Básně o Praze II

Výběr dvacátý šestý

Jiří Tomášek, dvě osmiverší

+     +     +

Už jsem tak dávno neviděl duhu,
leda na mastné hladině řeky.
Na nebi místo ní pár bílých pruhů
a nadzvukové skřeky.

Aspoň za oknem v žižkovské noci
můry jak jiskry svítí v záři lamp.
Nad zpěvem bolesti v cikánských blocích
tiše voní anděl strom.

+     +     +

Ráno je deštivé, krušné.
Stehlíci, modřinky
křižují šedivé Nusle
pestrými plamínky. 

Začali zpívat kosi.
Tiše se zapomíná,
promíjí bez lítosti.
A najednou je tma.

 
Co dodává básník Prahy
Dvě osmiveršové básně Jiřího Tomáška (1951) pocházejí z různých období jeho tvorby. První „Už jsem tak dávno neviděl duhu“ byla napsána v první polovině 80. let, druhá „Ráno je deštivé, krušné“ až kolem roku 2000. A mezi nimi? Skoro nic. Autor se totiž v polovině 80. let na patnáct let odmlčel.
Editor Tomáškova díla Vratislav Färber na večeru věnovaném Tomáškovým básním v roce 2016 (čtení se konalo v kavárně Fra, autor na něm nebyl přítomen, jeho verše četlo střídavě pět nebo šest současných českých básníků) k rozdílům i návaznostem mezi starší a novější autorovou tvorbou poznamenal, že ve starších básních „autor ostře zahlédl mytologémata, groteskní znaky i mechanismy normalizační moci“ a že novější Tomáškovy verše charakterizuje „citlivost pro tajemné jevy městské /.../, ale též mimoměstské přírody, kam jsou často zasazena drobná, ovšem podstatná zahlédnutí“. Novější texty, podle Färbera, staví na „paralelismu lidského a přírodního, osobního a nadosobního. Častěji se vyskytují reflexe tématu míjení – při soustředěnosti se na „věci“ podstatné a blízké: rodina, příroda, víra. Ubývá introspektivního ponoru“.
V závěru úvodního slova se editor znovu vrátil k Tomáškově dlouholeté pauze a dodal: „V polovině osmdesátých let se básník na patnáct let odmlčel, poté se pokoušel vyslovovat (se) pomocí „mála slov“. Ztišení – i odcházení (nejen slov) dostává nyní případný tón tajemného vyhasínání. Zmenšující se prostor – ale i čas – pro vyřčení je implicitním refrénem současné Tomáškovy tvorby. Smírné vědomí „nirvány“, která má však stále sílu promlouvat i co říci...“

Petr Borkovec

Výběr dvacátý pátý

Petr Maděra, Vstávání v temném dešti

Setmělým ránem déšť vyvolává
matné fotografie louží,
na kterých Praha přespává.
Ženy z rozoraných peřin
stydnou v městském sadu
podél varhan ohrad, nechají zatékat
černou šťávu za výstřih. Tlačíme se
u východu za studených proudů metra.
Takové oči, utonulým listím naložené,
a život daleko v kočárkárně noční oblohy.
Na Českomoravské gymnazistky
zasnoubené s barevným klesáním, projel autobus
a vyděšený kos narazil do skla čekárny,
se zlomeným vazem cuká se u našich bot.
(Jadřinec hnědých očí, nohou, nehtů uvnitř
Stopadesátosmičky
ujíždí ke svým příběhům. Bezradně přihlížím.)

Až teplé ruce dělníka ve věku mého otce
ho zklidní a odevzdají do trávy.

Odchází od sebe němými prasklinami,
jednou z těch třpytných cest i do mé duše.
Kamera pořád běží,
velké kapky v lískách u dehtových bud.

Co dodává básník Prahy
Krátký film z ranní Prahy, který napsal básník Petr Maděra (1970) a publikoval v roce 2001. Začíná se několika rychlými záběry, které spojuje mokro a erotika, pak se kamera ustálí a sleduje smutnou historii s kosem a sklem autobusové zastávky. Mám na té básni rád tu erotiku (zvlášť „zasnoubení s barevným klesáním“), střídání tempa (těkavá kamera a záběry podobné stojaté vodě), některé metafory (zvlášť ten jadřinec, který se sestává nejen z pohledu pasažérů ranního busu, ale také z kosích očí a z očí „bezradně přihlížejícího“ pozorovatele a zapisovatele). A dotýká se mě také básníkův soucit s umírajícím zvířetem, jeho pozornost k té smrti a ten nádherný epitaf na kosí mohyle:

Odchází od sebe němými prasklinami,
jednou z těch třpytných cest i do mé duše.

Připojuju krátkou historku jako poděkování.
Kdysi dávno jsem pracoval jako saniťák pražské zvířecí záchranky. Jezdil jsem s doktorem záchranářem za zvířaty, kterým se něco stalo. Když lidé našli zraněné zvíře, zavolali a my jsme přijeli. Jednou na jaře do zvířecí sanitky volala holčička, že našla zraněného ptáka. Jeli jsme zrovna po hlučné dálnici a pustili jsme si ten hovor opravdu nahlas. Holčička řekla, že ten pták vypadá jako motýl. Záchranář chtěl zjistit víc, protože mu to přirovnání připadalo podivné a myslel si, že by mohlo jít o králíčka obecného, našeho nejmenšího ptáka, což ho zajímalo. Ale z dívky nemohl nic dostat, dokola opakovala, že ptáček je hnědej a že asi umře. Záchranář se – asi už z bezradnosti – zeptal, kolik ten pták asi tak váží. Myslím, že ani nečekal odpověď. Ta ale přišla. Dívka na chvilku zmlkla a potom na maximum zesíleným hromovým hlasem oznámila do auta:
„Nevím, ale myslím, že kdyby byli dva, vážili by asi tak jako normální dopis.“
Hned jsme se tam – na moje naléhání, protože jsem tu dívku chtěl vidět – rozjeli, ale nenašli jsme ani králíčka obecného, ani tu dívku, ani normální dopis.

Výběr dvacátý čtvrtý

Josef Frič, III. a IV. křižácká výprava

V neděli bude svátek
bílých lilií a neviňátek.
Ty děti na nebi tancují
a z kulaté země se radují.

Byl jednou jeden rytíř,
co na rozum měl trychtýř,
ale občas ho zachvátila nicota
jeho smutného života.

A ten rytíř byl hodně ubohý
a rezavé měl ostruhy,
bil se v prsa a zpíval potichu
dojemnou píseň o hříchu:

Bubeneč – Dejvice
Badeniho silnice,
tam jsme spolu nejvíce
ztráceli srdce. 

Ale jeho láska bledou měla líc,
taky byla chudá a nevěděla nic
o jeho bídě a jeho smutku,
takže se odhodlal k hroznému skutku. 

Svůj trychtýř v kuchyni pověsil
a vražedné vzal nástroje,
vytáhl s nimi do boje
a hned byl skokem dvacet mil.

„Má láska je daleko za horama,
chtěl bych ji obejmout rukama,
chtěl bych ji na ústa políbit
a na pustý ostrov s ní odejít.“

Ale ach běda, když přišel blíž
a viděl tu rozsáhlou říš,
kde žila paní jeho srdce,
sklesly mu najednou ruce. 

Aby pak rozvahu neztratil,
honem se k domovu navrátil
a říkal, že nikomu nepoví,
jak meč svůj zahodil do křoví. 

Potom zas podruhé táhl do boje
za zvuků lkající flétny a hoboje.
Své lásky hlídače, barbary ukrutné,
chtěl omámit hudbou jak hady urputné. 

A šly s ním zástupy nevinných dětí,
ačkoliv tomu nemohly rozuměti,
a protože to bylo pro jeho lásku,
šlapaly všechny jako na procházku.

A nesly s sebou hlíněné nádoby,
v nich čistou měly vodu,
prosti vší nemírné ozdoby
mnohé z nich kráčely k hrobu, 

neboť nastával už zimní čas.
Co chvíle ty nevinné dětičky
na prsa složily ručičky
a vítr hvízdal jak flétny hlas. 

Když hvězda jitřní vyšla na úsvitě,
zbyl jenom rytíř a poslední dítě.
K zemi zaslíbené spolu kráčeli
a za ruce vedli strážné anděly. 

A flétna hrála už docela tiše,
když přišli na hranice veliké říše,
tam ale dítě spatřilo hlídače
a dalo se najednou do pláče. 

„Můj milej pane rytíři,
vy jste hloupej jak deka,
už ani dítě nevěří,
že na vás někdo čeká.“ 

A tenkrát se rytíř zachvěl bez prodlení,
dal mu na vlásky políbení,
kabát si obrátil naruby
a zmizel na cestě záhuby. 

To píseň je flétny lkající,
na kterou děti hrají za noci.

Co dodává básník Prahy
Bubeneč – Dejvice / Badeniho silnice, / tam jsme spolu nejvíce / ztráceli srdce. Verše, které jsem kdysi četl ve výboru Umělé květiny, který vyšel péčí editora Jiřího Brabce a nakladatelství Mladá fronta v roce 1965, mi uvízly v hlavě navždy.  Josef Frič (1900–1973), básník, prozaik, překladatel; jeden ze zakladatelů Devětsilu. Třísvazkové souborné vydání jeho díla vyšlo v nakladatelství Triáda.

Rytíř už není rytíř. Tak jako květiny už nejsou květiny. Stavu světa, v němž se ocitl Josef Frič, odpovídají květiny umělé a rytíř „hodně ubohý“, jenž „rezavé měl ostruhy“. Potřeba adjektiva svědčí o jisté nedostatečnosti stávajícího substantiva, píše ruský básník Josif Brodskij. Rytíř, kterému se slovo „srdce“ rýmuje s „nechce“, „silnice“, „vichřice“ a „Vítkovice“ a který touží po své Paní verši: „Má láska je daleko za horama, / chtěl bych ji obejmout rukama“, není možná dostatečný. Ale tím jediným, kdo mu smí do očí říct: „Můj milej pane rytíři, / vy jste hloupej jak deka“, je dítě. Rytíř a dítě: Rytmus dvou veršů spojených rýmem s tří- čtyřhláskovou shodou se u Friče zaručeně míjí, vždycky ovšem jenom těsně, jakousi smutnou náhodou. Navrch je v takovém případě často užito banálního, řinčivého rýmu, kvůli kterému se „poeticky“ znásilňuje slovosled – smutek výsledné arytmie se tím násobí. Pravidelnější rytmickou strukturu jiných dvou veršů – tak pracně nabytou, jak se zdá – vždy rozbije nejbezelstnější asonance, jakou si v češtině lze představit. Dvě veršové dvojice se rovnají jedné čtyřveršové strofě – její prostor docela stačí básníkovi k tomu, aby se všech těch nedohmátnutí a přehmátnutí dopustil. Fričova báseň se zarývá do paměti básnicky dokonalou směsí bázlivosti a unáhlenosti, nesmělého uvíznutí hlasu a vyhrklé znělosti. Její podstatou je nedosahování a přečnívání; to hlavní se děje na přebytečných a chybějících místech, která se střídají v pomalém, ale spolehlivém tempu. Je to tempo utahaného orchestru na palubě městského parníku nebo v zahradě u řeky nebo někde jinde, vždycky ale blízko vody. Ve vodní dálce totiž – na vlnách, na březích, na dně – hraje hudba jinak.

