Drobečková navigace

Národní divadlo

  • Mapa

Národní divadlo je reprezentativní scénou České republiky, vybudovanou z celonárodních sbírek a otevřenou poprvé roku 1881, po požáru podruhé 1883. Honosnou vnější i vnitřní výzdobu, která zaujme zejména svým bohatým zlacením, tvoří vrcholná díla českých autorů 19. století – M. Alše, F. Ženíška, V. Hynaise, J. V. Myslbeka aj. Návštěva činoherního, operního či baletního představení tvoří spolu s překrásnými prostory divadla nezapomenutelný zážitek.

  • Památky & architektura
  • dům
  • historizující slohy
  • Kultura & zábava
  • divadlo
  • bezbariérový vstup
  • exkurze
  • parkoviště

Státní divadlo.

Otvírací doba pokladny:

  • po – pá 9.00 – 18.00
  • so – ne 10.00 – 18.00

Vstupenky lze zakoupit i v dalších pokladnách Národního divadla – ve Stavovském divadle a Hudebním divadle Karlín

Večerní pokladny: vždy 45 minut před začátkem představení jsou otevřeny pokladny v historické budově Národního divadla a ve Stavovském divadle.

Předprodej vstupenek probíhá na několik měsíců dopředu.

Vstupenky lze osobně zakoupit na všech pokladnách Národního divadla nebo v prodejní síti Colosseum Ticketonline na webových stránkách Národního divadla

K dispozici je titulkovací zařízení pro opery zpívané v originále.

Možnost pronájmu divadla k pořádání společenských a kulturních akcí.

Kapacita: 996 míst

Prohlídky Národního divadla:

  • Prohlídky pro skupiny v češtině, angličtině, němčině, francouzštině a ruštině v pracovních dnech i o víkendech lze domluvit individuálně. Prohlídky pro skupiny vyřizuje Sylvana Šoleová, tel. 224 901 506, GSM: 778 449 535, e-mail: s.soleova@narodni-divadlo.cz
  • Víkendové prohlídky zajišťuje Prague City Tourism. Soboty a neděle ve vybraných termínech, každou půlhodinu.
    Bližší informace na www.prazskevychazky.cz či tel. 221 714 161, e-mail: vlastiveda@prague.eu

Zobrazit podrobné informace

Kontakty

  • Národní divadlo
  • Národní 2
  • 110 00 Praha 1
  • +420224901448
  • +420224901111

Program

  • Marná opatrnost (La Fille mal gardée)

    Tato fascinující baletní komedie patří bezpochyby do pokladnice světového baletu a její příběh…

  • Čert a Káča

    Obě nejzdařilejší opery Antonína Dvořáka, Čert a Káča i Rusalka, jsou napsány na pohádkové…

  • Carmen

    Carmen je jedna z nejúspěšnějších stálic operního repertoáru a její autor, francouzský…

  • Sen čarovné noci

    Kouzelná hra plná motivů, zápletek a tajemství, s níž se alespoň jednou za život musí potkat…

  • Pýcha a předsudek

    Je možné zamilovat se proti své vůli? „Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž…

  • Billy Budd

    Billy Budd britského skladatele Benjamina Brittena (1913–1976) patří k vrcholným…

  • Mefistofeles

    Arrigo Boito (1842—1918) byl dlouho ceněn více jako spisovatel a překladatel než skladatel. Ve…

  • Andrea Chénier

    Jeden z klenotů italského verismu, Giordanova opera Andrea Chénier byla uvedena v Národním…

  • Madama Butterfly

    „Butterfly“ je bezesporu jednou z divácky nejúspěšnějších a zároveň umělecky nejcennějších…

  • Maryša

    Hra, v níž o kafe vůbec nejde... Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Nebude mnoho…

  • Příhody lišky Bystroušky

    Po více než deseti letech se na repertoár Národního divadla vrací Janáčkova slavná…

  • Prodaná nevěsta

    V Prodané nevěstě vytvořil Bedřich Smetana zakladatelské dílo moderní české opery, které záhy…

  • Manon Lescaut

    Manon je rozum, který mi uletěl... A jak to bylo s rytířem Des Grieux a jeho láskou dál? „Ten…

