Klášterní bazilika sv. Jakuba

          20. března 1974 propůjčil papež Pavel VI. staroměstskému chrámu svatého Jakuba Většího (též Staršího) jako druhému čestný titul Bazilika menší.

           Kostel vznikl při klášteře minoritů založeném za Václava I. roku 1232 v souvislosti se zřízením Starého Města pražského. Mohl souviset též s tím, že se roku 1212 dostaly do Čech kromě dalších i ostatky svatého Jakuba. Dnešní chrám je však z doby pozdější. Roku 1319 založil Jan Lucemburský gotický chrám, který dokončil Karel IV. v roce 1374. Vrchol klenby tehdy dosahoval snad 30 m a po kostele sv. Víta a Panny Marie Sněžné byl nejdelším chrámem v Praze. Býval místem slavnostních obřadů při pohřbech panovníků. Tak zde bylo v roce 1378 vystaveno na nádherném katafalku obklopeném pěti stovkami svící tělo Karla IV., v roce 1577 zde byl dočasně pohřben císař Maxmilián II.

           Po požáru roku 1689 byla provedena architektem Janem Šimonem Pánkem (Pannetius) barokní úprava, která byla stavebně dokončena roku 1702 a v interiéru až v letech 1736 — 39. Tato úprava zbavila vnějšek kostela gotických tvarů, ale jeho původní půdorys stále připomíná poklasickou gotiku 1. poloviny 14. století.

          Kostel je mohutnou trojlodní bazilikou s presbyteriem a barokním chórem a s věží na jihozápadě. Výzdoba průčelí je dílem padovského rodáka Ottavia Mosta, který přišel do Prahy ze Salzburgu a v Praze i zemřel. Vytvořil tři štukové reliéfy nad portály: sv. František z Assisi, sv. Jakub a sv. Antonín Paduánský. Vnitřek chrámu působí impozantně. Vysoký dlouhý prostor má nad bočními loděmi barokní tribuny a je členěn pilastry z umělého mramoru (autor K. Schartzmann), který je zdoben štukami (autor A. Bolla).

          Nejstarší sochařskou prací v kostele je pozdně gotická polychromovaná socha Piety z doby kolem roku 1500 na hlavním oltáři. Obraz patrona chrámu na hlavním oltáři Stětí a oslavení sv. Jakuba namaloval Václav Vavřinec Reiner. Umělecky nejcennější je překrásný vrcholně barokní náhrobek nejvyššího českého kancléře Jana Václava Vratislava z Mitrovic z let 1714 — 16 podle návrhu vídeňského architekta J. B. Fischera z Ehrlachu. Náhrobek je u levé boční lodi, zdobený sochami Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Kostel sv. Jakuba má třetí největší soubor obrazů Petra Brandla (po kostele Panny Marie Vítězné a kostele sv. Markéty v Břevnově). Jsou to čtyři obrazy na těchto oltářích: oltář Všech svatých, sv. Václava, Nanebevstoupení Panny Marie a oltář sv. Josefa. Obrazy jsou z prvního dvacetiletí 18. století. Další významné obrazy jsou: Útěk do Egypta (autor Škrétův žák Jan Jiří Heinsch) a Svatý Florián (autor Brandlův současník Michal Václav Halwach).

          Ke kostelu sv. Jakuba se váží různé pověsti: soška Panny Marie na hlavním oltáři bývala považována za zázračnou. Proto byla uctívána a ověšována dary. Jednou se zloděj nechal zamknout v kostele, aby dary mohl ukrást. Když chtěl vzít šňůru s dukáty, ruka sochy ho pevně uchopila a držela až do rána, kdy byl nalezen na místě činu. Představený kláštera se ptal sochy, zda mu má být ruka useknuta. Na tuto otázku socha ihned ruku uvolnila a skutečně mu pak byla useknuta a dodnes zčernalá visí na řetízku v kostele. Zloděj byl žalářován a pak si vyprosil, aby směl v klášteře sloužit jako nejnižší služebník.

          Další pověst se váže k Vratislavu Václavu z Mitrovic. Tomu se zdálo, že ve snu umřel a opět obživnul. Proto si vymínil, aby mu po smrti bylo srdce probodnuto jehlou. To však lazebník, který ho miloval, nedokázal. Když hraběte pochovávali, byl však jen zdánlivě mrtev a v hrobce skutečně obživnul. Marně víkem rakve tloukl do náhrobního kamene. Když se to dozvěděli mniši a náhrobní kámen odstranili, našli vedle rakve ležet mrtvé tělo hraběte s tváří, v níž se zračila hrůza.