Výběr dvacátý třetí

Ladislav Zedník, Barrandeum; podolský plavečák

Kdysi cementárna. Nyní prostor zamodřují bazény.
Nad chlorným roztokem
                 s preparáty obnažených těl
hraničí s devonem silur. Na této hranici,
podobně jako na dalších hraničních liniích
                                                                     států či epoch,
proběhlo rozsáhlé vymírání. A skála,
šedivá, nečtená, zvrstvená časem,
může být, chceš-li,
pomníkem všech padlých druhů. Rebeco,

paže nám mohutní snězenou zeminou.
Je nutné se prokopat – nevíme kam,
hloubit a hloubit. Do mozků, do myslí
nezbytnou niku. Pro další sošku;
třeba ji zrovna dnes najdeme. Nebo jen zjištění,
že zkamenět umí i mořská nemoc.
Že se pak podobá závrati.

Co dodává básník Prahy
Dnes jen několik drobných poznámek. Ladislav Zedník (1977) je básník, ale taky geolog a paleontolog v provozu – a když v jeho básních zahlédnu slova jako „kladívko“, „břidlice“, „vrstva“, „otisk“ nebo „hlavonožec“, hned zpozorním a sleduju, jak v textech dovede naráz pobývat v současnosti i v prvohorách a jak se mu zkameněliny, které potěžkává v ruce a které výtečně zná, v básních proměňují v abstraktní pojmy a naopak. Zkamenělé křídlo pravěké vážky v úzkost a naopak, například.
Rád taky poslouchám, když o své práci paleontologa mluví, když vypráví o výpravách do Afriky i o hledání trilobitů u Radotína. V jednom rozhovoru říkal – a mně se to k dnešní básni hodí –, že když jede do Brd nebo prostě z Prahy směrem na Beroun, tedy když se nachází v tzv. Barrandienu, propadá se v čase o stovky milionů let, kdy v těchto místech byly vulkány (silur) a tropický ráj (devon). Silurské Galapágy a devonské Bahamy. To přesně říkal. Možná někoho citoval. Ale nevadí.
Poslední poznámka: Barrandien je oblast s velkým množstvím prvohorních lokalit a Barrandeum je část geologických a paleontologických sbírek Národního muzea v Praze věnovaná Barrandienu.
K Rebece poznámku nemám.

Petr Borkovec

Výběr dvacátý druhý

Klemen Virk, Smíchovské nádraží v Praze

Večer cloumal světlem. Do deště se dalo.
Skrz chodníky, leskem, peklo prosvítalo.

Dobráčtí a něžní jako u Lady,
čerti rozkládali svoje poklady.

Nad lampami táhli tři zpozdilí ptáci
v neúčastné, vleklé smutné konstataci

večerního města, knihkupeckých výloh,
rozzářených hospod, ve kterých to žilo,

fontánky, v níž nahý mramorový hošík
utěšoval kapra v mramorovém koši

(po otci nos, oči po mamince –
tak šťastně se na dně leskly mince),

slábnoucího deště, usměvavých čertů.
Zapálili jsme si sladkou cigaretu.

Miláčku, to nic. Ne. Čeho se tu bát?
Obejmem se. Projdem. Budem spolu spát.

                                                                                                    Překlad Jana Videman Lipuš

Co dodává básník Prahy
Už poněkolikáté publikujeme báseň ze Smíchovského nádraží a jeho okolí. Myslím, že naposledy (ačkoli by, zdá se, nebylo obtížné pořídit malou antologii smíchovských nádražních básní; pro mě překvapení). Slovinský, bohužel už zesnulý, básník Klemen Virk (1971–2008), na kterého mě kdysi dávno upozornil jiný slovinský básník Aleš Šteger, pobýval v Praze často, protože dívka, kterou miloval, byla Češka. Text (jenž ve Slovinsku vyšel s poznámkou pod čarou: Josef Lada (1887–1957), český populární malíř a ilustrátor) má posmutnělý tón a tah, distichy běží po papíře pomalu a ponuře, jako ti „tři zpozdilí ptáci“ po večerním nebi, ale zároveň v nich něco hraje na veselejší klávesy. Asi to bude tím, že ledabyle rýmovaná dvojverší jsou většinou složena z trochejů). Básník mluví o „vleklé smutné konstataci města“ a „lesku chodníků“ (který si představuju velice dlouhý, vleče se!), ale taky o „krátkých“ prkotinách: čerti z Ladova obrázku (byl v té knihkupecké výloze?), fontánka, hošík, kapr, nos, sladká cigareta. Jako kdyby se do smutné scenérie celou dobu ozýval – a hned zas ztrácel – hospodský akordeon. Lesk chodníků v deštivém večeru versus „šťastný“ lesk penízků hozených do fontány. To je základní kontrast – a koneckonců se ty trochu komické detaily, ta blikající pousmání v městském smrákání podílejí na silném elegickém vyznění básně. Řekl bych, že je to celé žalozpěv za končící lásku, za milostné pouto, které povoluje.
Na konec uveďme, že „fontánka“ s mramorovým hošíkem a mramorovým kaprem v parku vedle Smíchovského nádraží opravdu stojí. Je to nádrž, v níž se nachází plastika Břetislava Bendy z roku 1967, která má název Chlapec s rybou. Jenomže není mramorová, ale ze slitiny mědi, bronzu a kdovíčeho a klečící hošík nemá rybu v koši, ale drží ji v obou rukou. Jestli je to kapr, nevím, možná jo. Líbí se mi poznámky, které jsem o stavu plastiky a nádrže našel: „Na díle jsou skvrny nejvíce na zádech a u pravé paty.“ A také: „Fontána je dlouhá léta bez vody.“
Myslím, že byla bez vody i tehdy, když kolem ní Klemen Virk šel. A myslím taky, že kolem ní tenkrát šel sám.

Výběr dvacátý první

Vít Janota, +     +     +

Na Smíchovském nádraží
kde táhnou smrady z vývařoven
žloutne ráno jako majonéza
na salátech místního bufetu

Na Smíchovském nádraží
kde muž s dlouhou rukou vychází ze zdi
je tak snadné ztratit půlku života

Cestou do práce
vzpomínám na ty které už nepotkám
kteří už dohlédli až k branám nevyhnutelnosti
and left their hearts at Smíchovské station

Co dodává básník Prahy
Ještě žiju – ale na Smíchovském nádraží jsem ztratil moře času i slušnou část srdce. A tak jsem si tří slok Víta Janoty (1970) hned všiml, nechal si ujet dva tři vlaky a prošel všechny kachlíkové koridory toho krematoria. Ráno na Smícháči žluté jako majonéza – to je pěkné a myslím, že špinavá slonovina obdélníkových kachliček, kterými jsou obložené příchody k nástupištím a na něž sem tam svítí zářivky plné kazů, udělala v první sloce svou práci. Saláty pokryté probarvenou vrstvou, co zavadá v nádražních větrech, tady už nikdo nekoupí; dávno už je zrekonstruovali na pizzu, rollery a muffiny. Asi to tady celé brzy promění k nepoznání. Ale Smíchovské nádraží zatím jakžtakž drží. Pár vzpomínek, obrazů a v duchu zazpívaných písniček (všechno stručné a tak nějak unavené jako Janotova báseň) ještě stihneme. A muže s úžasně dlouhou levou rukou uprostřed budovatelského sgrafita od Richarda Wiesnera taky! Ten chlap tam – nad pokladnami v odbavovací hale – furt docela řádí a jeho obludné klepeto se pořád moc pěkně zakusuje do ramene chudáka v klobouku, který už ztrácí mízu a obrací oči v sloup! Asi už brzy omdlí. Je to fajn, člověk civí do zdi na horor – a aspoň chvíli zapomene.

Výběr dvacátý

Jonáš Hájek, Herkulova kašna
Petru Adámkovi

Vodil jsem po Praze Joannu,
zapadli jsme na kafe,
na parapetu se válel
životopis lady Di,
který tam kdosi zapomněl,
nebo měl lidem sugerovat,
že kavárna je literární.
V knize byla založená
fotografie: sousoší v zeleni,
zřejmě nějaká evropská destinace –
muž mlátil kyjem svíjející se potvoru
a na výklenku nad ním, tišícím scénu,
letopočet MDCLXX.

Odebrali jsme se na Pražský hrad,
kolem Letohrádku královny Anny
a kolem Zpívající fontány,
a uprostřed zahrady,
smutný z hrubého řemesla síly,
muž mlátil kyjem svíjející se potvoru…
Viděl jsem, že mi byla seslána fotografie,
aby mi otevřela oči
pro Jana Jiřího Bendla;
abych uznal kámen jako společníka
a ve svém rodném městě byl
dobrým turistou.

Co dodává básník Prahy
Báseň z knihy Jonáše Hájka (1984) Výlet do Schengenu (2023). Krátké vyprávění s mírně trapnou zápletkou, podané s patrným pobavením nad světem, městem i nad sebou. Když ho čtu po páté, roste ve mně pocit tísně a snad líp rozumím tomu, co mě k němu poutá – básník myslím v tom textu nenápadně šije také zprávu o stísněnosti prostoru, o opakování, tíze zděděného a smyslech a silách, které uprostřed toho slábnou.
Oči mi zabloudí k názvu celé sbírky.
Při té potměšilé práci (Hájek se nezdá, ale je to velmi temný básník) autor rozsévá úšklebky o literárních kavárnách, turismu a nadpozemských bytostech (fotka je „seslána“ a já vidím tu pražskou báseň úplně napěchovanou anděly), rozhazuje prvotřídní postřehy a úvahy (výklenek „tišící scénu“, smutek z „hrubého řemesla síly“) a s gustem střídá vznešenost s hubatostí.
No a pak všechny ty vynikající holky! Joanna, Diana, Anna! Autor je v básni naštvaně hájí (ten s kyjem, co se opakuje, je zesměšněn strašně), ale i tohle provozuje s jiskřivou lehkostí: po celou dobu básně mám pocit, že je všechny drží za ruku, a otevírá jim a přidržuje dveře kaváren a brány zahrad.

Výběr devatenáctý

Jakub Řehák, Zlý chodec a poštovní úřednice Mané

ráno jsi potkal poštovní úřednici Mané

poštovní úřednice Mané po kolena zabořena
v mlžném másle zvedajícím se od barrandovských teras
do barrandovských zákrut
poštovní úřednice Mané poněkud neohrabaná v upnuté uniformě

zinkové přítmí a prach Smíchovského nádraží
stojíš tam se svačinou
a hlavou ti stoupá barrandovská mlha
otvíráš ústa
jíš mlhu

Mané má stehna jako máslo
pod modrou sukní uniformy

Mané viděl jsem tě stát v uniformě na zastávce
byla jsi sexy
mluvila jsi s neurvalcem
a já – tak jsem si to představoval –
mohl bych přistoupit k tobě
a říct

Mané
zapomeň na něj
já bych tě velice miloval

Co dodává básník Prahy
Smíchovské nádraží, ulice kolem něj a ten park s kruhovou nádrží, v níž bronzový polonahý chlapec sem a tam obrací a zkoumá placatou rybu (v některém z příštích dílů se téhle plastice budeme věnovat podrobněji). Tady básník a esejista Jakub Řehák (1978) někdy potkává poštovní úřednici jménem Mané, která svačí mlhu. Závidím mu ji. Ale mám v těch končinách taky někoho. Nenosí tak elektrizující jméno, ale mně to nevadí.

