Drobečková navigace
Zvonili jsme za Oto Mádra
27. 2. 2024 v 15:00
Římskokatolický kněz, teolog evropského formátu, vězeň komunismu. Člověk, který plnil své duchovní poslání i za zdmi komunistických kriminálů.
* 15. února 1917, Praha
† 27. února 2011, Praha
Oto Mádr se narodil 15. února 1917 v Praze Františkovi a Anně Mádrovým. Vyrůstal v Karlíně, kde vlastnil jeho otec trafiku, již dostal jako částečně ochrnutý válečný invalida. V této pražské čtvrti Oto absolvoval pět tříd obecné školy. Pak zamířil k radosti rodičů, tradičních katolíků, na Arcibiskupské gymnázium v Bubenči. On sám již v té době vnímal Boží volání ke kněžské službě. Po maturitě, v roce 1936, nastoupil na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Po jejím uzavření nacistickým okupačním režimem v roce 1939 byl nucen studia dokončit na biskupském učilišti. V roce 1942 se dočkal vytouženého kněžského svěcení. Na svoji pastorační pouť vykročil jako kaplan v Zásmukách, následně pokračoval již v pozici administrátora ve farnosti ve Stříbrné Skalici.
Po skončení 2. světové války se vrátil do Prahy, kde přijal nabídku práce asistenta na teologické fakultě. V době, kdy se komunisté definitivně ujímali vlády nad Československem, stačil ještě Mádr odjet studovat morální teologii na renomovanou Gregoriánskou univerzitu v Římě a poté získat v roce 1949 doktorát na pražské teologické fakultě. Ta byla záhy přestěhována do Litoměřic, kde její vedení ovládli kněží servilní k vládnoucímu totalitnímu režimu.
Mádr se stal výraznou osobou v prosazování křesťanského učení o lásce a solidaritě, které bylo protipólem k vládnoucí mocí tvrdě tlačenému marxisticko-leninskému pohledu na společnost. Organizoval skupiny katolických laiků především z řad mládeže, inspirací mu byl chorvatský jezuita Tomislav Kolakovič. Mádrovy bohoslužby v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech byly hojně vyhledávány zejména vysokoškolskými studenty, ve školním roce 1950/1951 vedl studentské mše v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora.
Mádrova činnost neunikla pozornosti Státní bezpečnosti, rozhodl se proto odejít na Západ. Při pokusu o útěk byl však v červnu 1951 zatčen a po ročním trýznivém pobytu ve vyšetřovací vazbě odsouzen Státním soudem k doživotnímu žaláři. Vykonstruovaný proces, jehož hlavní líčení se odehrávalo 11. - 13. června 1952 v Brně, byl nazván Oto Mádr a spol., roli prokurátora spolehlivě odehrál osvědčený Karel Čížek. Do režimem sestavené skupiny patřila i profesorka Růžena Vacková, jedna z nejstatečnějších dam v období obou totalit. Mádr trest vykonával ve věznicích v Ruzyni, Mírově a Valdicích. I za zdmi kriminálů se nadále věnoval pastoračnímu poslání; spoluvězňům přednášel v rámci tzv. vězeňské univerzity a tajně sloužil mše. Jeho nejbližším přítelem a spolupracovníkem nejen v těchto činnostech se stal páter Josef Zvěřina, přátelské pouto udržovali i po návratu na relativní svobodu. Jejich žáci dodnes vzpomínají, jak se navzájem doplňovali, byť měli každý zcela odlišnou povahu.
Komunistický režim měl z Mádra takový respekt, že ho propustil až v roce 1966, tedy šest let od velké amnestie prezidenta Novotného. Živil se, jak mu to jen bylo soudruhy umožněno. Postupně pracoval jako skladník, sanitář a správce depozitáře Muzea hlavního města Prahy. V rámci uvolnění v období pražského jara se mohl vrátit ke své hlavní činnosti; výrazně se angažoval v Díle koncilové obnovy, stal se poradcem kardinála Františka Tomáška, pro něhož napsal několik klíčových textů. Už po invazi vojsk Varšavské smlouvy, v letech 1969-1970, vykonával post odborného asistenta na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.
Normalizační poměry ho odtud vyštvaly do farnosti v pražských Modřanech, posléze v roce 1975 do pohraniční obce Dolní Žandov u Chebu. V roce 1978 mu byl opakovaně odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Mádr se vrátil do Prahy a byl mimořádně aktivní v katolickém podzemním hnutí. Organizoval teologicko-filozofické bytové semináře, spolupracoval s Chartou 77 a vydával samizdatově časopis Teologické texty a desítky knih, zejména překladů zahraničních děl. Sám je autorem řady studií zejména z oblasti morální teologie. Po celá 80. léta byl intenzivně sledován IV. správou SNB v rámci akce „Teolog“.
Mádrova aktivita nepolevila ani po pádu komunistického režimu; působil na Katolické teologické fakultě UK, pokračoval ve vydávání revue Teologické texty, psal knihy. V roce 1997 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka. Zemřel 27. února 2011 v požehnaném věku devadesáti čtyř let, pochován je jakožto kanovník Vyšehradské kapituly na Vyšehradském hřbitově.
Autor: Mgr. Kryštof Zeman
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; MgA. Veronika Bendová, PhDr. Petr Blažek
Zdroj: Muzeum paměti XX. století