Pražská kubistická architektura je světový unikát

Je to už více než 100 let, co hrstka odvážných architektů vytvořila v Praze několik pozoruhodných staveb, jejichž nevšední až kuriózní podobu přijíždí rok co rok obdivovat zástupci uměleckého světa i laická veřejnost. Architektonický styl, postavený na dokonalé a zároveň hravé kombinaci hranolů, krychlí a jehlancových tvarů, byl od začátku revoluční ve svém pojetí prostoru – na jednotlivé části objektů šlo nazírat nejen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně. Přestože je kubismus v historii architektury pouze epizodickou kapitolou, do českého prostředí (a v metropoli obzvláště) se zapsal zlatým písmem. V žádné jiné zemi se totiž kubistická architektura neuchytila tak jako u nás.

Je dobovým paradoxem, že se dnes obdivovaný sloh při svém zrodu nesetkal právě s vřelým přijetím. Většina tehdejších odborníků ho hodnotila kriticky jako příliš chaotický, výstřední a nepraktický. Starší generace, jež vyrostla na historismu a secesi, vnímala kubismus (z latiského cubus – krychle) jako divoký experiment, ta nastupující ho odmítala jako nežádoucí odklon od pragmatické moderny Jana Kotěry. Malá skupina novátorských umělců (z nejznámějších např. Josef Gočár, Emil Králíček, Pavel Janák nebo Josef Chochol) se však nevzdala a během krátké doby navrhla a vyprojektovala několik jedinečných budov, které jsou dodnes ozdobou pražských ulic.

Kubistický ostrůvek
Nejvíce kubistických domů našlo své místo na Vyšehradě, konkrétně na vltavském břehu a v nedaleké Libušině a Neklanově ulici. Nepřehlédnutelný je trojdům na Rašínově nábřeží vystavěný podle návrhu Josefa Chochola. Působivá je zejména jeho centrální část, zakončená polygonálním štítem a zvýrazněná dominantním arkýřem nad hlavním vstupem. Zcela mimořádným příkladem kubismu v čisté architektonické podobě je pak nedaleká Kovařovicova vila (Libušina 3) z dílny stejného architekta, která byla zbudována pro movitého stavebního podnikatele Bedřicha Kovařovice. Patrový dům s bílou vápennou omítkou a polygonálním rizalitem, elegantně vystrčeným do malé zahrady, zdobí originálně řešené štítové zdi složené ze šikmých ploch. Estetický dojem solitérně stojící vily dotváří původní oplocení zahrady s dalšími kubistickými prvky. 

Třetí a podle odborníků jasně nejlepší Chocholovou realizací je pětipatrový činžovní dům stavitele Hodka na nároží Neklanovy a Přemyslovy ulice. Architekt skvěle využil svažitého terénu i faktu, že obě ulice tu svírají ostrý úhel, což umocňuje celkovou kompozici stavby. Průčelí opět tvoří šikmé plochy, meziokenní krystalické dekory a korunní římsu podepírá štíhlý nárožní pilíř s vloženými lodžiemi. Krásná kubistická korunní římsa orámovala také na první pohled nenápadný činžovní dům s plochou fasádou v Neklanově ulici 2. Jejím autorem byl stavitel a nadaný architekt Antonín Belada.

Černá Matka Boží a Diamant
Ikonická a současně nejstarší stavba českého kubismu ovšem vznikla v samém centru Prahy, na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Dům U Černé Matky Boží podle návrhu architekta Josefa Gočára byl postaven v roce 1912 na místě strženého barokního domu, od nějž převzal název i původní znamení – barokní sošku černé Madony s dítětem umístěnou na nároží ve výši 1. patra za zlatou mříží. Přestože se proti výstavbě tehdy moderního objektu v samém srdci města vzedmula vlna odporu, pražský magistrát nakonec – po doporučených úpravách – Gočárův návrh akceptoval. A udělal dobře. Dům nad očekávání citlivě „zapadl" do historické uliční zástavby a dnes je povinnou zastávkou všech turistických průvodců a jejich klientů na tzv. Královské cestě. 