„Tohle nevím… když tak na parapet...“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“
Kdo by si pomyslel, že jsme na pražském Smíchově? Kotevní ulice vypadá přesně tak, jak název káže. Skromné pobřežní bulvárky s platany už skončily. Jak se blížíme k přístavu, zbývá spleť posledních ulic: vybělených, prosolených, čpících zahnilými kraby. Uličky jsou krátké a rozpálené, úvazní sloupky, kotvy, kočky a švábi v nich vrhají těžké stíny. V té úplně poslední stojí antikvariát, před ním klec s bílým kakadu a … parapet!
Antikvářka – ještě holka – se jmenuje Eliška. Každý v přístavu ji zná.
„Tohle za dvacet. A tohle taky za dvacet. Tak všechno dohromady za čtyřicet,“ říká Eliška.
„Jo, jo.“
„Dám vám pade.“
„No… dobře. Jste hodná. Ta pude do kasičky. Už tam je!“
„Aha.“
„Ještě jsem zapomněl na tuhle. Ale nevim… Klidně na parapet.“
Klidně. Kakadu se letěl proletět nad Smíchovské nádraží, je vedro, tak se podíváme, co nám to na parapetu s cedulkou „1 ks za 10, 3 ks za dvacet“ hřaduje. Simenon, Aldridge, paní Agatha hned dvakrát, Gerald Durrell, Figuliova Africká dobrodružství, Hakon Mielche s Veselou plavbou k lidožroutům, Hemingwayova Fiesta, Švabinského český Slavín, Tajnosti pařížské, laciné sešitky Breta Harta, Setonovy Stopy v divočině, Listy Héter, pět detektivek ze Smaragdu, Liv Ullmannová s Proměnami, příručka s titulem Podnikání z pláže a buchta jménem Výkřiky v noci a třikrát chudák Marcel Pagnol.
„Taky máte dlouhou chvíli?“ zeptal se mě, když vycházel.
„Ani ne. Dívám se.“
„A nebral byste tohle. Eliška to nechce. Za deset, ať nežeru!“
„Ukažte,“ řekl jsem, zalistoval a četl: Byla poklidná hodina před svítáním v Rudém moři a Frédéric a já jsme měli spolupracovat na naší první vědecké výpravě, věnované výlučně výzkumům pod hladinou moře.
Usmál jsem se na něho. On na mě taky. Bílý kakadu nám proletěl nad hlavami, způsobně vlétl do klece a usnul.
„Nedáme si někde pivečko, seňore?“
„Tak jo.“
„Ale platíš ty, markýzi! Eliška mě dneska vodpálkovala jak malýho hajzlíka.“
„Dala vám pade, ne?“
„Ale ale ale, von je pan inspektor nějakej všímavej! Tak to ne! Ta je v kasičce!“
„Dyť jo. To je jasný,“ říkám.

Výběr osmnáctý

Jonáš Zbořil ,  Moře

k večeru se na budějovické
stavil vítr od moře
a vysoké domy spořitelny
jsou letoviska

zalknou se dole v hodkovičkách
tak před slzami
ještě to nepotopí

strýc mluví příliš nahlas
v kavárně vestibulu metra
za ten půlrok cos tu nebyl
jsem platil tohle támhleto
zajdi na hrob a povídej
ňák se ti to srovná

odchází směrem k hostavicím
z vlastního soudu se utopit
že jeho mladá mladá sestra

já chvíli poslouchám racky u barceló
pak stodvacetčtyřkou
do vršovické hlubiny

jen tebe nahoře na olšanech
moře nepřijde pozdravit

Co dodává básník Prahy
Tíživá báseň Jonáše Zbořila (1988) ze sbírky Podolí vydané v roce 2014. Spousta Prahy (na těch pár verších Budějovická, Hodkovičky, Hostavice, Vršovice, Olšany), zákmity a tetelení mořského pobřeží s hotely a rušnými plážemi, cáry jednoho hovoru – a ze vší té tříště nakonec zpráva o smrti, osiření, žalu, odžívání. Zpráva rovná a dlouhá jako hůl.
Jonáš Zbořil cedí mezi zuby jenom to nejnutnější – a i tomu jako by se nechtělo! Asi proto mě poslední dva verše básně, které se trochu podobají pláči, tak dojímají.

Výběr sedmnáctý

Petr Šesták, Vyhoření, fragment

Matně šedý land rover, na zadních dveřích nalepený státní znak, dvouocasý lev. Na SPZ máš napsáno PAN RAMBO, pod zadním nárazníkem dvě ohromné trubky, ze kterých při každém sešlápnutí plynu stoupá tmavý kouř. Popojíždím za tebou v koloně, snažím se moc nedýchat, ale nějak to nejde. Projíždím z obláčku do obláčku jako barokní andílek. Na nábřeží se kolem tebe nepropletu. Musel bych na chodník, ale tam se promenuje moc turistů. Než kličkovat mezi nimi bude rychlejší jet pomalu. Nábřeží je skvostné, projíždíme kolem starobylého mostu, nejslavnější historické památky města. Motají se nám tu do cesty lidé. Někteří nevydrží na přechodu k mostu čekat na zelenou, která jim skoro nikdy nenaskočí. A když už přece, tak jen na pár okamžiků. Chtěl by ses pořádně rozjet, ale cosi tě brzdí. Už se k tomu blížíme, jak se to dalšímu a dalšímu autu daří objet. Konečně je to přímo před námi, klapání koňského povozu, romantický kočár a v něm pohádkový pár turistů uprostřed dopravní špičky. Tvůj land rover už je těsně za kočárem a těsně za tvým land roverem se v oblaku zalykám já. Ty necítíš přes filtry vzduchotechniky nic. Ale já ano. Ten nepatřičný odér se tu mísí se zplodinami tvého offroadu. Pach stájí a horkého dechu zvířete. A výkalů, které z něj zcela nekontrolovaně vypadávají do speciálního koženého vaku. Fuj! Řekne dáma jdoucí kolem po chodníku, nikdo už vůbec neví, co doopravdy smrdí. Motor tvého offroadu konečně pořádně zavrčí, kouř zavíří, automatická převodovka skočí na dvojku, spustíš blinkr a předjíždíš to zjevení. Neumím to tak rychle, ale napodobím tě. Objedu kočár a dostanu se na úroveň koní. Mají klapky na očích, svěšené hlavy, klušou. Nenechat se vyplašit periferním viděním, když se kolem blýskne lesklá kapota, příliš těsně, příliš rychle. I já jsem se naučil dívat jen metr před sebe, jen přes řídítka pod kolo, jen neklopýtnout, nenajet do kanálu, pokud má odněkud přijít rána, tak přijde, ale zatím neležím polámaný na asfaltu, na dlažbě, šlapu, čpím potem, občas si hlasitě odfrknu.

Co dodává básník Prahy
Petr Šesták (1981) je sice prozaik, ale jeho próza se pozoruhodně pohybuje v těsné blízkosti poezie. O jeho knize Kontinuita parku z roku 2021 – literární analýze současného českého maloměsta – jsem si před časem poznamenal tohle: „To, jak je ta próza udělaná, je opravdu pozoruhodné. Past maloměsta a lezení do ní jsou předvedeny s neobyčejnou vitalitou a vynalézavostí. Autorovy nekonečné samomluvy plné reminiscencí, reflexí, sociologických a urbanistických mikroesejí jsou protkány slovy, motivy, situacemi, které se vracejí v různých konstelacích a jiných časových a prostorových vrstvách, mnohé formulace se opakují doslova – a autor to provádí s nenápadně sílící frekvencí. Až do dlouhých odstavců, kdy jsem měl pocit, že čtu pouze to, co už dřív padlo, jen se to zaplétá ve stále nových kombinacích. A celé se to roztáčí rychleji a redukuje a – utahuje. Případová studie jednoho maloměsta, která se vymkla směrem k permutační poezii.“
V letošním roce vydal Petr Šesták román Vyhoření (nakladatelství Host), v němž mnohé zahuštěné, svištící pasáže, zaznamenávající Prahu pohledem cyklokurýra, bezpochyby obstojí i v naší „básnické“ rubrice.
Sám autor ke vzniku prózy Vyhoření poznamenává: „Když jsem jednou ve večerní hodině projížděl na bicyklu kolem hospody U Fleků, vytekla z ní skupina přiopilých českých turistů, kteří cítili zřejmě neodbytnou potřebu mou jízdu komentovat: Hele, poslíček! a Šlapej, šlapej! Možná tehdy jsem se na Prahu začal dívat očima kurýra a zapisovat si jeho nadávky, myšlenky i melancholické postřehy.“

Výběr šestnáctý

Baba Akiko
チャスラフスカいかなる齢重ぬるや雨に虹立ちやすしプラハは
Časurafusuka / ikanaru jowai / kasanuru ja / ame ni nidži / tačijasuši Puraha wa

Jakpak asi stárne
Čáslavská?
Po dešti se často
objeví duha
v Praze

                                             Překlad Sylva Martinásková

Co dodává básník Prahy
Japonská básnířka Baba Akiko se narodila v roce 1928; letos v lednu oslavila devadesáté páté narozeniny. Báseň staré formy tanka o Věře Čáslavské a Praze uveřejnila v roce 2001, ale pravděpodobně ji napsala už dřív, nejspíš krátce po pádu komunistického režimu v roce 1989. Duha tehdy vystřídala dlouho zataženou oblohu, z níž crčelo, a básnířka Baba Akiko si navíc vzpomněla na Věru Čáslavskou, kterou jako všichni Japonci milovala už od olympiády v roce 1964 (víceboj, přeskok, kladina). Tanka s Věrou Čáslavskou! Nádhera. A myslím si, že jistě existuje i haiku s Věrou Čáslavskou. A její jméno zabírá nejmíň třetinu toho trojverší!
Forma tanka (neboli waka) se píše od pátého století až do současnosti, má rýmové schéma 5-7-5-7-7 a autorům ukládá tolik různých povinností, že na podrobnější pojednání není v této rubrice dost místa (ačkoli nevylučuji, že to někdy příště zkusím). Samozřejmě, že ve 20. století došlo k formálnímu i tematickému rozvolňování – a tak počty slabik nesedí přesně a v básních se zjevují přechody pro chodce, faxy, eskalátor, dolar, kakao, golfový míček – a Věra Čáslavská.
Baba Akiko (jak jsem se dočetl v zajímavé disertaci Sylvy Martináskové z roku 2014, kterou vedla japanistka Zdeňka Švarcová) se ve svých tankách věnovala také Karlovu mostu, Vltavě, Kafkovi, Palachovi, Smetanovi.
Ale mně se koneckonců na té tance líbí především vzpomínání jedné stárnoucí ženy na druhou. A potom to „Časurafusuka“! A „Puraha“!
Vložil jsem originál básně Baby Akiko do překladače DeepL a zpátky se mi vrátilo opožděné přání básnířce Babě Akiko k pětadevadesátinám. Všechno nejlepší a díky:

Čáslavská
jakýkoli věk
jakýkoli věk
jakákoli duha v dešti
Praha je snadno vidět

Výběr patnáctý

Milan Ohnisko, Vltava

Zkouška sirén
a po ní ticho
jako v němém filmu

Vrátná si sladí čaj
a ladí rádio

Klapání podpatků

Ničí parfém

Nad řekou letí labutě
po nebi plují šedé mraky

Mnoho jich po cestě zahyne

Co dodává básník Prahy
Báseň Milana Ohniska (1965) nebudu interpretovat. Položím vedle ní část svého starého textu, který mi jeho verše připomněly. „Vltava“, „ticho“ a pražské labutě, jichž „mnoho /.../ zahyne“ – tahle slova přivolala jednu záchranářku a jeden dlouhý den, prožitý kdysi v Pražské zvířecí záchrance v Michli.

