Básně o Praze

Tento měsíc byl vyhlášen nový básník města Prahy; stal se jím Petr Borkovec. Končícímu básníkovi města Prahy Vítu Janotovi děkujeme za výbornou spolupráci a přinášíme jeho poslední, bonusový výběr.

Výběr jedenáctý, bonusový

Nemůžu si pomoct, ale i když jsem už vlastně s pátráním skončil, tahle kniha by v našem výběru prostě neměla chybět. Je to tedy díl tak trochu nad plán, díl bonusový, a tedy i speciální. Také by někteří hnidopiši mohli říct, že to žádná poezie není, ale s tím si dovolím nesouhlasit. Napsal ji cizinec a tento jeho opus magnum není ničím jiným než jedinou básní v próze, horečnatým vyznáním milovanému městu, kam mu bylo po roce 1968 pro jeho politické názory odepřeno vstoupit. A pokud jste tu knihu nečetli a myslíte to s Prahou vážně, pak už teď byste si měli v předsíni šněrovat boty na cestě do knihovny či knihkupectví. A tím se s vámi doopravdy loučím a přeji vám hezké dny

Vít Janota

 
Angelo Maria Ripellino, Magická Praha
(ukázka)

 / ... /

Dodnes noc co noc o páté se vrací z dusných barů a putyk do své mansardy v Tróji Vítězslav Nezval a čeká na břehu Vltavy na přívoz. Dodnes noc co noc o páté vyvádějí na Smíchově ze stájí těžké pivovarské valachy. Noc co noc se o páté probouzejí v triforiu svatovítském gotické bysty panovníků, stavitelů a arcibiskupů. Dodnes každý den za svítání vedou dva pokulhávající vojáci z Hradčan dolů přes Karlův most na Staré Město Josefa Švejka a opačným směrem provázejí dodnes za měsíčních nocí dva lesklí tuční šmíráci, dvě figuríny z panoptika, dva roboti v kajzroku a cylindru, Josefa K. na popravu v strahovském lomu.

 / ... /

Výběr desátý

Je listopad a jsou to právě čtyři roky, co byl do svého úřadu uveden první „oficiální“ básník města Prahy. Tedy přesněji řečeno básnířka.

Pátrání po pražských inspiracích a reflexích v jejím díle nám usnadnila svým vlastním autorským výběrem, který pod názvem Kostel pro kuřáky vydala v roce 2019. Z něj pochází i následující až téměř tranströmerovská ukázka.

Sylva Fischerová, Praha příchozího

/ ... /

Praha je veliký studený kvádr když padne
noc a ta noc je pod tím kvádrem
chodím po jeho hraně a nahoře a dole
mluví lidé jsou si sebou tak jistí
            jako labutě na Vltavě
ranní snídaní

ale mně nikdo neřek jak chodit
                                    po hraně kvádru
                        na kterém rohu spadnout
            a na kterém chytat duté ptačí kosti
            Z dutých kostí jsme si udělali
                                                           syrinx
a hrajem na nábřeží
i když nám nikdo neřek
že syrinx je a my jsme a dát to dohromady je
                                                           krásný
že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou
že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka
                                                                       na Hradě
            a jako ona i Praha někdy mizí

a to je konečně čas zjistit kdo jsme
                                    a jak daleko je láska.

Výběr devátý

Podivuhodný mandarin, filozof, o kterém jen málokdo neví, že byl „marxist levý“, a aktivní konfident Státní bezpečnosti. Ale též ultimátní básník, což s konečnou platností dosvědčil smrtí v plamenech své vlastní postele kdesi v Bratislavě.

Narozen v Praze, kde také prožil většinu života (bydlel mimo jiné i v bývalém psinci jednoho s barokních paláců v Nerudově ulici), a tak Praha nechybí ani v jeho provokativně naivistických veršících. V cyklu Ožralá Praha nás kupříkladu obšťastňuje takovými obraty jako Starý Město to je moje/to mi nedá pokoje nebo A nade mnou Hradčana/ty tvořej panoráma.