Pro milovníky architektury má ještě jednu nepopiratelnou devízu – v současné době jde o jediný kubistický objekt se zpřístupněným interiérem. A to ne jen tak ledajakým. Expozice Uměleckoprůmyslového muzea v Praze zde představuje ve dvou podlažích průřez českým kubismem s těžištěm v nábytkové a designové tvorbě let 1911–1914 s přesahem do počátku let dvacátých. V přízemí najdete prodejní galerii s příznačným názvem Kubista a v prvním patře lze posedět v podniku Grand Café Orient – jediné kubistické kavárně na světě, v níž se rázem ocitnete v prostředí pražské smetánky v době krátce před první světovou válkou.

Druhým kubistickým klenotem v centrální části metropole je dům Diamant na nároží ulic Spálená a Lazarská, jehož autorství je připisováno Emilu Králíčkovi. Výrazné budově dominují dva mohutné nárožní arkýře a její členitá fasáda je plná působivých detailů – portálů, říms, skulptur a dalších ornamentů.

Kubistické perličky

Zmiňovaný Emil Králíček je také tvůrcem dalších pozoruhodných objektů. Jedná se zejména o unikátní kubistickou lampu na Jungmannově náměstí, která spolu se sousední gotickou brankou při chrámu Panny Marie Sněžné tvoří až pohádkově tajuplné zákoutí. Kandelábr je vyroben z umělého kamene a tvoří ho série na sebe postavených komolých jehlanů, které pokrývá jednoduchý plastický dekor. Mezi Králíčkova přední díla patří také Betlémská kaple na Žižkově (Prokopova 10), která dnes slouží jako svatostánek Českobratrské církve evangelické. Na první pohled nenápadná stavba, ukrytá uvnitř bloku činžovních domů, kombinuje prvky kubismu a pozdní secese a znalejšího návštěvníka bezpochyby upoutá typicky strohou elegancí. Mimochodem, jedná se o jeden ze dvou kubistických kostelů na světě; ten druhý stojí ve středočeských Pečkách.

Přehled kubistických „bonbónků“ by nebyl úplný bez zmínky o ohradní zdi a velkolepě pojaté bráně hřbitova v Praze – Ďáblicích, zbudované podle projektu architekta Vlastislava Hofmana. Úplnou kuriozitou je pak rondokubistický kiosek ve Vrchlického sadech, na křížení Bolzanovy a Opletalovy ulice. Málokdo z kolemjdoucích ví, že právě kráčí kolem jedinečně dochované dřevěné prodejny tabáku a tiskovin z první republiky. V současné době v objektu sídlí směnárna.

Kubistické pokračování
I kubismus měl svůj vývoj, přestože jeho smělý nástup záhy utnula první světová válka. Ve dvacátých letech 20. století přišli architekti s jeho dekorativnější odnoží – rondokubismem (někdy se také můžete setkat s názvem „české art deco“). V Praze se vnímavější návštěvníci mohou pokochat třemi zásadními objekty vystavěnými v tomto specifickém stylu. Prvním z nich je bývalá Legiobanka, jež je nyní součástí Paláce Archa (Na Poříčí 24). Dokonalé propojení oblých a krystalických prvků lze obdivovat rovněž na fasádách Paláce Adria (nároží Národní třídy a Jungmannovy ulice) a budovy Radiopaláce (Vinohradská 40). Důkazem toho, že kubismus není mrtvým stylem, ale zůstává i dnes živou inspirací, budiž realizace administrativní budovy Keystone z roku 2012 (nároží ulic Pobřežní a Šaldova). Ačkoliv je obří prosklený „krystal“ bez ostychu vklíněn do staré zástavby Karlína a se sousedícími budovami ostře kontrastuje, do celkové urbanistické koncepce dobře zapadá a je příjemným architektonickým oživením této části hlavního města. Také Keystone měl své hlasité oponenty, ale moderní a umělecky vkusný návrh nakonec dostal zelenou. Pokud by se vám zdálo, že jste podobný příběh už někde slyšeli, vzpomeňte na analogické peripetie, které zažíval Josef Gočár se „svým“ Domem U Černé Matky Boží přesně před 100 lety…

Další informace o hlavních kubistických objektech v Praze najdete na webu prague.eu.