Od šesti sedíme s Janou ve zvířecím záchranářském kanclu v Michli a čekáme, kdo první dneska zavolá a ohlásí nějakou nepříjemnost, která se dotýká divokých zvířat v Praze. Jana si dělá papíry, nějaké vyúčtování, myslím, a já – nic, čekám s ní na telefon a dívám se z okna na Botič, jestli se někde nemihne ledňáček. Ledňáčků je tady víc nežli kachňat, řekla mi Jana. Zatím jsem žádného neviděl. Myslím, že Janu, akční zvířecí saniťačku, spíš štvalo, že v jednom kuse tak zaníceně vykládám o zvířatech, o kterých dohromady nic nevím. A že se pořád na něco udiveně ptám. Nejdřív se jí to asi zdálo zajímavý a taky si říkala, že ta reportáž, kterou napíšu, možná zvířatům v nouzi pomůže a lidi v Praze si jich budou víc všímat, ale později toho na ní bylo moc a v duchu si asi pomyslela, že jsem mluvka, a trochu moc nadšenej. Proto mi řekla to o ledňáčcích – aby mě ohromila a koneckonců, abych zmlknul a hlídal potok.
Potok teče, telefon nezvoní, ledňáček taky nic.
Když mi Jana včera vyprávěla, že shání parťáka ke zvířatům a že se do konkurzu přihlásily skoro samý holky, řekla o nich pochvalně, že to byly „samý sporťačky“ –, a tohle přesně je ona sama, sporťačka, vytrénovaná, hubená, utažený vlasy, vážná i tehdy, kdy se jí něco líbí, a jakoby permanentně připravená, že v příští vteřině se bude potřeba rozhodnout a že nesmí udělat chybu. Nevím, co všechno má za sebou. Vidím, že si na zápěstí nechala vytetovat kapradinu – velikej rozvinutej list, kapraď samec, modrej, přes celý zápěstí až k lokti. Když jsem Janu uviděl poprvé, samozřejmě jsem si kérky všiml, ale myslel jsem si, že je to strom. Anebo křídlo. Ale má tam kapraď samec, ptal jsem se jí.
Je už sedm a pořád nikdo nevolá. Ledňáček se neukazuje.
Pak zazvoní telefon. Jana pouští hovor nahlas, abych slyšel. Volá paní s tím, že u Národního divadla sedí racek. Říká, že tam sedí už čtyři hodiny a nehýbe se, že ho viděla, když ráno vstala a šla nakoupit, že tam byl, když se z nákupu vracela, a že teď, kdy odchází na schůzku, tam racek dřepí dál. Není to divné? Jana jí odpovídá, že neví, že možná ano, možná ne, že počkáme, a ptá se, kdy se bude ze schůzky vracet. Paní neví, jde na důležitou schůzku s právníkem – ale doufá, že za dvě až tři hodiny. Dohodnou se tedy, že za dvě až tři hodiny znovu zavolá, a pokud tam racek bude, rozhodneme, co dělat. Paní slibuje, že se ozve, a zavěsí.
„Možná něco snědl a má otravu,“ říká mi Jana naprosto vážně, když vidí, že se tomu rozhovoru usmívám.
Už se neusmívám. A polykám všechny vtipné poznámky, které jsem si připravil.
Naštěstí Janě znovu zvoní mobil.
V Modřanské rokli, hlásí rozčilený ženský hlas, plave na rybníce kačer, který má v krku šíp z kuše. Skrz naskrz. Jak tohle může někdo udělat?, jak to je vůbec možný? lidi jsou zrůdy!, opakuje hlas dokola.
Okamžitě se zvedáme.
Nastupuju a myslím na racka, který se nehýbe, kačera plujícího po hladině s šípem v krku, na ledňáčky, které jsem neviděl. Do toho zvoní další telefon: labuť zamotaná ve fotbalové brance někde na Břevnově.
Jana mluví do telefonu přepnutého na hlasitý režim a modrá kapradina prudce otáčí volantem ze strany na stranu. Jana kličkuje a prosmýká se mezi auty, chvilku jede dvěma koly po chodníku. Vtom skoro vykřiknu – málem jsme nabourali! Jana – aniž by přestala probírat labuť uvízlou v brance – po mně koukne a pousměje se.
Ale... možná se mi to jenom zdá.

Výběr čtrnáctý

Antonín Brousek, Klementinum ve středu

Loudavé šedivé jeptišky na dvoře Klementina
donekonečna přebírají v prstech růženec
déšť

Sluneční hodiny na zdi
jak mátožný pavouk
vyrabované
slepé

Zdi obklíčené zdmi
jak ulita jak ořech
stolistá kamenná růže

Posté si drzá ozvěna prudce srazila vaz
Posté se popelavý pták skácel ke dnu
jak věž

Ani zbabělé víno tady neprchne
samo před sebou
po zvětralé římse jako náměsíčný…

Ó země země
Nádherná
vězeňská koule u mé nohy

 
Co dodává básník Prahy
Text z první sbírky básníka, překladatele a literárního kritika Antonína Brouska (1941–2013) jsem prvně četl v roce 1988. Debut Spodní vody, který vyšel v roce 1963, jsem sebral ve sběrně papíru u garáží na Petynce (ty garáže dnes asi nestojí) – jméno autora jsem tenkrát neznal. Možná jsem tušil (končil jsem gymnázium a měl nebojácnou profesorku literatury), že rok vydání knihy je slibný; možná jsem už poznal i edici (České básně), nevím. Sbírka se mi líbila – kdo dnes ví proč? Jistě si pamatuju jenom to, že mi Brouskovy básně připadaly velice náročné. A v té souvislosti mě ohromil autorův věk, to, že mu v době vydání knihy bylo jenom dvacet dva.
Když knížkou listuju nyní, rozpoznávám tři verše, které jsem tenkrát určitě četl a uhranuly mi. První sloka básně Kohoute, včerejší den zpět nepřivolávej zní:

Babička v síni pomalu
kohouta oškubává
a stromy na sadě

Situaci s babičkou a kohoutem jsem důvěrně znal (včetně slova síň, které bylo „babiččino“) a to, že třetí verš je právě takhle a dál nijak nepokračuje (stromy na sadě dál nic, prostě jsou, ale ani to se otevřeně neříká), bylo zas naprosté tajemství a pro mě novinka! Z těch dvou protichůdných pocitů se moje tehdejší uhranutí skládalo!
A také ve mně zůstala báseň Klementinum ve středu. To proto, že v roce 1988 jsem tolik toužil po tom, abych se dostal na Filozofickou fakultu na náměstí Krasnoarmějců (po roce 89 náměstí Jana Palacha), že jsem často k fakultě, na nábřeží, na Mariánské náměstí a do přilehlého okolí chodil. I do Klementina (ne dovnitř, jen kolem). A Brouskovy tíživé pohledy na to místo mi asi byly blízké.
Tam někde, „na opuštěném rohu Valentýnský a Veleslavínovy“ jsem tenkrát poprvé potkal Bohumila Hrabala. Měl na sobě pruhovanou košili s vysokým límcem, která mi připadala „americká“.
Na Filozofickou fakultu jsem se nedostal.

Výběr třináctý

Vilém Štorch, Přístav Radotín

Krabička křišťálových sardinek
Milostné psaníčko tají
Klokotá racek v jeřábech
Remorkéry se dotýkají

Slunce se sune ke straně
Jak oranžový krab
Přístav je špinavý a malý a vzkaz taky
Já tě mám strašně rád

Pontony o sebe ťukají
Za řekou slunce vadne
Z říčních vln svítí prsteny
Co leží v štěrku na dně

Co dodává básník Prahy
Báseň publikovaná v roce 2003 básníkem a radotínským rodákem Vilémem Štorchem (1947–2015) u příležitosti oslav 20 let od založení Radotínského přístavu (jindy nazývaného také Přístav Praha Radotín). Verše tehdy otiskl jak Radotínský věstník, tak Lahovický zpravodaj.
Radotínský říční přístav se rozkládá na levém břehu Berounky, asi 600 metrů nad soutokem s Vltavou, a je určen pro „obchodní a překladní činnost s návaznou silniční a lodní dopravou“. Prostě takový říční průmyslový přístav, plný nákladních aut a dílen s plechovými vraty, jeřábů, tankerů, remorkérů, štěrku, suti, skladů a kamení! Pokud jde o mě, docela rád do přístavu chodím, protože v navážkách z bouraček, hromadách štěrkopísku a oblázků různých velikostí je možné najít pěkné kousky (kamenná korýtka, staré dlaždice, kusy mramoru nebo kachle anebo i acháty). A navíc se tady černá čerpací stanice pro lodě i suchozemská vozidla, která – když rukou zacloním řeku – vypadá jako z amerického filmu padesátých let (kolem poušť, vítr, písek a na obzoru holé hory ve žlutém prachu).
Báseň Viléma Štorcha je pozoruhodnou směsí okcitánské písně, básnické prkotiny z období poetismu, melancholického exotismu a přesných pojmenování reálií moderního technického přístavu (jeřáb, remorkéry, pontony, štěrk). Po celou dobu mám pocit, že čtu o moři, mořském břehu a nějaké maríně, nikoli o řece. Že básník vidí a miluje moře a kotvící jachty, a přitom se nutí do řeky s jeřábem o nosnosti deset tun. Což se mi velice líbí. Škoda, že verš, v němž se slunce přirovnává ke krabovi, ten křehký balanc – zřejmě vynuceně, kvůli zvukové shodě „krab-rád“ – porušuje. (Ačkoli nevylučuji, že autor mohl myslet na kraba říčního čili čínského neboli vlnoklepetého; i tak by to bylo příliš speciální: když se řekne krab, vybaví se českému čtenáři břeh moře, nebo ne?)
Smutné dvanáctiverší, zpatlané z různorodých ingrediencí, rozpačité i dojemné. A po nejdelším verši v básni následuje nejstručnější vyznání. Sláva básníkovi! Sláva říčnímu přístavu!