  • V rytmu swingu buší srdce mé

    Bylo, nebylo… Příběh nejslavnějšího českého swingaře očima Ondřeje Havelky. V roce 1980 vyšly…

  • Nová krev — Základní kameny

    Před 150 lety byl v Prozatímním divadle slavnostně položen základní kámen Národního…

  • Norma

    V první polovině 19. století byla v operních představeních nejdůležitější krása zpěvu, „bel…

  • Výlety páně Broučkovy

    V době, kdy jsme svědky, jak ve společnosti vzkvétá nad zuboženou „pravdou“ a „láskou“ stará…

  • Rusalka

    Dvořákova Rusalka je skutečným klenotem české opery, který si získává diváky po celém světě…

  • Lohengrin

    S dějinami Prahy je spojena řada jmen světových skladatelů, kteří zde buď přímo působili nebo…

  • La traviata

    Operní příběh volně zpracovaný podle Dumasova románu Dáma s kaméliemi o nemocné kurtizáně…

  • Werther

    Goethe inspiroval svojí tvorbou řadu umělců a mezi nimi také autory oper. Mezi nejzdařilejší…

  • Maškarní ples (Un ballo in maschera)

    Pro své opery nacházel Giuseppe Verdi často předlohy v dílech vynikajících spisovatelů a…

  • Tosca

    V roce 1889 zhlédl Puccini ve Florencii úspěšnou hru francouzského dramatika Victoriena…

  • Chvění

    Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. List…

  • Libuše

    Úvahy nad tím, zda je či není opera Libuše vrcholným dílem Bedřicha Smetany v kontextu jeho…

  • Kylián

    Tanec nevyjadřuje jen radost, smutek nebo jiné citové rozpoložení, může být i modlitbou…

  • Její pastorkyňa

    Spolu se Smetanovou Prodanou nevěstou a Dvořákovou Rusalkou tvoří Její pastorkyňa trojici…

  • Aida

    K otevření Suezského kanálu si egyptský vicekrál Ismail Paša objednal operu u skladatele…

  • La Bayadère

    Romantický balet o chrámové tanečnici z exotického prostředí Indie na hudbu Ludwiga Minkuse je…

  • Macbeth

    Bezuzdná ctižádost, nezřízená touha po moci a záhadné věštby, to jsou ingredience…

  • Louskáček — Vánoční příběh

    Nechte si vyprávět o kouzlu Vánoc... Balet P. I. Čajkovského Louskáček patří mezi stálice…

  • Bohéma (La bohème)

    V posledním desetiletí 19. století se v italském operním světě objevily nové náměty, převzaté…

  • Jonny vyhrává (Jonny spielt auf)

    O své opeře Jonny vyhrává (Jonny spielt auf) napsal Ernst Krenek (či Křenek, 1900–1991), syn…

  • Timeless

    George Balanchine je slavný rusko-americký, zjevně nejvýznačnější choreograf 20. století…

  • Kytice

    Jevištní adaptace nejčtenější české klasiky. Sbírka balad vyšla poprvé v roce 1853 pod názvem…

  • Labutí jezero

    Labutí jezero patří k nejslavnějším klasickým baletním titulům a je bezesporu…

  • Láska ke třem pomerančům (L’amour des trois oranges)

    Italský dramatik, satirik a mystifikátor, hrabě Carlo Gozzi…

  • Dalibor

    Třetí opera Bedřicha Smetany Dalibor je úzce spojena s budovou Národního divadla podobně jako…

Historie objektu

PŘEDCHŮDCI NÁRODNÍHO DIVADLA

          Počátky divadla v českých zemích sahají do 12. století, kdy se začíná provozovat divadlo v církevním prostředí v návaznosti na liturgické obřady během církevního roku (hry velikonoční, vánoční, o svátcích světců příběhy z jejich života atd.). Hrálo se v prostorách klášterů a chrámů, herci byli kněží a řeholníci — i ženské postavy byly představovány muži, texty byly latinské.

          Od 13. století vzrůstá vliv světského prostředí a kromě chrámových scén se objevují i divadelní hry s lehčí tematikou, provozované na tržištích a v ulicích, ale také na dvoře Václava II. Herci byli hlavně žáci církevních, ale i domácích škol.

