Drobečková navigace
Zvonili jsme za Vojtěcha B. Lužu
2. 10. 2023 v 15:00
Sokol, legionář, účastník bitev v Dobrudži a u Zborova, divizní (in memoriam armádní) generál a čelný představitel československého protinacistického odboje.
* 26. března 1891, Uherský Brod
† 2. října 1944, Hřiště u Přibyslavi
Generál Vojtěch Luža se narodil 26. března 1891 v Uherském Brodě. Na uherskobrodském gymnáziu maturoval v roce 1909; po maturitě byl přijat na Českou vysokou školu technickou v Brně, kvůli vyhlášení války však studium ukončil. Na počátku srpna 1914 byl odveden jako jednoroční dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni, kde absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. V listopadu 1914 byl poslán na ruskou frontu, ale v srpnu roku 1915 padl do ruského zajetí. Roku 1916 se přihlásil k srbské dobrovolnické divizi, účastnil se bojů v Dobrudži a poté vstoupil na vlastní žádost do československého vojska. Byl přidělen k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad, který byl součástí 1. československé střelecké brigády.
Roku 1917 konvertoval k pravoslaví a přijal jméno Boris. Téhož roku v čele své roty bojoval v bitvě u Zborova. Do roku 1919 byl postupně povýšen na majora a zastával post zástupce velitele 2. pluku. V době občanské války v Rusku se přesunul s legiemi po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a přes přístav Terst se na jaře roku 1920 vrátil do Československa. U armády zůstal; na podzim roku 1920 prošel rychlým štábním kursem a postavil se do čela 5. pěšího pluku TGM se sídlem v Praze – Smíchově. Roku 1921 se oženil s Miladou Večeřovou (1898–1985) z Uherského Brodu, se kterou měl syna Radomíra Václava (1922–2009).
Vojtěch Luža absolvoval kurz generálního štábu v Praze a v letech 1922–1923 Válečnou školu v Praze, dále kurz pro důstojníky a generály v Paříži a byl také přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády (1924–1929). Následně se stal pedagogem na Vysoké škole válečné a v letech 1932–1935 byl jejím velitelem. Od roku 1935 byl krátce velitelem V. sboru v Trenčíně a až do roku 1937 IV. sboru v Olomouci. Na přímý zásah prezidenta Beneše byl převelen do funkce Zemského vojenského velitele v Brně, kde působil mezi lety 1937 až 1939.
Při mobilizaci 23. září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit hranici na severní Moravě. Od počátku nesouhlasil s kapitulací Československa; účastnil se audiencí nejvyšších vojenských velitelů u prezidenta Edvarda Beneše 21. a 29. září 1938, kde prosazoval vojenskou obranu před nacistickým Německem i bez podpory Francie a Anglie. Po přijetí Mnichovské dohody patřil ke skupině generálů pomýšlejících na vojenské svržení vlády generála Syrového. Koncem roku 1938 sepsal elaborát kritizující ústup Československa bez boje. V červnu 1939 byl propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála.
Opět studoval VUT v Brně, ale ani napodruhé školu nedokončil, tentokrát kvůli uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939. Nastoupil poté k Zemskému úřadu v Brně, odkud 31. března 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby. Po okupaci odmítl emigrovat a v roce 1939 se zapojil do odboje za pomoci blízkých Sokolů a příslušníků armády. Spolupracoval s odbojovou skupinou Parsifal a udržoval kontakty s přítelem generálem Aloisem Eliášem. Když byl 28. září 1941 Eliáš zatčen, přešel do ilegality. Následující den byla místo Luži zatčena jeho manželka Milada a devatenáctiletý syn Radomír, ale oba byli v průběhu října a listopadu 1941 propuštěni.
Přechod Lužovy rodiny do ilegality se ukázal jako dobré rozhodnutí, jelikož v září 1942 proběhla akce gestapa nazvaná „E“, podle slova Emigration, ve které byli zatýkáni rodinní příslušníci ilegálních odbojových pracovníků a byl učiněn pokus Lužovi zatknout a internovat. Radomír se později, stejně jako jeho otec, zapojil do partyzánského hnutí a na sklonku války se stal velitelem partyzánské brigády operující v okolí Brna. Vojtěch Luža se pohyboval v okolí Brna a na Vysočině. Od října roku 1942 spolupracoval s kapitánem generálního štábu Josefem Robotkou, kapitánem generálního štábu Karlem Štainerem-Veselým a profesorem Josefem Grňou.
Na torzu odbojových organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme, vytvořili svoji organizaci nazvanou Přípravný revoluční výbor, později Jaro, kde byl Luža vojenským velitelem a Grňa politickým představitelem. V létě 1944 se organizace Jaro sloučila s organizací Avala Josefa Císaře a vytvořila sjednocenou Radu tří (R3). K sobě přizvala skupinu Josefa Svatoně, a tím získala napojení na komunistický i slovenský odboj. Během druhé světové války londýnská exilová vláda Radu tří uznala jako zastřešující organizaci v domácím odboji.
Luža se v roce 1944 (poté, co byli zastřeleni členové některých odbojových skupin) ocitl v nebezpečí a spolu s poručíkem Josefem Korešem se rozhodl k přesunu zpět na Moravu. Po 120 kilometrech pochodu se zastavili 2. října 1944 v Hřištích u Přibyslavi. Starosta jim zkontroloval dokumenty a následně informoval o příchodu neznámých mužů strážmistra četnictva Josefa Navrátila. Ten spolu s nadřízeným Bohuslavem Mečířem a kolegou Stanislavem Kunderkou přišli cizince prověřit. Když se zbraněmi v rukou vstoupili do hostince, kdo oba odbojáři odpočívali, tasil také Luža zbraň, ale zřejmě cíleně minul. Byl na místě zabit. Jeho těžce raněný druh uprchl z hostince a v nedalekém poli spáchal sebevraždu. Z 24 československých generálů, kteří zahynuli za války, byl Luža spolu s Karlem Mejstříkem a Jaroslavem Untermüllerem jedinými, kteří padli se zbraní v ruce. Po válce byl incident vyšetřován. Hledaly se také urny s popelem Luži a Koreše, které byly odvezeny z Brna do Terezína, avšak bezvýsledně.
Záhy po činu přišla odveta členů odbojových skupin; bylo popraveno pět četníků, z nichž pouze Mečíř a Kunderka se podíleli na Lužově zabití. Vojtěchův syn Radomír Luža se stal historikem a emigroval nejprve do Francie a poté do USA.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století