Ovšem ikonickou pragensií z jeho pera je báseň, na které sice na první pohled také nic zvláštního není, ale čím déle ji čtete, tím více jako by vás vtahovala do jakýchsi tajemných světélkujících hlubin. Dozajista na tom má podíl i kongeniální, šamansky temné, dvoutónové zhudebnění Mejlou Hlavsou.

Egon Bondy, Magické noci

Magické noci počal čas
Kocha snad z toho vezme ďas
Magické noci počal čas

My žijeme v Praze to je tam
kde se jednou zjeví Duch sám
My žijeme v Praze to je tam

Výběr osmý

Uvědomit si, že i autor dnešního výběru vlastní vstupenku do našeho klubu, bylo pro mě vlastně překvapením. Jako by přítomnost města v jeho textech byla tak nějak samozřejmá, jako by byla jen osnovou, do které se vplétají nitky příběhů a dějů, jako by byla jen tváří neznámé ženy, jejíž pohled náhodně na zlomek okamžiku zachytíme kdesi na nároží opuštěné noční ulice. Je tu a není. A přece bez krásného města na Vltavě by z těch textů zbyla sotva polovina Byly-li by vůbec.

Václav Hrabě, Vojenská suita
(ukázka)

/ ... /

2

Bylo to před třemi léty    Ráno
čisté jako stín
růžového slunce na Vltavě
vystřízlivělého deštěm    Zatímco jsem kouřil
čtyřicátou cigaretu toho rána které začalo
o půlnoci (neboť byl srpen a noci krátké jako věčné
lásky šestnáctiletých) chlad z ulice podoben mrtvému
milenci něžně se dotýkal nahých
štíhlých nohou dívky která se česala před střepem
zrcadla přibitého do rohu husté fialové
oblohy
„Noční kavárny“
toho potrhlého zrzavého Holanďana na zdi
mého pokoje    Bylo to ráno
před třemi léty    Pili jsme ze skleniček na hořčici
kávu ten černý horký hořký
odvar blues a dívka se začala urážlivě smát
smíchem primadon
zažloutlé fotografii
vojáka s knírem na mém stole    V tu chvíli mi bylo líto
že se mnou šla
jen proto že hrávám v Redutě
stařičký jazz    Bylo mi líto toho
blues které mě napadlo včera
večer a na které si asi nevzpomenu

/ ... /

Výběr sedmý

I tohoto básníka — klasika — si Praha nakonec přitáhla. Ostatně žádný div, z Hřebče u Kladna je to tam, co by kamenem dohodil. A zůstal jí věrný až do konce života, jak o tom svědčí sbírky Město jménem Praha, Ostrov Štvanice (v nelehkých dobách normalizace byl mimo jiné hlídačem místních tenisových kurtů) nebo drobný soubor devíti pražských preludií Na Knížecí, ze kterého pochází dnešní ukázka.

Karel Šiktanc, 7 (NA KNÍŽECÍ)
(ukázka)

/ ... /

Máváš…         jede ti dvanáctka...

            na parket před rychtou
            si čerstvé magistry vedou své otce k tanci.
            Hrají tři Rumuni:
            křídlovka a dvě horny... surová řachačka,

            beglajt to strká            sólo plech se kasá
            chraptí             vzlyká             vyje…
            učiněná krása!

Kde jsi?
Přes Petřín šlehla,       chrstla žluť —

            našišato v příkru židle,           našišato sráz:
            nějaká naskok hrbolatá něha.
            A brzdy někde v dálce...

Ano,    nádražní čtvrť už rozsvěcí.
Ano,    ta příští zastávka ta tvá:

Na Knížecí.

Výběr šestý

Napsat, že další autor začínal jako básník a pak se stal prozaikem, je nesmysl. Básníkem se člověk nestává, ani jím nepřestává být. Básnictví je stav ducha. A tenhle spisovatel, i když psal prózu, byl pravověrným básníkem. Nicméně, abychom předešli zbytečným debatám, vstupenkou do naší galerie je mu rozsáhlá básnická skladba, která leží v samých základech jeho impozantní literární dráhy. V té s nezaměnitelnou poetikou vykřičených hospod a oprýskaných dvorků kreslí své panoptikum „neviditelných“ hrdinů tohoto světa. Tentokrát v kulisách stověžatého města.