          Velký význam mělo založení univerzity ve 14. století, v textech her se začíná vedle latiny uplatňovat také čeština (i původní hry). V období renesance dochází k rozsáhlé výstavbě šlechtických paláců, v nichž se obvykle nacházel velký sál procházející nejméně dvěma patry, využívaný mj. také pro divadelní představení. Tato divadla však nebyla veřejná, byla určena jen pro zvané hosty pána domu.

          První divadlo pro širokou veřejnost vzniklo v Praze V Kotcích v místě bývalých kupeckých krámků a roku 1771 tam bylo odehráno první představení v češtině — překlad původně německé hry Kníže Honzyk. Roku 1783 bylo otevřeno Nosticovo divadlo, stále hlavně pro německou činohru a italskou operu. O rok později bylo postaveno na Václavském náměstí dřevěné Vlastenecké divadlo zvavné Bouda, určené výhradně pro česká představení. Pro finanční potíže však mělo trvání pouhé 3 roky a roku 1789 bylo strženo.

          Během 1. poloviny 19. století vzniklo několik tzv. arén za městskými hradbami (hlavně na území dnešních Vinohrad a Nuslí), které byly oblíbeny především v letním období — byly vzdušnější než kamenná divadla.

HISTORIE NÁRODNÍHO DIVADLA

          Roku 1845 vzniklo z iniciativy českých vlastenců divadelní družstvo, které podalo vídeňské vládě žádost o povolení zřízení českého kamenného divadla. Žádost zatím zůstala bez odpovědi.

          Roku 1848 navrhl Josef Kajetán Tyl pořádání sbírek na stavbu divadla a v roce 1850 bylo povoleno založení Sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze, který hned vydal výzvu k zahájení sbírek. Mezi dárci byli představitelé šlechty, osobnosti společenského a kulturního života, mnoho spolků a organizací, skupiny dělníků a pracovníků různých továren a provozů, tisíce jednotlivých občanů. Roku 1852 byl na vltavském břehu zakoupen pozemek, ale začátek stavby brzdí spory mezi Staročechy (F. Palacký, F. L. Rieger), kteří chtěli budovu jednodušší, rychleji postavenou a Mladočechy (K. Sladkovský, K. H. Borovský), kteří prosazovali stavbu reprezentativnější s vyššími finančními nároky. Spor byl vyřešen kompromisem, který představovalo Prozatímní divadlo architekta Ignáce Ullmana otevřené po půlroční výstavbě 18. 11. 1862. Vešlo se do něj 1000 diváků a bylo plně využíváno až do roku 1883.

          Roku 1865 byla vypsána architektonická soutěž na samotné Národní divadlo, v níž zvítězil návrh profesora pražské německé polytechniky Josefa Zítka ve stylu severoitalské renesance.

          16. 5. 1868 byly položeny základní kameny — první z nich měl být původně z Řípu, kde byl také při slavnostní pouti vylomen, ale nepodařilo se ho opracovat do požadovaného tvaru, proto byl použit žulový kámen z Louňovic na Říčansku. Celkem bylo ke staveništi dopraveno 26 kamenů (z Radhoště, z Řípu, z Blaníku, z jižních Čech, ze Šumavy aj.; z Prahy byly čtyři: ze Žižkova, dva z Vyšehradu a ze Slivence; jeden ze základních kamenů věnovali krajané z Ameriky, je na něm vyryt nápis: Co krev pojí, moře nerozdvojí). Poklepy na základní kámen zahájil František Palacký, následoval Jan Evangelista Purkyně za vědu, Josef Wenzig za umění, Josef Jiří Kolár za dramatické umění, Bedřich Smetana za hudbu, architekt Josef Zítek a další. Dále se pořádaly sbírky po všech Českých zemích, výraznou sumou přispěl i císař František Josef I. Od roku 1873 zároveň probíhaly soutěže na výzdobu divadla.