Petr Borkovec

Výběr dvanáctý

Petr Borkovec, Z okna

Prach. V koutě vůně kávy, smutná, vychrtlá,
jak stín. Voděnka, růže kanclu, na polici.
Tělový sektor. Hluchoněmý. Na skříních
hlavy rukopisů. Voskově žluté,
usmířené, s podvázanou bradou.
Psací stroj vedle – oltář popela.

Propast. Dole studené světlo hoří
nad každým obchodem. Barevný
kotouč prachu se sune svahem ulice.
Vůně z obchodů se houpají jak větve.
Masna, Oděvy. Pravidlo domů
z obou stran je dávno propadlé.

Náměstí. Šupinatý chrám.
Kovová dívenka s kovovou holubicí.
Vlající šatečky, modravá mírná vlna –
teamový praporek, zástava mého klubu.
Dva holé stromy, trolej tramvaje.
Z oblohy zvuky jako od bazénu.


Co dodává básník Prahy
Je léto a je vedro, budu stručný. Báseň z roku 1997 zaznamenává mou každodenní cestu z práce v redakci v ulici Jana Masaryka na Vinohradech. Snad to bylo právě v srpnu. Spouštěl jsem se tehdy odpolední Francouzskou ulicí k náměstí Míru, kde jsem vstupoval do metra. Francouzská byla rušná a prašná a její strany připomínaly vrstvy časového řezu z učebnice geologie. Vždycky když se pak přede mnou rozlilo náměstí s kostelem sv. Ludmily a obloha nad ním, cítil jsem, jak dýchám. Zvuky se doširoka rozlétly. Stál jsem, připadalo mi, na břehu jezera nebo na okraji velkého bazénu. A ten volný dech, sůl nebo chlor ve vzduchu a vítr v obličeji jako by vytvarovaly sochu, která tam (nedaleko od díry do stanice metra) už stála a vlála, stačilo si jí jen povšimnout a pozorování zaznamenat: bronzová plastika z roku 1979 od sochaře Jiřího Kryštůvka, které se říká Dívka s holubicí, původně se prý ale jmenovala Mír. Alegorie – zvlášť tohoto druhu – mě nevzrušovaly. Nezajímalo mě ani, jak autor vystihl vzlétající holubici (to bych dnes nejspíš zkoumal). Ale mírné záhyby lehkých šatů zastavené v bronzu se mi líbily; dobře vystihovaly ty moje zvláštní chvíle mezi ulicí a náměstím.

Výběr jedenáctý

Zbyněk Hejda, Na železničním mostě hřmí vlak

Na železničním mostě hřmí vlak.
V háfnu vraky lodí a tam dál
nízký dům zbyl tu z dávného Smíchova.
V noci tady v křoví vstoje
pokaždé sténá nějaká dvojice.
Na všechno padají saze,
pivovar dýmá. Vozkové s koňmi
odešli jednou k jatkám a je to.
Starý Smíchov zní od vody,
je léto, ženy pod šaty opálené,
stehna jako by zvala, kam?
Neteční chodci mezi zvěří,
jež se sem stahuje z temných roklí.
Za městem prý už pralesy.
Noc padá, ston žen vkrádá
se z domů tiše do ulic.
V nehynoucích klínech děvek
neúnavně se zmítá maso.

Co dodává básník Prahy
Báseň Zbyňka Hejdy (1930–2013) ze sbírky Lady Felthamová z roku 1979 a v ní pátý verš od konce, který se mi vybaví vždycky, když vyrážím ze Smíchovského nádraží směr Beroun...
...vyschlá stráň posetá nízkými pokroucenými duby, které sem tam vystřídá hlouček borovic, kousek od města, za halami, nad železničním náspem. Strmá tak, že po ní nikdy nikdo nechodí. „Za městem prý už pralesy,“ píše se o ní v kronikách. Jdu těmi místy, která vídám z okna vlaku a o nichž si z kupé vždycky myslím, že bych tam měl stát, jít, být. Často bývají ozářená prudkým sluncem a působí jako z jiného, půvabnějšího světa. Tady dole, mezi námi, co vyrážíme „z dávného Smíchova“, se drží šero a zima. Dívá se nás tam víc. Možná bychom si o té osvícené pralesní stráni, která je o kousek blíž nebi než zemi, dokázali společně promluvit.
Jsem tu, jdu přes svah po zvířecím ochozu, co patří kamzíkům, kteří tady nežijí. Tenké ploché kameny – často vypadají jako umělé, tak pravidelné mají tvary – mi pod nohama kloužou ze stráně. Půvab a lehkost, které jsem s ostatními pozoroval z vlaku, zmizely. Je to napínavé, nebezpečné území. Čím to? Jarní průhlednou krajinou, kde duby nemají listy a ukazují kmeny a větve. Kdo pátrá po krystalech na říčním dně, ví, že musí začít brzy na jaře, nežli dno zaroste a kameny jsou pro oči i prsty jeden jako druhý. Šátrám očima po holých dubech a vidím každý detail jejich zle zkroucených kmenů a zrůdných zavinutých větví. Černí stromoví hadi místo větví a kolem nich obtočení černí stromoví hadi, hadi na hadech. V nekonečných černých variacích. Jdu tím, jsem ve střehu, v duchu si bezmyšlenkovitě opakuju slovo mamba, čekám, že něco přijde. Že se jako krystal objeví opravdový černozelený had, co se sem připlazil „z temných roklí“. Nebo ten kamzík, kostra, sup, něco. Znamení je dost.
Jdu pralesní strání, kam se nechodí. Zastavím pod borovicí, do níž se opírá slunce. Tady je možná to místo z lehčího světa, které je vidět z vlaku. Místo neustále zalité sluncem – jako by stálo nad mraky!
Pod borovicemi si vždycky vzpomenu na větu z románu. „Jeden můj přítel věřil v Boha kvůli stromům“. Pod smrky nebo modříny se mi ta věta nevybavuje. Proč? Asi něco z dětství. Tuším co; a tuším taky, kde jsem tu větu četl. Ale teď na to zapomínám, všímám si borovice znovu, poprvé přicházím na počátky a důvody toho obdivu, vymýšlím borovici, své dětství, ten román, hrdinu, autora. V skvrnité koruně je tolik světla, že – zdá se mi na zemi – vidím přesně to, co bych viděl, kdybych vylezl až k temeni. Na borovici v jednom kuse něco praská. Lupání a šustoty bez příčiny, které zesiluje sluneční jas. Jako by v koruně sosny hořel malý oheň, který nikdy nevyhasíná. Poslouchám ho a tisknu oči proti slunci, myslím na borovici, dělám ji v hlavě, dělám ji. Potom otevřu oči a rychle se podívám dolů z dubové stráně: všechny černé duby jsou zasněžené. Stojím v zaváté pralesní krajině, sníh padal na duby nepřetržitě několik dní, sníh, sníh, sníh – a mně je teplo.

Výběr desátý

Tomáš Fürstenzeller, Pozdní světlo

Znovu to ticho s prstem na klávese.
Slyšíš i prach, jak tiše na stůl dosedá
k večeru, když vrzavě zatáhne se
bílé křídlo dveří nad ložnicí. Sem tam,

tam a zpátky pluje čas, vratký člunek
na vláknech paměti. Kulatý černý hrot
páře tmu. V trhlině stín, obraz strne,
a potom dlouze padá do studených vod.

V Café Louvre se podávala snídaně,
na stolku z kovu ležel kotouč slunce.
Přinesou kávu, hořká vůně zavane

a prolne hovor. Jedla ovoce, ty vejce.
To všechno vybavíš si, ale slova ne,
nevrátí se. Něco však zůstalo ti přece.

Co dodává básník Prahy
Sonet s názvem Pozdní světlo uveřejnil básník a překladatel anglicky psané poezie Tomáš Fürstenzeller (1970) ve sbírce Objektiv, vydané v roce 2016. O pár stránek dál se v knize nachází báseň Jedna z posledních teplých nocí, která začíná těmito čtyřveršími:

Sobota. Snad jedna z posledních teplých nocí,
kterou tomuhle městu letos vyměřilo
deštivé léto. Nejsme sami, kdo má pocit,
že nelze zůstat doma. Na Letné je čilo,

stezky lemované stromy zaplnil
dav turistů a místních. Zkraje stánek s pivem,
kam vedou první kroky, mírné stoupání –
proti nám proudí siluety dívek,

většinou ladně zavěšených do kluků.
 […]

Verše jako by kopírovaly pomalé kroky té sobotní vycházky na Letnou. Postupují volným tempem, střídání trochejů a daktylů je nenucené, až ledabylé, jako chůze, při níž je chodec stále něčím upoutáván a také přizpůsobuje rytmus kroků tomu, s nímž za chůze hovoří. Koneckonců má ale každý verš nenápadně vzestupný ráz, „mírné stoupání“ je vždy zajištěno (poflakování se kolem českých podob blankversu a alexandrínu a nadání pro vznešený trochej jsou pro Fürstenzellera příznačné). V těch čtyřverších je spoustu času na všemožné detaily: stezka je lemovaná stromy, dívky jsou většinou [!] ladně zavěšeny do kluků. Času je dost dokonce na poněkud zemdlelé opakování informací: na Letné je čilo a zároveň Nejsme sami, kdo má pocit, že nelze zůstat doma; pivní stánek stojí zkraje a – aby nebylo pochyb – vedou do něj naše první kroky. Takové plýtvání!
Básník registruje, popisuje, nevybírá, nehustí. Začátek běžné reportáže.
Ale je to fígl, autorovo kouzlení a mámení: stylisticky odbytý report z letní noci nenápadně, jakoby za našimi čtenářskými zády, vyvstává v odlišné podobě: zpomalený, tklivý (ty všudypřítomné míjející se rýmy, které se proměňují v ozvěny: zaplnil – stoupání atd.), už v přítomnosti minulý obraz, který nadnáší odplývání času a neodvolatelná smrt. A do toho vzdušného hřbitovního reliéfu, který nad námi básník nenápadně vztyčil, varovně blýskne rýmové echo s pivem – dívek, jež předznamená něco dávného hrozného, co se v průběhu básně vrátí a bolestně otevře.