Bohumil Hrabal,  Bambino di Praga
(ukázka)

/ ... /

Některé dny taky zabloudím až do Kotců,
na rohu si kupuju planetu vždy na jiný měsíc,
prodavačkám tečou barevné stuhy z nosu,
bylináři roste z temene slunečník,
při každém kýchnutí chce vzlétnouti i s léčivem
když srká polévku, zdá se,
že zvrací obrácený film,
často z těch nor se vypotácejí stařenky,
tváře mají zjizveny znameními zvěrokruhu,
místo očí mozaikovou síň
a zabité levharty,
vynášejí na světlo cetky,
při jejichž spatření zapíchá v hlavě,
tamta mává zelenými růžemi z peří,
ten krám je pokojík v šílencově mozku,
kráčívám tudy naboso s půllitrem piva

 / ... /

Výběr pátý

 Polozapomenutý outsider, další z podivuhodných letců pod radarem a autorů „jediné knihy“. Své místo v tomto výběru si zaslouží už jen proto, že objevil poetiku v tak „nepoetické“ čtvrti jako byl industriální Karlín poloviny 20. století. Ale jeho pohled se se stejným zaujetím upíral i mimo kontinent, který od zbytku města odděluje viadukt. Jak o tom svědčí konvolut jedenácti drobných črt, ze kterého přinášíme ukázku.

Jan Hanč, Moje Praha
(ukázka)

Karlínský viadukt

Kde bydlí lidé
všude je domov
i když do jeho oken
zpívají tesknou píseň lokomotivy
neznající citu

/ ... /

Spálená ulice

Já se ti divím
jak divná místa si vyhledáváš
pro naše schůzky
protože jseš samozřejmě hloupá

/ ... /

Výběr čtvrtý

Nejsou prý textaři, jen dobří a špatní básníci, řekl autor písňových textů. Inu, posviťme si na ně, a abychom nebyli podezříváni z podjatosti, uveďme rovnou dva, kteří básníky bezesporu jsou a do našeho výběru rozhodně patří.

Ten první je klasik zesnulý, o jehož vztahu k Praze svědčí texty jako Když nad Prahou se večer uklání, Jen Praha a ten Pražský hrad, Nad Prahou tančily hvězdy, Když padá v Praze první sníh nebo Praha – srdce Evropy. My uvádíme ukázku z písně, která, kdyby na to přišlo, by asi byla horkou kandidátkou na hymnu hlavního města.

Karel Hašler, My jsme ti Pražáci
(ukázka)

Čí je zlatá stověžatá Praha? Naše!
Naše je i tichá Vltava.
Čí je pražská elektrická dráha? Naše!
Proto je tak strašně vrtkavá.

Čí jsou pražský pozemky a jmění? Naše!
Kvůli tomu byl už často křik,
jenom žádné nádraží však není naše,
ty maj' Wilson, Denis, Masaryk.

My jsme ti Pražáci, vltavská krev, 
třesem se na práci, každej jak lev.
My Prahu nedáme, radši ji zbouráme,
radši ji zbouráme, zbouráme hned.

/ ... /

Druhý je klasik žijící, kterému se mimo jiné do pouhých šesti minut jediné písně podařilo vtěsnat celé tisícileté dějiny Prahy. V obrazech koncentrovaných a přesných, jako je tato imprese bezčasí normalizačního města.

Vladimír Merta, Praha magická
(ukázka)

/ ... /

Praho sídlišť, výkopů a věčných objížděk a lešení,
kolébko, můj světe, vesmíre i vězení.
Město bouří ve sklenici piva, diskusí,
básníků píšících svoje verše na schůzích,
na nároží hospoda – parlament, kde do toho můžeš mluvit, jen to zkus,
za sto let budeš mít svoji ulici jako mistr Hus.

