Loreta

           Název Loreta pochází od italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa – Svatá chýše, původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, kde jí údajně archanděl Gabriel zvěstoval, že se stane Matkou Boží. Odtud odešla se sv. Josefem do Betléma, kde se Ježíš narodil, a později se sem opět vrátila. Svatá chýše se už brzy po smrti Panny Marie stala uctívanou relikvií, která však byla hodně poničena po vpádu Saracénů (arabských muslimů) do Palestiny. Když roku 1291 opustilo Palestinu křižácké vojsko, stal se podle legendy zázrak. Andělé přenesli Svatou chýši nejprve do Dalmácie a odtud do města v severní Itálii, do vavřínového háje, podle nějž město nese název Loreto, latinsky Laurentum (laurus – vavřín). Archeologické průzkumy později potvrdily, že část zdiva je skutečně totožná s uvažovaným Mariiným domkem, ale pravděpodobně ho nechal ve 13. století převézt z Nazaretu papež. Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěla Loreta i v jiných katolických zemích, u nás zejména po porážce na Bílé Hoře roku 1620. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, kterou obdivovala při své návštěvě hraběnka Kateřina Benigna z Lobkovic. Na stavbu pražské Lorety věnovala pozemky Lobkoviců, duchovní správu budoucí svatyně svěřila kapucínům a z Vídně povolala ke stavbě stavitele Giovanniho Battistu Orsiho. Po jeho smrti pokračoval Andrea Allio. Stavba započala roku 1626, svatyni vysvětil roku 1631 kardinál Harrach, potom byla ještě mnoho let dostavována.

Svatá chýše, pod níž je krypta rodiny Lobkoviců zřízená hraběnkou Lobkovicovou, se nachází uprostřed nádvoří, obklopeného šesti kaplemi. Chýši zdobí mramorové reliéfy Giovanniho Bartolommea Comety, který napodobil Sansovinovy originály. Jeden z reliéfů připomíná legendu o přenesení domku. Uvnitř je ve stříbrné nice 110 cm vysoká loretánská Panna Maria s Ježíškem z 20. let 17. století, vyřezaná z lipového dřeva. Soška Madony má černou barvu pleti, aby se podobou přiblížila původnímu italskému originálu ze dřeva cedrového. Tato italská středověká soška totiž časem zčernala, svůj podíl na tom mělo i dřívější osvětlení svícemi. V chýši je uměle vytvořená trhlina podle chýše v italské Loretě, kde měl úder blesku vyburcovat vesničany k ochraně chýše ve chvíli, kdy do ní vstoupil zlodě

EN. LOBKOVIZIANOS. TV. PIA. VIRGO. REGE.

Existuje několik variant překladu:

Panno milostná, spravuj rodinu Lobkoviců!

Nuže Ty, ty Panno zbožná, veď Lobkovice!

Nuže Ty, Panno čistá, řiď Lobkovice!

Nuže Ty, Panno svatá, vládni nad Lobkovice

          Stavbu přízemí ambitů a průčelní budovy zahájil Orsi po roce 1634, kol. roku 1683 vznikla klenotnice. Mezi lety 1710 a 1717 upravil výklenkové kaple v ambitu Kryštof Dienzenhofer, rovněž tak průčelní budovu, kterou dokončoval jeho syn Kilián Ignác. Ten také v letech 1747 – 50 vybudoval 2.p. ambitů. Průčelí bylo dokončeno roku 1724 osazením aliančního znaku donátorů Filipa Lobkovice a jeho manželky Eleonory Karolíny od Jana Bedřicha Kohla. Ten je rovněž autorem některých zde umístěných soch (sv. Felix, František, Antonín, Jan Nepomucký).