Báseň Pozdní světlo je sonet, jak jsme řekli. Básník zde tudíž – oproti elegii z Letné – víc komponuje i kondenzuje. Plynutí času, minulost a přítomnost, tato chvíle a vzpomínka se ale teskně probírají i zde.
Text má tmavou podvečerní a světlou ranní část.
V první, kterou tvoří úvodní dvě čtyřverší, si mluvčí v interiéru, který tone ve večerním šeru, vybavuje jednu starou drahou scénu a přemítá o čase a potížích paměti. Verše jako by neunesly komplikovanou reflexi, plnou metafor a slov dvojího významu, klesají pod tíhou a přesahují dál (první strofu tvoří víceméně jediné souvětí). Napětí mezi větou a veršem je v obou čtyřverších maximální, stupňuje se, slabé rýmy praskají ve švech, šero se mění v temnotu – a jsme skoro rádi, když se to všechno zřítí do studených vod. Už se to téměř nedalo vydržet!
Ve zbývajících dvou trojverších se ale všechno promění. Jako bychom na člunu vypluli ze spárů skalisek a útesů na volné moře. Autor v nich před nás vyloží to, co paměť z té staré drahé scény uchovala. A ačkoli to je jen zlomek (což se ke konci sonetu otevřeně konstatuje), je to zlomek zalitý světlem a jednoduchým štěstím, které zůstalo a zůstane uchováno. Verše a věty se při té příležitosti zklidňují a na ledasčem se shodnou. Věci se tu vyjmenovávají jedna po druhé a znamenají pouze to, co znamenají. Jsme v kavárně Louvre, kolem nás je sklo a ráno, slunce se páruje s vejcem a ovocem a závan kávové vůně se snídaní. A aby těch příznivých setkání nebylo málo, uprostřed veršů v této části básně nalézáme vzrušující zvukovou řadu Louvre – z kovu – kávu – hovor – slova. A nejspíš nikoli náhodou se k ní přimyká i první slovo básně Znovu.
Není to všechno, to jistě.
Něco však zůstalo ti přece.
Vybavuješ si to znovu a znovu.

Výběr devátý

Jonáš Hájek, Socha Svatopluka Čecha

Jasně,
kouká na krabice od pizzy,
na psy prohánějící se protipožární nádrží,
dřezovec trojtrnný přichází o podzemní vodu
kvůli průduchům do metra,
rozvedená chodí v papučích za přítelem,
básník pracuje ve skladišti kulis a rozebírá
nebe v Národním, tak strašně světle modré,
máme nějaké náhradní kořeny,
náhradní životní funkce, náhradní kolektivní bytí?,
jak říci národ a nepřipadat si přitom divně?,
na internetu se množí citáty nejasného původu,
je třeba chránit ducha,
když řeknu chránit,
už mám v ruce samopal a podřezávám děti,
do okna uprostřed Prahy zavane vůně vylidněných vesnic,
nečetl jsem nic od Svatopluka Čecha,
půjčil jsem si knihu, ale je třeba
vybírat, koordinovat, vytvářet obrat, otáčet se,
bronzová postava pod prořídlým javorem shlíží
na celou spoušť, hodnotný strom
posílá pozdrav zkráceným telomerám,
dřevu a vodě a kameni
zůstává lhostejný
věk plastu.

Co dodává básník Prahy
Pro tento text básníka a překladatele poezie Jonáše Hájka (1984) jistě platí, co trefně formuloval polský básník a překladatel Hájkovy poezie do polštiny Karol Maliszewski. „Proč jsem se bezhlavě vrhl na básně Jonáše Hájka a začal je překládat s nadšením a slovníkem v ruce? Asi jsem po něčem toužil, zřejmě mi v poezii, kterou jsem běžně četl, něco chybělo; zdála se mi moc zahleděná sama do sebe. V těch básních mě zasáhla nesobecká otevřenost světu a upřímně míněná starost o jiné lidi s jejich starostmi, bolestí a bezradností. Hájek ukazuje, že je možné psát lyrickou i angažovanou poezii zároveň – a že tak nevznikají konflikty a třecí plochy.“
K básni Socha Svatopluka Čecha bych dodal pouze to, že „telomery“ jsou koncové části chromozomů a že postupné zkracování jejich délky vede ke stárnutí buňky a její naprogramované buněčné smrti, čímž je bráněno nekontrolovanému buněčnému dělení. Také bych doplnil, že od Svatopluka Čecha si mluvčí básně mohl půjčit například idylu Ve stínu lípy z roku 1879 nebo alegorický epos Slávie z roku 1884 anebo národní lyriku Písně otroka (1895). A ještě: básník pracující jako kulisák v Národním a rozebírající „strašně světle modré nebe“ skutečně existuje a chodí mezi námi pražskými ulicemi, jimiž – zvláště teď v létě – táhne „vůně vylidněných vesnic“ téměř nepřetržitě. A na konec: ta socha, kterou vytvořil Jan Štursa, stojí v Sadech Svatopluka Čecha na Vinohradech. Pěkný červenec! I srpen!

Výběr osmý

Jan Skácel, Verše o zelené stříšce

Náměstí   Za kostelem kout
Se starým portálem   A nad ním
Zelená stříška

Potom holubi
S tím věčným nepokojem v hlavách

Urputní jako lidé

Především ale stříška
Zelená stříška z plechu
Z jakého klempíř rovná
Korouhve

Ty co ukazují
Kde chodí vítr

Co dodává básník Prahy
Před několika dny jsem stál před kostelem svatého Filipa a Jakuba na pražském Zlíchově. Už se stmívalo, zvedal se vítr a mrholilo, ale ten malý kostel na skále – který skoro každý den vídám z vlaku, ale málokdy do něj chodím – byl otevřený, rozsvícený a plný lidí, protože se konala Noc kostelů. Tak plný lidí, že jsem chodil okolo a čekal, až se uvolní místo. V jedné chvíli se někam mezi věž a chrámovou loď snesl těžký hřivnáč a neviditelný střešní plech (asi pokroucený, s vypadlým nýtem, možná rezavý, se zbytky olivové barvy, možná pokrytý mechem), na nějž dosedl, se pod ním zhoupl, zarachotil a pták přistání pár vteřin vyrovnával hlasitým práskáním křídel. Zvedl jsem hlavu a – vzpomněl si na „zelenou stříšku“ Jana Skácela.
Báseň s názvem „Verše o zelené stříšce“ se v mé oblíbené Skácelově sbírce Metličky, vydané v roce 1968, nachází oproti proslulé básni „Modlitba“, v níž se prosí o „malý důlek vody“ a která mě v osmnácti letech dojímala tak prudce, že si z té doby zelenou stříšku vůbec nepamatuju. Všiml jsem si jí až mnohem později – a ta báseň se mi líbila i nelíbila.
Říkal jsem si, že Jan Skácel v ní křivdí holubům, že kdyby se na „věčný nepokoj“ v holubích hlavách podíval pečlivěji, nenapadlo by ho sentimentální přirovnání k lidské urputnosti. A taky mi vadilo, že zelená stříška hraje v básni malou roli. Básník stříšku příliš rychle opouští a věnuje se větrným korouhvím, které klempíř rovná ze stejného plechu a které prý „ukazují, kde chodí vítr“. Myslel jsem, že by se autor mohl k zelené stříšce ještě vrátit a říct o ní víc.
Ale na druhou stranu: právě tím, že zelená stříška stojí v názvu básně, že v textu se říká „Především ale stříška“ a že zároveň tam o ní nic moc není, je ta báseň přitažlivá. Skácelovo povšimnutí si zelené stříšky (pokryté měděnkou nebo zeleně natřené), která chrání starý portál někde v koutě za kostelem, je vynikající – od té doby si na jeho báseň vzpomenu úplně vždycky, když na takový kus zeleného plechu za kostelem, za starým portálem, na hřbitovní zdi, vedle fary, nad vstupem s lipami atd. narazím. Díky Skácelovi zelené stříšky nikdy nemíjím. A to, že stříšku uviděl a mlčí o ní, že na ni ukázal a jenom ji rozechvěl, je koneckonců také dobré – už napořád si všímám ztracených zelených stříšek a popisuju a dopisuju si je po svém.

Výběr sedmý

Zita Tumas, Nádraží, které se směje

Blankytný umakart, zářivková řada –
trhlina v nebesích, návaly světla: Otec
s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek
vojáků a čpící, umaštěná záda.

Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny
zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří.
Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy
kymácejí se dva jaspisové hleny.

A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků
mladičké srdce, které krvácí a září
na dlani opilce od nádražního stánku.

Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína
pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.
Sehla se v bílých šatech jako k polibku.
                                                                                                           Praha, 1999
                                                                                                           Překlad Věra Kabíčková

Co dodává básník Prahy
Litevská básnířka Zita Tumas (1968) pobývala na konci devadesátých let minulého století v Praze a městu věnovala několik sonetů. Tento – s pozoruhodným rýmovým, či lépe asonančním schématem ABBA CDCC EDE FFG (poslední verš zůstává nerýmovaný, netvoří pár, nemá s kým) – věnovala pražskému „nádraží, které směje“, tedy Smíchovskému nádraží.
Scéna je noční a vlak, který odjíždí je modrý (sonet začíná „blankytným umakartem“ a „nebesy“) – řekl bych, že jde o vlak, který jezdí do blízkých destinací (snad do Všenor, Řevnic a dál až do Berouna). Tyhle modré, i uvnitř světle modře obložené pantografy s o něco tmavšími sedačkami, kolem nichž se vlnilo robustní stříbrné zábradlí, už bohužel dosloužily a byly vystřídány méně krásnými Elefanty. Ale občas se ještě nějaký objeví.
Litevskou básnířku noční nádraží (spíš temné, lamp málo) a pantograf, který do něho vráží s celou modrou světelnou výbavou, něžnou i razantní, přivedl k líčení situace, která se podobá obrazu nějakého starého mistra, na němž je namalováno mnoho postav (nějaké „klanění“, „zjevení“, „seslání“, napadá mě jako první) a mistrova práce s kompozicí a se světlem a s barvami je to, co obdivujeme i po staletích.
Aktéři, které Zita Tumas staví do kompozice a nasvěcuje, jsou obyčejní a trochu podezřelí a velice různí: otec s dcerou vracející se z divadla, kde hráli Shakespeara; skupinka vojáků vracejících se k posádce; mladý opilec nebo snad mladý opilý bezdomovec „od nádražního stánku“; žena s náušnicemi, jejichž jaspisové kameny se podobají hlenům; hranostaj (??? – že by do vlaku nastupovalo zvíře? nebo snad někdo v kožichu z hranostajů) a také sama autorka. Postav vlastně není mnoho – ale strašně špinavá okna vlaku, která vše nažloutle odrážejí, postavy zmnožují a scénu prohlubují. Ne příliš živě, spíš truchlivě (odrazy jsou přirovnány k „zažloutlým snímkům“)!
Poslední vlak, pár posledních pasažérů. Sonet s chybnou konstrukcí, jehož poslední verš „nedoklapne“. A posvátná, slavnostní situace, která se vlastně vůbec nekoná. Jen optický klam: sehnutí se pro spadlý divadelní program, které z určitého úhlu vypadá, jako kdyby panna-světice (žirafí, v bílých šatech) políbila nohy posledního z posledních.
Jen zdání.
Vteřinová podoba.

Výběr šestý

Justin Quinn, Pražské elegie XIV

"Kdykoli odněkud zdaleka vracím se
a vím, že pomalu k hranicím Prahy
cesta mě vede, není to od únavy,
že mívám vždy svíravý pocit u srdce.

Jako bych cítil, že se tohle město chce
vzepřít a jako hrůzné chiméry se zbavit
všeho, co v životě je příjemné. A záhy
svoboda, duch i umění dlí v odmlce.

