranii.
* 3. července 1950, Vítkov
† 25. února 1969, Praha
Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 v severomoravském městě Vítkov, kde se jeho rodiče usadili po druhé světové válce. Otec pracoval jako prodavač v drogerii, matka byla učitelkou na místní základní škole. Jan Zajíc se narodil jako prostřední ze tří dětí, měl staršího bratra a mladší sestru. Matka byla věřící a děti vychovávala v křesťanském duchu. Otec byl od roku 1954 členem KSČ, ale inklinoval k liberálnímu pojetí výchovy. Základní školu vychodil Jan Zajíc ve Vítkově. Jeho příbuzní, spolužáci a kamarádi často vzpomínali, že Jan byl velmi citlivý a otevřený. Neměl nikdy žádné psychické problémy. Od září 1965 studoval na Průmyslové a železniční škole v Šumperku. Mladík rád četl, mezi jeho oblíbené knihy patřil román Kámen a bolest od Karla Schulze. Psal také básně. Miloval přírodu, jezdil často na trampské výlety.
Jana Zajíce velmi silně zasáhlo pražské jaro, zajímal se o politické dění a účastnil se veřejných debat. Podle vzpomínek pamětníků nad svými spolužáky v politickém přehledu vynikal. Po 21. srpnu 1968 se ve Vítkově zapojil do odporu proti okupaci. Se sovětskými vojáky, kteří měli kasárna poblíž internátu v Šumperku, měl na podzim několik konfliktů. Odmítl možnost odchodu do exilu, přestože otec tento krok jemu i jeho staršímu bratrovi navrhoval.
Po smrti Jana Palacha odjel Jan Zajíc 21. ledna 1969 ze Šumperku do Prahy. Zapojil se do hladovky, kterou v té době již několik dnů pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí držela skupina studentů a dalších mladých lidí na podporu Palachových požadavků a zúčastnil se Palachova pohřbu 25. ledna 1969. Zjitřená atmosféra v hlavním městě na Jana Zajíce hluboce zapůsobila. Již během hladovky se zmínil, že by svůj život obětoval stejně jako Palach, pokud to dříve neudělá někdo jiný. Po návratu do Šumperku začal o této možnosti znovu přemýšlet, dokonce o svém plánu veřejně hovořil a přesvědčoval své přátele, aby se také stali následovníky Jana Palacha. Nedal na přesvědčování svých učitelů a kamarádů a 25. února 1969 odjel vlakem do Prahy. Jel s ním jeho kamarád a během cesty se k němu přidaly dvě spolužačky. Snažili se Jana Zajíce neúspěšně přesvědčit, aby upustil od své plánu.
Ve výroční den komunistického převratu a měsíc od Palachova pohřbu se Jan Zajíc zapálil v jednom z domů na Václavském náměstí, nezvládl vyběhnout z průchodu a na místě zemřel. O jeho činu i prohlášení, které podepsal jako „Pochodeň č. 2“, se lidé dovídali jak z médií, tak z letáků. Jeho pohřeb se však již neuskutečnil v Praze, jak si přál. Přesto se 2. března 1969 ve Vítkově sešlo několik tisíc lidí, aby vzdali památku mladému studentovi. Ohlas činu Jana Zajíce byl výrazně nižší než v Palachově případě. Zajícova rodina ale byla, obdobně jako v případě rodiny Jana Palacha, sledována a vystavena tlaku tajné policie a nejbližší příbuzní byli různým způsobem postiženi. Teprve po pádu komunistického režimu byl jeho protest opět připomínán.
O Zajícovu památku dnes pečuje Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který v severomoravském Vítkově uděluje ceny úspěšným studentům. V roce 1991 byl Jan Zajíc společně s Janem Palachem vyznamenáni prezidentem republiky Václavem Havlem Řádem T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. O rok později se jeho příběh stal základem televizního filmu Jan.
Autor: PhDr. Petr Blažek
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman; MgA. Veronika Bendová
Zdroj: Muzeum paměti XX. století