          Budova byla dokončena a divadlo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Otevíracím představením byla premiéra opery Libuše Bedřicha Smetany, kterou již hluchý skladatel sám dirigoval. Odehrálo se několik představení, divadlo pak bylo na léto uzavřeno a pokračovaly dokončovací práce. Během nich neopatrností stavebních dělníků, kteří při práci na střeše špatně uhasili dřevěné uhlí, došlo 12. srpna k požáru, který zničil měděnou kupoli, jeviště i hlediště, zničeny byly i trigy.

          Okamžitě však byla organizována nová celonárodní sbírka na opravu. Projektem rekonstrukce byl však pověřen Zítkův žák a asistent Josef Schulz. Zítkovi totiž bylo, neprávem, vyčítáno zanedbání protipožárních opatření, proto sám s trpkostí odstoupil. Schulz neuplatnil příliš radikální změny, snížil a zmenšil rozměr střechy, čímž se snížil počet sedadel z 1800 na 1360 (snažil se o to již Zítek, původní požadavek Sboru byl 2500 míst). Na místě starého domu vedle Prozatímního divadla postavil tzv. Schulzův dům pro administrativu a řízení divadla — dodnes je v něm historická ředitelna.

          18. listopadu 1883 bylo divadlo znovu otevřeno, opět představením Libuše, a bez větších oprav sloužilo téměř 100 let. Prvním ředitelem byl jmenován František Adolf Šubrt.

VÝZDOBA NÁRODNÍHO DIVADLA

          V prostorách divadla najdeme vrcholná díla českých autorů 19. století, kterým se říká společně generace ND.

          V exteriéru vyniká lodžie s korintskými sloupy nad hlavním vstupem, předsazeným před budovu. Nese sochy od Bohuslava Schnircha Apollon a devět múz. Na obou schodišťových pylonech se vzpínají koňská trojspřeží (trigy) s bohyněmi Vítězství, které byly osazeny roku 1911. Původní Schnirchovy trigy byly zničeny při požáru, nově je vytvořili jeho žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun. V lodžii jsou lunetové fresky Pěti písní od Josefa Tulky v mánesovském pojetí: Poezie bohy národu dávaná, Píseň lásky, Píseň zbožnosti, Píseň utlačované svobody, Píseň odboje. V nikách na bocích průčelí jsou sochy Lumíra a Záboje od Antonína Wagnera.

          Portál boční fasády do nábřeží nese sochy Zpěvohry a Činohry od Josefa Václava Myslbeka, na atice na této straně jsou sochy Antonína Wagnera, představující Zpěvohru, Činohru, Hudební drama, Komedii, Poezii a Historii.

          V interiéru divadla v přízemí i patrech ochozu (tzv. kuloárové chodby), na schodištích, v obou foyer najdeme množství převážně bronzových bust divadelních osobností od nejlepších českých sochařů — Jana Štursy, Bohumila Kafky, Karly Vobišové, Karla Opatrného, Ladislava Kofránka, Otakara Španiela, Josefa Drahoňovského, Jakuba Obrovského aj. (herci, pěvci, spisovatelé, skladatelé, stavitelé, malíři ND). Na 1. balkónu byla v roce 2011 umístěna busta Václava Havla od německého výtvarníka Kaie Teicherta. V lunetách chodby 1. patra před hlavním foyer jsou alegorické malby Adolfa Liebschera: Balet, Opera, Epos, Melodrama, Opereta, Veselohra, Drama a Fraška, na nichž je vždy postava matky obklopené dětmi a různé atributy charakterizující zobrazená divadelní umění. Pod lunetami je 5 pamětních desek, připomínajících významné události v dějinách ND, předsedy a podpředsedy Sboru pro zřízení českého národního divadla; centrální deska nad bustou Tomáše Garriqua Masaryka připomíná založení českého státu 1918. Původní text zmiňoval císaře Františka Josefa I., za jehož panování bylo divadlo postaveno. V reprezentativním prostoru hlavního foyer, renesančně řešeném a bohatě barevně laděném, je 14 lunetových obrazů od Mikoláše Alše na téma Vlast — hrdina putuje rodnou zemí a svým životem od dětství ke smrti (Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava zlatonosná, Žalov). Dále jsou zde 4 rozměrná plátna od Mikoláše Alše a Františka Ženíška na téma Život, Mýtus, Historie a Bohatýrský zpěv. Na stropě je Ženíškův triptych Úpadek, Vzkříšení a Zlatý věk umění. V čele foyeru stojí bronzová socha Hudba od Josefa Václava Myslbeka z roku 1914.