Vstupuji do moře – černého, hořkého,
jež tudy teče kolem středověkých ruin
a rozemílá jim základy. Nakročuji

do kruhů těch, kdož rozmnožují moje jho –
lež v každém slově, scénář pro klauny.
A každý pohled urážlivý, prolhaný."

                                                                                               Překlad Tomáš Fürstenzeller

Co dodává básník Prahy
Čtrnáctá z cyklu dvaceti Pražských elegií, které napsal irský – v Praze usazený – básník, literární vědec a překladatel Bohuslava Reynka a Ivana Blatného do angličtiny Justin Quinn (* 1968). Sbírku Waves and Trees, v níž se elegie objevily, vydalo v roce 2006 nakladatelství The Gallery Press. Výbor z ní přeložil do češtiny Tomáš Fürstenzeller a pod názvem Vlny a stromy publikoval v nakladatelství Opus v roce 2009.  
Pozoruhodný kousek! Jedná se totiž, jak Quinn píše v poznámkách ke sbírce, o „přebásnění dopisu Jana Nerudy z roku 1854, tak jak ho citovaly Lidové noviny z 1. ledna 2004“. Sonet udělaný z Nerudových šesti vět, které zachycují svírání srdce při každém jeho návratu domů do matičky Prahy. A páni! – už u Nerudy leží Praha u moře: černého, hořkého, plného urážek a lží. Čehož si básník, který se narodil v přímořském Dublinu a po moři se mu v Praze strašně stýská, samozřejmě všímá. Představuju si, že když Justin Quinn to Nerudovo psaní četl, byla ponurá mořská metafora tím prvním, co upoutalo jeho pozornost. Tím, co rozhodlo, že s dopisem starého autora bude dál pracovat.
Jan Neruda byl ohromující stylista a jeho dynamické věty se pořád báječně lesknou. I Justin Quinn je velký autor, a tak Nerudovu velikost postřehl a nezalekl se jí. Jak pracoval? Zapletl Nerudovo bolestné jho do jařma delikátních rýmů, asonancí, zvukových ech; do postroje chmurných daktylů, které jsou, jak báseň pokračuje, vytlačovány trocheji s předrážkou a mají vzestupný ráz; do sítě vynalézavých přesahů. Na to, co se v sonetu děje mezi veršem a větou, se dívám jako na napínavý film. Konečný efekt je mimořádný: Quinnova vitalita, nápaditost, lehkost a vnitřně radostné mistrovství v práci s veršem a rýmy ostře kontrastují s bolestí, kterou Neruda vyslovuje. Přímoří se prostupuje s vnitrozemím. A dno Nerudova zoufalství se před námi – čtenáři sonetu – dál prohlubuje. Nesvoboda a neduchovnost a neúcta k umění a umělcům, které si Praha sama sobě tak ráda ordinuje, nás v mžiku obklopují jako mořská rušná plocha. Vlny všeho, co je v životě nepříjemné šumí okolo, přelévají se, padají a stahují se, slyšíme jejich nárazy… 

Výběr pátý

Dvorní dáma Kunaikjó (†1207)

K jezeru duje
vítr z hor a snáší květy
sakur na hladinu.
Rýsuje dráhy člunů
plujících v bílém stínu.
                                                  Z japonštiny přeložila Helena Honcoopová.

 
Helena Honcoopová, ohlas veršů dámy Kunaikjó

Šafaříkova
a v ní růžové chmýří.
Před kavárnami
jako kouř z cigaret
okvětí sakur víří…

Co dodává básník Prahy
SAKURY V ŠAFAŘÍKOVĚ ULICI NA VINOHRADECH
Ne, vinohradská ulice Šafaříkova není pojmenována, jak se lidé domnívají, po oblíbeném dějepisáři a starožitníkovi Pavlu Josefu Šafaříkovi. Název dostala po zapomenutém cestovateli a japanologovi Antonínu Šafaříkovi, který uměl moc hezky zpívat a z Kjóta si přivezl moc hezkou manželku. Trochu překládal a dělal něco pro muzeum – a manželka si mezitím v Moravské ulici našla milence. Byl z toho skandál a děsně řečí. Moc hezká Japonka se nakonec rozešla jak s manželem, tak s milencem. Stala se populární gejšou na Karláku – stávala kousek od Ignáce – a ačkoli šla z ruky do ruky, postupně rozprodala všechna kimona. Dál se ví už jenom to, že ji našli zmrzlou. V roce 2005 si na tuhle pohnutou historii vzpomněl nějaký melancholik ze zastupitelstva Prahy 2 a navrhl po kjótské krásce pojmenovat kratší ulici, na té ulici vysázet alej japonských třešní a zřídit tam konečnou tramvaje. Jenomže japonské jméno neprošlo hlasováním, protože chlapi na zastupitelstvu vůbec nevěděli, jak ho vyslovit a skloňovat. A tak udělali, co věděli: uličce dali jméno podle manžela. Alej třešní a konečná naštěstí hlasování ustály.
Ach, Šafaříkova ulice! Nejtesknější v celé Praze! Když sakury na jaře kvetou, smráká se, ale světla je ještě dostatek, a v ulici zastaví prázdná rozsvícená tramvaj a stojí a stojí – je to taková nálož stesku, že to nelze vyslovit. Květy japonských třešní se objevují znenadání a společně, na začátku vesny jsou tmavě růžové a zvlášť ráno pevně stojí – jako svíce, jak prsty vzdělaných japonských společnic, chtělo by se poznamenat – na větvích, za nimiž se otevírají okna činžovních domů. A všichni, kdo z oken zívají, přestanou – a nervózní z té křehké krásy si zapalují cigarety. V Šafaříkově ulici se zjara kouří ve všech oknech. Kouří nekuřáci, kouří matky i větší děti, hulí i ti, kteří mají od lékaře přísně zakázáno hulit. „Ježišikriste, kvetou sakury – musim si dát jednu, nebo to nepřežiju!“ Takové jsou dubny a květny v Šafaříkově ulici.
Čímž to nekončí. Hutné růžové střapce, kterých ty stromy nesou víc, než je přípustné, než je zdravé, než je rozumné, začnou blednout a krepatět a po plátcích padat k zemi. Zvedá se mírný vítr a vmetá hrsti okvětních lístků do večerek a optik. Je zase večer, lístky se lepí k matným kapotám zaparkovaných aut, na které dopadají poslední paprsky. Tramvaj čeká a zdá se, že poryvy sakurových květů odměřují něco, co se  tohoto čekání týká. Nikdo z lidí ani věcí ale vůbec neví co – všichni dohromady stojí, zírají a svírá se jim srdce. Třešňový vítr fouká a paní Šafaříková z Kjóta zpívá odkudsi z dálky řazené haiku. Nejsme už všichni mrtví? Dokonce dávno mrtví?
Později z vrátnice kancelářského domu vystřelí sekuriťák a začne si padající květy sakur fotit. Pobíhá s mobilem mezi auty a kmeny a sakury nahlas oslovuje „vy moje třešničky zlatý!“. To ulici částečně probere z melancholie, pocitů pomíjivosti, zmaru atd. A její obyvatelé přežijí další opad sakur. Ale rok od roku je to těžší.

Výběr čtvrtý

Petr Borkovec, Obraz (1998)

V matčině ložnici. Bílý rám
kolem něj vedl opatrný život.
Břeh řeky, asi zjara, shnilá loďka,
u vody žena v červeném,
pár stromů, smutek. Malíř neměl den.

Tchyniny jazyky čekaly pod oknem,
až tělo šera z parapetu sjede.
Čekaly dlouho, stříhaly si nehty.

A zatím kurty rudly do soumraku
pod sluncem zakoplým za fotbalové hřiště.
Dva stromy na pláni se podobaly vraku.
A já stál u okna jak u ohniště.

Co dodává básník Prahy
Stará báseň o reprodukci, kterou si moje máma nechala zarámovat a pověsila v ložnici, o jejích oblíbených pokojových rostlinách, jimž jsem jedné dávné noci z důvodů, které nebudu rozebírat, ostříhal špičaté konce listů, a o podvečerním výhledu z okna. Nuda pozdního dětství, kdy jsem u toho okna prostál celé hodiny.
Vytahuju ty verše kvůli záběru v poslední sloce: na čtyřveršové fotce je břevnovská Pláň (říká se jí tak) s tenisovými kurty, hřištěm a rozvalenou usedlostí Ladronka, pozorovaná z okna bytu v Tomanově ulici. Jsme v osmdesátých letech, které si báseň z let devadesátých vybavuje. Dnes je Pláň plná tras pro úhledné bruslaře, cyklisty a běžce, z Ladronky je restaurace a snad i hotel. Kdysi to ale bylo divoké a krásné místo se zarostlými stráněmi padajícími do Košíř, v nichž se často objevily srny (zajíci, bažanti a koroptve byly na denním pořádku), s lidskými ohništi v houští, k nimž se chodilo pít a milovat se. Dobrodružné území se zříceninou Ladronka, za kterou se černala prastará třešňovka (to je, myslím, ten „vrak“ v básni; letité třešně byly zkroucené a postranní větve jim vyrůstaly skoro od paty kmene, tlusté jako kmen sám).
Minulý týden jsem šel do vily Jaroslava Seiferta v ulici U Ladronky, která se nachází hned pod Tomankou. A Klára, básníkova vnučka, mi v Seifertově pracovně s červenou pohovkou řekla, že na Pláni – když ona byla malá (což bylo přesně tehdy, když jsem byl malý já) – žila rumunská rodina s krávou. Rumunský děti tam pásly krávu, normálně. Fakt?
Na nic takového se nepamatuju, ale když jsem pátral v paměti – nemohl jsem se od té rumunské rodiny s krávou na břevnovské Pláni odpoutat, ačkoli Klára už říkala něco o modré váze, kterou uplácal a oglazoval básník Josef Palivec –, zjevilo se mi, že když jsme se jednou jedinkrát s kluky z baráku rozhodli na Ladronce přespat (nebo jenom vydržet do noci, už nevím), vyhnal nás odtamtud s hroznými nadávkami nějaký stařec, který – držel v náručí malé dítě. My byli zvyklí, že nás někdo odněkud vyhání, o to nešlo – ale vylekalo nás to dítě, které se na nás mlčky dívalo, zatímco starý muž řval!
„Nemohl to být ten Rumun s krávou?“ řekl jsem Kláře.
„To jo, jasně, to byl von“ odpověděla Klára, vnučka Jaroslava Seiferta, v básníkově pracovně s červenou pohovkou a modrou vázou.

Výběr třetí

Petr Halmay, Alej

O jaké stromy šlo, není tak důležité. Byly však mohutné. Táhly se kolem nás nahoru podél Hradu, když jsem tě doprovázel v jednu hodinu v noci.

Brusnice na dálku byla jen holou dlažbou s odlesky lamp. Jako by atomy hleděly na nás z kosmického tance jízlivým zrakem.