          Z ambitových kaplí je nejznámější kaple Panny Marie Bolestné, v níž je na hlavním oltáři nejstarší sousoší celého areálu – gotická Pieta z první poloviny 15. století. Na bočním oltáři je zde ukřižovaná sv. Starosta s plnovousem, o níž praví pověst, že si plnovous vymodlila, aby se nelíbila pohanovi, kterému ji otec určil za ženu. Otec ji za to ukřižoval. Je zde fresková výzdoba od Felixe Antonína Schefflera. Ten vymaloval v roce 1750 také čtyřicet sedm symbolických obrazů na námět loretánské litanie a fresky v kupoli kaple sv. Anny a sv. Kříže. V kapli sv. Františka Serafinského a sv. Antonína Paduánského jsou oválné zlatobílé oltáře od Matěje Václava Jäckla. V prvním z nich je vrcholně barokní obraz Petra Brandla Stigmatizace sv. Františka. Obě zmíněné kaple přestavěl Kryštof Dienzenhofer.

          Z obou stran Svaté chýše jsou v nádvoří na kašnách sousoší Nanebevzetí Panny Marie a Zmrtvýchvstání Krista, jejichž autorem je sochař Michal Jan Brüderle. Po jeho smrti práci dokončil Richard Prachner.

          Rozšířením prostřední kaple východního ambitu vznikl kostel Narození Páně, jehož oltář nese stejnojmenný obraz, dar hraběnky Marie Markéty Valdštejnové, rozené Černínové z Chudenic. Ta také podnítila a financovala rozšíření kaple a poté stavbu kostela, kterou v letech 1734 – 37 řídil Jan Jiří Aichbauer. Kostel je typicky barokní stavba s výrazným rokokovým interiérem. Sochařskou výzdobu provedl Matyáš Schönherr (hlavní oltář, kazatelna, oratoř, čtyři sochy po stranách kostela a dva boční oltáře) a Michal Jan Brüderle (čtyři dvojice andílků na bočních oltářích). Na klenbě kostela jsou fresky Narození Páně a Klanění tří králů od Jana Adama Schoepfa a zejména freska Václava Vavřince Rainera Obětování Páně z roku 1738. Obraz sv. Agáty a Apolonie namaloval pro kostel Antonín Kern.

      Terasa před průčelím Lorety je rámována balustrádou s pískovcovými sochami andílků od Ondřeje Filipa Quittainera (většinou kopie). Průčelí dominuje věž z roku 1693, ve které je umístěna proslulá zvonohra. Hodinový stroj, který zvonohru pohání, zkonstruoval hodinář Petr Neumann roku 1694, zvony odlil amsterdamský zvonař Claude Fremy. Zvonohru financoval a Loretě daroval malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Zvony jsou nehybné, rozeznívají je dva na sobě nezávislé mechanismy. Kladívka na vnější straně zvonů uvádí každou celou hodinu do pohybu automat zvonohry přes tónový válec, na němž je nastavena melodie. Srdce zvonů uvádí do pohybu "carilloneur", tedy zvonohráč skrze klaviaturu a pedálnici. Takto lze zvonohru ovládat jako hudební nástroj, který může hrát různé skladby ovšem v omezeném rozsahu oktáv. Sedmadvacet z třiceti zvonů zní v rozsahu dvě a čtvrt oktávy (ke třem nejmenším není zavedena mechanika). Zvonohra se poprvé rozezněla na svátek sv. Václava 28. září 1695.

Zvonky přehrávají mariánskou melodii dle nastavení (píseň Tisíckráte pozdravujeme Tebe nebo melodii Maria, Maria, nad slunce jasnější, která od května 2020 po téměř stech letech alternuje přehrávanou melodii. Změna je návratem k původní tradici, kdy se melodie často měnily - do stroje stačí vložit novou sadu kovových lišt, na kterých je pomocí kolíčků skladba „naprogramována“. Jak se má tento důmyslný mechanismus používat ale obsluha zvonohry časem zapomněla. Proto melodie Tisíckráte pozdravujeme Tebe vydržela na repertoáru zvonohry tak dlouho.

Zvonky rekonstruovala v 90. letech 20. století dílna mistra Manouška ze Zbraslavi.

          V lednu roku 2002 vyhlásil kardinál a pražský arcibiskup Miloslav Vlk statut kostela jako poutní kostel Narození Páně s loretánskou kaplí v Provincii kapucínů.