          Vynikající malířskou výzdobu mají i salonky přilehlé k prezidentské lóži, jsou to však prostory veřejnosti přístupné jen zřídka (poprvé při dni otevřených dveří roku 2007). Schodišťová chodba této části je zdobena alegoriemi Zemí českých, Míru a Historie od Vojtěcha Hynaise. Následuje vestibul se souborem obrazů památných míst od Julia Mařáka: Říp, Radhošť, Blaník, Hostýn, Vyšehrad, Pražský hrad. V hlavním salonu jsou historické kompozice Václava Brožíka na téma Přemyslovci (ústřední postavou je Přemysl Oráč), Lucemburkové (Karel IV.), Habsburkové (Rudolf II.) a alegorie Prahy, v dámském modrém salonku je cyklus ročních období od Vojtěcha Hynaise.

          Ve foyer 1. galerie je sedmidílný krajinářský cyklus míst vyzvednutí základních kamenů od Vincence Beneše a další busty významných osobností. Tento prostor získal dnešní podobu v 50. letech 20. století, původně zde byla cukrárna.

          V čele zlatočerveného hlediště je proscénium s nápisem Národ sobě (autor K. H. Borovský) proloženým erby zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko). Nad nápisem je v tympanonu skupina soch v čele s postavou bohyně vítězství Niké, pokládající vavřín na hlavy múz Melpomené (tragické básnictví) a Thálie (komedie a divadelní umění), za nimi jsou Apollon a Dionysos.

          Před jevištěm původně visela opona Františka Ženíška, která byla zničena požárem. Ženíšek byl vyzván k jejímu vytvoření znovu, byl však zaneprázdněn a proto byl osloven Vojtěch Hynais, studijně pobývající v Paříži, tudíž už tehdy ovlivněn francouzským impresionismem, což se projevilo na podobě opony. Je na ní namalován rozestavěný chrám — symbol vznikajícího divadla, ke kterému zleva přicházejí malíři, sochaři, stavitelé, architekti a řemeslníci. Nad nimi je okřídlený genius umění — jiné výklady uvádějí, že jde o Matku Vlast — v jedné ruce s vavřínovým věncem, v druhé červenobílým praporem. Postavy plné života mají tváře mnohých přátel tvůrce: malíře Marolda a Rexe, hereček Sklenářové-Malé, Bittnerové, Šamberkové, Kvapilové aj. Nad dívkou v růžových šatech je i Hynaisův autoportrét. Postavy v pravé části představují dárce a také umělce a stavitele ND. Ve střední části okraje opony jsou znaky Jana Žižky a Jiřího z Poděbrad a znaky 13 českých krajů podle úředního dělení z roku 1854. Opona má šířku 12,2 a výšku 11,7 m, váží 270 kg. Před Hynaisovou oponou je železná protipožární opona, dnes kopie původní zdobené malířem Františkem Kyselou. Váží 12 t a je vysoká a široká přes 12 m, její tloušťka je 15 cm.

          Strop je vyzdoben osmi Ženíškovými alegoriemi umění (Tanec, Mimika, Lyrika, Epika, Hudba, Malířství, Sochařství, Architektura). Jedná se o oleje na plátně, umístěné již hotové na strop. Uprostřed je lustr vyrobený podle návrhu Josefa Zítka v Mohuči. Původní byl zničen při požáru, z jeho roztavené hmoty byly raženy pamětní medaile, které se prodávaly ve prospěch opravy zničeného divadla. Nově vyrobený lustr je přesnou kopií původního, byl vyroben z litého bronzu a pozlacen. Má osm prstenců s 208 žárovkami a 16 halogeny, které skryté ve stropě osvěcují Ženíškova plátna. Je vysoký 5,5 m, průměr má 3 m a celková váha je téměř 2 t.

          ND bylo jednou z prvních divadelních budov v Evropě, která byla osvětlena elektricky. Budova před požárem byla osvětlena plynem, po požáru zavedla elektřinu firma Františka Křižíka.

