Drobečková navigace

Naplněný sen o svobodě a demokracii

Přesně tím se pro několik generací Čechů a Slováků stal rok 1989. Byla to doba plná politických zvratů, ale především listopadové sametové revoluce. Právě tehdy začala skutečná cesta k opětovné demokratizaci československé společnosti. Letošní 30. výročí událostí, které zásadně proměnily život obyvatel tehdejšího Československa, je příležitostí k ohlédnutí. Všechno totiž začalo mnohem dříve.

  • Sametová revoluce dne 17. listopadu 1989
  • Alexandr Dubček a Václav Havel se právě dozvěděli o pádu komunistického režimu.
  • Václav Havel, volba prezidenta

Československo za železnou oponou

Ve světě polarizovaném po druhé světové válce vyhraněným sovětsko-americkým napětím studené války se Československo ocitlo za železnou oponou. Jeho další vývoj po několik desetiletí ovlivňovala diktátorská moc Sovětského svazu. Období meziválečné demokratické republiky mělo být navždy zapomenuto.

Teprve šedesátá léta a zejména události roku 1968, známé jako Pražské jaro, ukázaly, jak výrazně je ve společnosti zakořeněná touha po svobodě. Několikaměsíční období „socialismu s lidskou tváří“ však nedostalo další šanci. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou v srpnu 1968 ukončila snahy liberálnějšího přístupu domácí komunistické strany vedené Alexandrem Dubčekem. Následná normalizace, jak se označoval proces návratu k prosovětské poslušnosti, nebyla ničím jiným než potvrzením mnohaleté praxe, tentokrát pod taktovkou Leonida Brežněva.

Charta 77

Přestože oficiální režim utužoval svoji moc, skupina zastánců demokracie se odhodlala oponovat v duchu závěrů Mezinárodní konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě konané v roce 1975 v Helsinkách. Pod názvem Charta 77 vznikla neformální občanská iniciativa, která kritizovala státní aparát za nedodržování lidských práv i svobod. V jejím čele stanul mj. dramatik Václav Havel – muž, jehož autorita se posléze stala záštitou významných společenských změn.

Perestrojka

Na lepší časy se začalo blýskat po roce 1986 díky Michailu S. Gorbačovovi. Jím propagovaná glasnosť – otevřenost vytvořila v sovětském prostředí i na mezinárodní scéně příležitost k částečnému politickému uvolnění. Sovětský svaz již nediktoval spojencům svou ideologii tak tvrdě jako dříve. K velkému překvapení Gorbačov také odmítl vměšování do vnitřních problémů komunistického vedení jednotlivých států východního bloku a už vůbec neuvažoval o vojenské podpoře těchto režimů.

Palachův týden

Když si na počátku roku 1989 česká společnost nesměle připomínala 20. výročí upálení studenta Jana Palacha, ještě málokdo věřil v možné změny, které se však v jiných zemích již rozběhly. Jen několik desítek českých disidentů mělo tehdy odvahu postavit se proti oficiální moci a pouze několik stovek jejich podporovatelů je přišlo podpořit na Václavské náměstí. Mocenské složky tehdy ještě brutálně potlačovaly jakékoli pokusy o společenské, kulturní a ve svém důsledku i politické proměny.

Léto roku 1989

Opravdu horké léto zažila Praha během prázdnin a v září roku 1989, kdy se na půdě velvyslanectví Německé spolkové republiky na Malé Straně začaly shromažďovat davy východních Němců (obyvatel tehdejší NDR), kteří odmítali návrat domů a rozhodli se k zásadnímu kroku – žít ve svobodném světě bez omezení. Stovky trabantů s východoněmeckou poznávací značkou blokovaly malostranské uličky a Lobkovický palác, sídlo západoněmeckého velvyslanectví, praskal ve švech. Protagonisté této nevídané události svůj záměr s podporou Hanse-Dietricha Genschera, spolkového ministra zahraničí, nakonec prosadili. Jejich úspěch byl pro Čechy dalším ze signálů, že se staré pořádky pomalu hroutí.