Tomáš Tomášek, Hládkov

/ ... /

Otec mně udílel
rozličná poučení

jednou u Muzea
jako vždy s kloboukem
a pečlivě oblečen pravil:

uvědom si
že nejsme středem světa

teď se například zuju
a půjdu až k Můstku bos
uvidíš že si toho nikdo
ani nevšimne

a tak se i stalo

/ ... /
 

Co dodává básník Prahy
Ruský básník a prozaik Vladimir Nabokov v básni s názvem Ut pictura poesis z roku 1926 nazývá vzpomínku „ostrým paprskem“, „zářivým šípem“ a přeje si, aby jím staré obrazy prochvěly a prozněly. Básnické reminiscence Tomáše Tomáška (v knize Hládkov, 2022) a Petra Halmaye (ve sbírce Skrytá kopie, 2022) dokáží staré obrazy – chvějící se často v prostoru Prahy – a dávné promluvy zpřítomnit se zázračnou silou. A na tak skromné ploše! Je to asi kombinace nepolevujícího soustředění, vážné pozornosti ke světu a básnické vytříbenosti, která dokáže vyvolat minulé v takové plnosti, vyjevit údiv i podivnost prvního spatření a zaslechnutí. Čtu – a i mnou jejich staré obrazy prochvívají a proznívají; jenom zírám, jak rychle jsem v nich, jak rychle jsem „v tom“ A jestli Nabokov „dovede“ nábřeží s mračny nad zálivem, „dovede“ Petr Halmay letovisko (nejlíp po sezóně) a Tomáš Tomášek tenisový dvorec (ideálně u tramvajové remízy).

Výběr druhý

István Vörös,  Promeškaná příležitost

Vladimír Holan se stěhuje.
Z Kampy do ulice
U lužického semináře. Před domem dupou
dva valaši. Tak nějak
přitroublí.

Ve stejné chvíli na Karláku
vyrazí z trávy houba. V tu ránu
měří deset centimetrů. A pořád nemá dost.
Jeden z kolemjdoucích se podívá tím směrem, pak
zaslechne podivný zvuk, raději
jde po svých.

Jako poslední se na vůz
složí porcelán. Holan nenasedne,
jde vedle koní. Slyší,
jak mu nad hlavou zasvištěl bič.

Tady umřu, pomyslí si,
když dorazí k domu. Houba na Karlově
náměstí měří už půl
metru. Navýsost spokojen
rozhodne se pro koupi
pečetního prstenu.
Škoda přeškoda, že v tom zmatku
na svůj plán během deseti minut
zapomene.
                                                                              Z maďarštiny přeložila Lucie Szymanowská.


Co dodává básník Prahy
Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí otevírají v šest ráno – a já tam jsem. V dušičkové kapli, kde stojí tlusté zpovědnice s řezbami z černého dřeva, už ve tmě svítí červené nápisy. Všechny dutiny jsou obsazené. Hlasy zpovědníků nejsou slyšet, ani jejich šum nebo něco podobného (chtěl bych odtamtud něco zaslechnout, zkouším to). Zpovědnice občas zaskřípají. Ozve se tichý svist zatahované záclonky.
V lurdské kapli se modlí dvě řádové sestry mezi řezanými tulipány, irisy a dnes dokonce narcisy, které září na skále spolu s difenbachiemi, tchyniným jazykem, zelenci a jinými pokojovými květinami. Difenbachie kvete. To asi ty sestry, pomyslím si, donesly čerstvé květiny a kapli tak krásně upravily na dnešek.
Jeskyni osvětluje jediná svíce.          
Nemodlím se.
Před zpovědní kaplí se tvoří fronta.
A tak si jdu mezitím přečíst farní nástěnku.
Soukromé inzeráty se na ni nesmějí věšet, mají pro ně vyhrazený jiný prostor – ale lidé sem inzeráty stejně dávají. Farnost je nestrhává. Nechává to tak.
Je únor a mráz – a v kostele se prodávají kožichy!                       
Prodám persiánový KOŽICH. Dámský – dlouhý – černý. Ze 40. let = poškozený! Na nižší starší paní. Jen za 50 Kč. Nutno si sami odvézt. Telefon až večer.“
 Potom si čtu inzerát, který si čtu vždycky, protože tady vždycky visí. Možná ho sem přišpendlili při založení kostela:
„Dvojice hledá byt. Spěchá. Nespravedlivé vystěhování. Hledáme naléhavě pronájem 1 místnosti. Muž 58, žena 54. Nenároční, obyčejní lidé.“
Někdo mě klepe po zádech:
„Jak se má pan básník?“
Za mnou stojí neznámý starý muž se zavázanou rukou, usmívá se na mě a říká, že mě přece zná a já že přece znám jeho. Říká mi, že také píše básně. A dodává, že se znal s Vladimírem Holanem, že Holan dokonce jeho verše četl a že se mu líbily. Kývám, dívám se na něj a po chvíli si začínám být jistý, že tvář muže se zavázanou rukou opravdu znám. Když potom požádá o peníze, dávám mu je. A on říká, že až se příště potkáme, svoje básně mi přečte. Pak se rozloučí.            
V parku před kostelem sv Ignáce na Karlově náměstí je už světlo a kos jako o život zpívá nějakou písničku z 19. století. Ale jaro je ještě daleko.

Výběr první

 
Adam Zagajewski, Září
Petru Královi

Byl jsem v Praze, hledal jsem dům Vladimíra Holana,
dům-vězení, v němž strávil patnáct let.
(Myslel jsem si, že ho najdu bez potíží, že povedou
mě kohouti a že starý kněz
v pečlivě zalátané sutaně řekne:
to tady žil básník a utrpení tu spalo
jako toulavá kočka, co se jednou týdně schová
v rukávě kožichu.)
Světlo už bylo podzimní
a slunce zlehka uražené. Září líbalo pahorky
a vrcholky stromů jako někdo, kdo nadlouho
odjíždí a teprve na nádraží zjistí,
že ztratil klíče od bytu.
Uvnitř labyrintu opatrně kráčeli turisté,
radili se s černou prázdnotou fotoaparátů.
Plameny javorů se vznášely nad parky
jako ohně svatého Elma. V zahradách ohýnky
a nad zemí, nad studnami šedivý kouř.
Naopak listy kaštanů, lehké a suché
jako určitý druh bezstarostného stáří,
vznášely se stále výš a výš.
Čím jsou barokní kostely? Jsou to luxusní
tělocvičny pro atletické světce.
Nechtěly mi pomoci. (Kdo hledá cizí dům,
zašeptal jeden krásný a sečtělý anděl,
nenajde svůj vlastní.) Nikdo mi nechtěl pomoci.
Děti křičely zplna hrdla, radostně
a bez důvodu (plné krutosti, pro každý případ).
Vítr byl plný vzduchu, vzduch plný kyslíku,
a kyslík plný vzpomínek na jednu cestu do zámoří.
Zdálo se mi, že zdi paláců, zažloutlé
jako od nikotinu, se zabývají příhraničními sváry?
Nemohl jsem najít Holanův dům.
Život triumfoval, jako vždycky, a mrtvý básník
žil v nepaměti, v jiskrách tryskajících
zpod ruky svářeče, v mé rostoucí únavě.
Nikde, nikde, prostě nikde.
On sem přichází, ale jenom v noci,
řekl mi konečně někdo, kdo nebyl.
                                                                                Přeložila Daniela Lehárová

 
Co dodává básník Prahy
NIKDE, NIKDE, PROSTĚ VŠUDE
„Byl jsem v Praze, hledal jsem dům Vladimíra Holana…“ Ačkoli autor hned v následujícím verši mluví o „domě-vězení“ (s narážkou na Holanovu izolaci 1949–63, i když význam toho pojmenování by mohl být širší), pokaždé si při čtení téhle básně nejdříve vzpomenu na vyprávění spisovatele a literárního historika Vladimíra Binara. Jako student, někdy na začátku 60. let, se jednoho dne rozhodl, že zbožňovaného básníka navštíví v jeho domě. Sebral veškerou odvahu a vyrazil – myslím, že z Filozofické fakulty, ale nejsem si jistý. Když ke slavné vile na Kampě došel a chtěl zazvonit, uviděl, že za jméno HOLAN někdo na omítku připsal ĎAN. Chvíli na to slovo zíral a potom se otočil a odešel. Nezazvonil. S Vladimírem Holanem nikdy nemluvil.
Dům-vězení i bludný Holanďan.
A básník k nenalezení.
Myslím, že Adam Zagajewski (1945–2021) píše v Září především o básnících a básnictví. To se ostatně pozná okamžitě: jméno jednoho najdeme v dedikaci a jméno dalšího v prvním verši. Navíc, velice silné verše, možná ty nejsilnější v textu, jsou, řekl bych, ucházející definicí básníka: „Kdo hledá cizí dům, / zašeptal jeden krásný a sečtělý anděl, / nenajde svůj vlastní.“ Anděl, který do veršů slétá, k tomu výměru dobře pasuje: další bytost mezi Bohem a lidmi!   
Zagajewského Září pojednává také o smrti, o její blízkosti. I to se ukazuje velmi rychle. Stačí přehlédnout stránku s textem: první slovo zní „byl“ a poslední „nebyl“. Píše se tu o odjezdu bez návratu, o podzimu s šedivým kouřem nad studnami, rostoucí únavě autora a „kyslíku plném vzpomínek“. A vedle všeho, co odešlo a odchází, už od začátku stojí kohout z Holanova Zmrtvýchvstání:

          Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit
          úděsné ječení trub a polnic?
         Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
         že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků
         bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout...

Jenomže kohout nekokrhá.         
Zmrtvýchvstání se prozatím nekoná.
Vypadá to, že spolu s autorem po většinu času bloudíme a zároveň jsme uvězněni ve městě odplývání, doutnajícího konce, možná už už v nekropoli – v každém případě v Praze, v labyrintu. V kostelech, kde svatí šplhají na tyčích a vzpírají a kde nám nikdo nechce pomoci. Ani kohouti.
Ale víte co?
Ten, kdo nikdy nenajde svůj vlastní dům, protože bez ustání hledá cizí, vidí a vnímá to, co nikdo jiný. A způsobem jako nikdo jiný. Život (který zatím koneckonců triumfuje za každých okolností a doufejme, že s tím vydrží) skrze básníka triumfuje jaksi ještě jasněji, v plnosti a nejvyšší kráse.
Jde mi odjakživa hlava kolem z těch Zagajewského delikátních i odvážných průniků lidského a přírodního, při nichž se kaštanové listy vznášejí jako „bezstarostné stáří“ a slunce je „zlehka uražené“. Z prostupování světa věcí a světa lidí, kdy omítky paláců jsou „zažloutlé jako od nikotinu“. Verše jsou napěchované takovými postřehy nových souvislostí; dotýká se všeho kolem s citlivostí, o nichž se nikomu s vlastním domem ani nesní. Adam Zagajewski chodí městem (spolu s básníky-chodci Petrem Králem a Josifem Brodským, jehož poetika textem víc než zřetelně prosvítá) a propojuje, otevírá, objevuje. Život tady triumfuje na mnoha úrovních.
Proto mi báseň Září vždycky připadá zároveň také vitální a rušná.