/ ... /

Výběr třetí

Proč by básníkem Prahy nemohl být cizinec? A vůbec nevadí, že v Praze pobýval krátce a že město prokazatelně zmiňuje v jediné básni, a to navíc v pouhých jedenácti verších. Hloubka poezie se neměří krejčovským metrem, a tak tahle báseň, jistě i díky svým pražským veršům, stála u zrodu moderní české poezie. A zahradní hospůdka v ní zmiňovaná je obdobně mystickým místem jako opuštěný lom, ve kterém skonal Kafkův Josef K. Mnozí, počítaje v to i autora kongeniálního překladu Karla Čapka, neváhali nasadit klobouk, obout boty a jít to tajemné místo, kde „mandelinka spí v růžovém kalichu“, hledat.

Guillaume Apollinaire, Pásmo
(ukázka)

/ ... /

Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy
Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali
A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu
Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu 

V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy
Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi 

Podoben Lazaru kterého světlo drtí
Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti
A ty couváš ve vlastním životě pomalu
Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru
Jak v hospodách české písně zpívají

 / ... /

Výběr druhý

Začal-li jsem Seifertem, nemohu pokračovat nikým jiným než básníkem, který sice do Prahy přivandroval až ve svých dvaceti letech, nicméně s eruptivností sobě vlastní minimálně dvěma knihami tento svůj „hendikep“ plně dorovnal. Mám na mysli fenomenální knihu /esej, knihu/ báseň v próze Pražský chodec a zejména pak sbírku Praha s prsty deště, ze které, ač by sem vlastně patřila celá, uvádím drobnou ochutnávku. 

Vítězslav Nezval, Co dělá polední slunce s Prahou
(ukázka)

/... /

Je dopoledne sedím pod barevným slunečníkem tam dole je Praha
Vidím ji průhledem stromů jak blázen své vidění
Po dlouhé sprše dešťů stoupá z ní fialová pára
Vidím ji jak velkou loď jejímž stěžněm jsou Hradčany
Vidím ji jak jsem vídal v představách zakletá města
Vidím jí jak velkou loď Zlatého korzára
Vidím ji jako sen blouznivých stavitelů
Vidím ji jako trůn jak sídelní město magie
Vidím ji jako Saturnův dvorec jenž otevřel bránu Slunci
Vidím ji jako sopečnou tvrz již vytesal horečný šílenec
Vidím ji jako učitelku samotářských inspirací
Vidím ji jako obživlou sopku jak v zrcadlech tančící brasletu

Je poledne
Praha bdí v polosnu tak jako fantastický drak
Jak posvátný nosorožec jehož klecí je nebe
Jak krápníkové varhany jejichž píšťaly zpívají
Jak symbol zmrtvýchvstání a pokladů vyschlých jezer
Jak armáda v těžkém brnění když zdraví císaře
Jak armáda v těžkém brnění když pozdravuje slunce
Jak armáda v těžkém brnění zakletá v jaspisu

/... /

Výběr první

Chvíli jsem váhal jestli začít právě tímto textem, protože právě tímhle textem bychom mohli i skončit, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu první místo patří.

Začínám tedy rodákem ze Žižkova a jedním z nejslavnějších (ať už sláva v kontextu poezie znamená cokoli) českých básníků vůbec, a jeho skladbou, ve které objal Prahu něžně, ale pevně, skladbou jasnou a křehkou jako by byla foukána z tenkého skla.

Jaroslav Seifert, Světlem oděná
(ukázka je z druhé části)

/... /

S růží v zubech, trochu povychýlen,
díval jsme se s hradeb po střechách,
u kolenou ústí starých střílen,
která ošlehával střelný prach;
Praha, jejíž kráse nepostačí
plachta nebe, třeba plná hvězd
– a já jsem se bával za průjezd,
zábradlí se drže na pavlači –

zjevila se světlem přioděná,
na paroží věží zlatý kříž,
lovec klesl zmaten na kolena,
aby luk svůj nepozvedl již.
Rozevři, světe, mapy všech svých divů,
prstem půjdem podle proudu řek
a pak proti proudu nazpátek,
aby mohl šíp dát na tětivu.

Mrtvý básník, uzamčený deskou,
otevřel mi klíčem přes svůj hrob;
kořist první, skrytá za soutěskou,
byla má: to město od těch dob.
Město, jehož kráse nepostačí
slovo řeči, chvějící se rtem;
básníci, ti chodí nad městem,
ale místo psaní veršů pláčí.

/... /