Pád Berlínské zdi

Mezinárodní situace v Evropě a pád nenáviděné zdi (9. 11. 1989), která až dosud dělila Berlín, Německo i Evropu, přinesly naději i do Československa. Nejznámější symbol studené války byl v troskách, Češi a Slováci si však na svůj zápas o svobodu museli ještě chvíli počkat.

Svatá Anežka Česká

Byl to jeden ze zásadních mezníků roku 1989. Po několika staletích úsilí a mnoha peripetiích se věřící konečně dočkali kanonizace Anežky, dcery českého krále Přemysla Otakara I. Papež Jan Pavel II. tím výrazně podpořil pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška v jeho programu Desetiletí duchovní obrody národa, který byl určený pro českou (nejen katolickou) společnost. Svatořečení Anežky České 12. listopadu 1989 pootevřelo Čechům dveře do svobodné Evropy.

Studentská akce

Měla to být jen nevelká studentská manifestace, taky trochu recese, ale hlavně připomínka událostí, které se odehrály před padesáti lety. V roce 1939 za protektorátu Čechy a Morava se čeští studenti rozhodli demonstrovat svůj odpor proti nacismu. Zraněno bylo několik z nich a medik Jan Opletal přišel o život. Jeho pohřeb se pak stal národním protestem i důvodem k uzavření českých vysokých škol. Proto vyšel 17. listopadu 1989 studentský průvod z Albertova, aby připomněl, že touha po svobodném životě zůstává vlastní lidem všech generací i všech dob.

17. listopad

Nemohlo to dopadnout jinak. Vysokoškolská iniciativa, k níž se přidalo mnoho Pražanů, se nespokojila jen s ohlédnutím do minulosti a neskončila na Vyšehradě, jak se původně plánovalo. Studenti chtěli vyjádřit i své aktuální názory, které asi nejlépe charakterizoval jeden z nich slovy: „Nechceme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost a ještě více o budoucnost.“ O žádnou konfrontaci však studentům nešlo. Naopak, květiny v rukou účastníků symbolizovaly nenásilnost celé akce.

Manifestace monitorovaná příslušníky Státní bezpečnosti však pokojnou nezůstala. V zúžení Národní třídy, kam byl průvod záměrně nasměrován, čekal na vysokoškoláky pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti připravený spolu s dalšími policejními složkami tvrdě zasáhnout. Brutalita, s jakou byli studenti napadeni, šokovala tehdejší širokou veřejnost a stala se pověstnou poslední kapkou, kterou pohár trpělivosti přetekl.

Sametová revoluce

To, co následovalo, byla lavina, obrovský proud po léta potlačovaných a zatajovaných emocí. Den po dni se na Václavském náměstí setkávaly tisíce lidí, aby vyjádřily svou touhu po obnovení demokracie. Vždy po práci vpodvečer si lidé přišli pod balkon paláce Melantrich na Václavské náměstí poslechnout trefné komentáře Václava Havla či vzpomínky Alexandra Dubčeka, nádherně zazpívanou ikonickou píseň Modlitba Marty Kubišové nebo po léta zakázaného písničkáře Karla Kryla.

Lidí přibývalo, přidávali se i dělníci z pražských průmyslových závodů, do stávky se zapojili herci, kteří na divadelních scénách diskutovali s diváky o aktuálním dění.

Bylo založeno Občanské fórum – občanská platforma širokého názorového spektra, která si kladla jediný cíl – vést slušný ale sebevědomý dialog s komunistickou mocí. Stále ještě to však byly dny plné napětí, kdy nebylo jisté, zda nedojde k zásahu lidových milicí, bezpečnostních oddílů, případně armády.

A pak to prasklo. Odmítnutí „vlády jedné strany“ přivedlo na Letenskou pláň 25. listopadu 1989 na osm set tisíc lidí. Tomuto tlaku již komunisté nemohli čelit, ani se zaštiťovat podporou dělnické třídy. Kapitulovali a během následujícího měsíce se vzdali mnoha pozic. I když bylo zřejmé, že proměna společnosti bude dlouhá, bolestivá a komplikovaná, první krok byl již vykonán. 29. prosince 1989 byl disident Václav Havel zvolen československým prezidentem.