REKONSTRUKCE A DOSTAVBA NÁRODNÍHO DIVADLA

          O dostavbě se uvažovalo už od 50. let 20. století — tehdy byly zbořeny sousední Kaurovy domy. Projekt vypracoval brněnský architekt Bohuslav Fuchs, a s menší obměnou podle něj začala výstavba v 70. letech. Roku 1981 však na příkaz nejvyšších státních orgánů převzal práci Projektový ústav hl. m. Prahy a projekt byl změněn podle návrhu arch. Karla Prágera, což nejvíce poznamenalo podobu Nové scény. S Novou scénou je propojena tzv. restaurační budova (Klub herců, restaurace a kavárna) a s ní dále správní a provozní (herecké šatny, zasedací místnost, velká zkušebna, pětipodlažní suterény pro technické zázemí).

          Od 1. dubna 1977 probíhala generální rekonstrukce historické budovy, kterou vedl ing. arch. Zdeněk Vávra a jejímž generálním projektantem byl SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů). Historická budova byla přísně zachována jak v exteriéru, tak i v interiéru s výjimkou dílčích úprav postranních prostor. Celá provozní část budovy, tj. Prozatímní divadlo i Schulzův dům byly vybourány a zásadně přestavěny. Zachován zůstal jen zadní vestibul, stará ředitelna a schodiště. Jinak byly do obvodových zdí vestavěny nové konstrukce včetně střechy tak, aby zachovaly siluetu obou budov. Byly vystavěny dva zkušební sály, baletní a univerzální, a další technické provozy. Umělecká výzdoba byla obohacena o díla soudobých výtvarníků. V nové šatně v suterénu (slouží pro přízemí a 1. a 2. balkon) jsou lustry podle návrhu arch. Zdeňka Vávry, Vladimíra Gleicha a Věry Liškové. U vstupů do šatny jsou proti sobě busty Josefa Zítka od Marty Jiráskové a Josefa Schulze od Emanuela Hallmana. V bufetech jsou obrazy s divadelními náměty od Karla Součka, Františka Jiroudka a Stanislava Ježka, v kuřárně bronzové vázy od Jiřího Kryštůfka.

          Na výzdobu exteriérů i interiérů bylo použito kolem 3 kg zlata, proto je také bývá někdy nazýváno "zlatá kaplička". V místech vyššího oděru však musí být měkké zlato nahrazeno trvanlivějším tzv. metalem, které je od zlata k nerozeznání. V hledišti je po poslední rekonstrukci 986 míst k sezení, místa k stání byla zrušena. Po skončení rekonstrukce bylo divadlo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1983 Smetanovou Libuší.

          18. 11. 2008 u příležitosti 125. výročí slavnostního otevření ND a zároveň u příležitosti ukončení první fáze nutných oprav budovy ND se konal slavnostní den, kdy byla budova otevřena pro širokou veřejnost, odhalena byla také busta ředitele divadla z let 1900 — 1922 Gustava Schmoranze.

NOVÁ SCÉNA

Na ocelový skelet budovy jsou zvnějšku na speciální zámky nasazené skleněné tvárnice, zevnitř jsou vrstvené panely obložené zeleným kubánským mramorem. Použité materiály i způsob konstrukce vyřešily odhlučnění z Národní třídy. Divadelní sál je možno upravit na scénu kukátkovou, alžbětinskou nebo typu arény pro 400 — 550 diváků.

Národní divadlo je národní kulturní památkou.

Zobrazit historii objektu

Související objekty

  • Hudební divadlo Karlín

    Třetí nejstarší divadlo v Praze bylo otevřeno 15 dnů po požáru Národního divadla v roce 1881. Z…
  • Nová scéna

    Novodobá divadelní budova z 80. let dodnes patří k jedné z nejdiskutovanějších pražských…
  • Státní opera

    Přední evropská operní scéna sídlí v kouzelné novorenesanční budově s bohatě zdobeným…
  • Stavovské divadlo

    Velkolepá divadelní budova z roku 1783 byla postavena v klasicistním slohu a dodnes se…

Průvodci