LEGENDA O VZNIKU ZVONKOHRY

          Kdysi žila na Novém Světě chudá vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků v Loretě. Schovávala pro ně stříbrňáky, dar od jejich kmotřenky, který měly dostat, až dorostou. Rodinu však postihl mor a začalo umírat jedno dítě po druhém. Matka vždy vzala jeden peníz na vypravení pohřbu a ještě zbylo na zvonění umíráčku jedním z loretánských zvonů. Když takto vyprovodila své poslední dítě, onemocněla sama. Posteskla si jen, že už nemá nikoho, kdo by se na poslední cestě postaral o ni a v tu chvíli se rozezněly všechny zvonky krásnou melodií. Vdova se zaposlouchala do zvuků, které jí připomínaly hlásky jejích dětí a s klidem a mírem ve tváři usnula navždy.

LORETÁNSKÝ POKLAD       

          Kateřina Lobkovicová věnovala Loretě jmění, které vytvořilo základ Loretánského pokladu. Zejména kvůli ochraně výjimečně cenného díla – Diamantové monstrance – byla r. 1702 vybudována v přízemí předního traktu klenotnice, kterou v roce 1882 upravil architekt Josef Mocker. V roce 1962 byla v prvním patře otevřena nová klenotnice podle projektu arch. Karla Vacka. Předměty Loretánského pokladu v klenotnici uložené pocházejí nejčastěji ze 17. a 18. století. Jsou to převážně monstrance, kalichy, oltáříky, miniatury a další votivní dary. Nejstarším předmětem je gotický kalich z roku 1510, dar Kryštofa Ferdinanda Popela z Lobkovic. Nejznámějším předmětem je diamantová monstrance zvaná Pražské slunce. Hraběnka Ludmila Kolovratová odkázala na její zhotovení šest a půl tisíce diamantů. Monstranci vyrobili vídeňští zlatníci podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Ehrlachu v letech 1696-99. Je z pozlaceného stříbra, ozdobená 6222 diamanty, ostatními byla placena práce. Monstrance váží více než 12 kg. Koruna monstrance je komponovaná jako slunce. Nad zeměkoulí s oblaky na půlměsící s lidskou tváří je Panna Marie Immaculata (tj. Neposkvrněná) s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Ve sluneční koruně je Duch svatý v podobě bílé smaltované holubice. Druhý nejbohatší kus pokladu je Prstenová monstrance, vyzdobená šperky odkázanými Panně Marii Loretánské (téměř 500 diamantů, dvěstě rubínů, smaragdy, perly aj.) a třinácti osmihrannými kamejemi s portréty habsburských panovníků. Další je např. Velká perlová monstrance, zdobená závěsy z perel a diamantů, Malá perlová monstrance s bíle smaltovanými kvítky a krásnými perlami a další vzácné předměty. Od roku 2014 je nově vystavena další část souboru, tzv. "Skrytá tvář Loretánského pokladu" – díla, která byla do té doby skryta v depozitářích a po restaurování jsou nyní také představena veřejnosti.

KRYPTA S FRESKOVOU VÝMALBOU

          Nestává se často, že by došlo k objevení naprosto neznámé památky v centru hlavního města, zde však k takovému výjimečnému objevu v r. 2011 došlo. V kryptě, kterou po více než 230 let nikdo neotevřel, byly totiž objeveny unikátní barokní nástěnné malby s motivy Smrti a Vzkříšení - alegorie Času, symboly křehkosti a pomíjivosti lidského bytí. Tyto velmi kvalitní malby zcela pokrývají všechny stěny, výklenky i klenby krypty a byly vytvořeny r. 1664 technikou al fresco (do vlhké omítky) v chiaroscuru - v podstatě kresebným způsobem pouze v odstínech černé a šedé barvy. Malíř zde pracoval převážně podle holandských a vlámských grafických vzorů. Hlavní scéna Vzkříšení Lazara je namalována podle Rembrandtova leptu. Krypta sama bohužel zatím není přístupná veřejnosti. Nicméně v rámci prezentace významného objevu byla v r. 2012 v Loretě uspořádána výstava Ars Moriendi. Jejím hlavním exponátem byl 3D model krypty v měřítku 1:1.2, který po skončení výstavy zůstal součástí stálé expozice v patře ambitu, takže i dnes mohou návštěvníci vstoupit do modelu a evokovat si pocit z reálného prostoru v kryptě dobrodinců.