Krása bez závoje: Jiří Načeradský ze soukromých sbírek

Výstava Jiřího Načeradského v Galerii Villa Pellé představí reprezentativní výběr z autorovy malířské tvorby od roku 1967 až do období malířova skonu v roce 2014.

Načeradský poprvé zaujal kritiku svými velkoryse pojatými expresivními malbami hned při své první účasti na kolektivní výstavě v Galerii mladých v roce 1965. Zásadně pak na sebe upozornil cyklem maleb podle reportážních fotografií, vytvořeným z většiny v roce 1967 a představeným Jindřichem Chalupeckým začátkem roku 1968 ve Špálově galerii. Umělci bylo teprve 28 let, když jeho skvěle započatou kariéru zastavil příjezd okupačních vojsk, před kterými spolu s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjeli do Francie. Po návratu do vlasti a nevydařeném pokusu využít další francouzské stipendium pro emigraci do USA, kdy soudruzi odmítli pustit za Načeradským manželku s dcerou, začalo období bojkotu tvorby nejen Načeradského, ale většiny umělců spojených s liberálním prostředím 60. let. Načeradský, známý ironickým nadhledem a schopností bavit širokou společnost, vzpomínal, že tenkrát mu zcela došel humor.

V období normalizace nebylo Načeradskému deset let umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe a rodinu restaurováním fasád historických budov. Tehdy si také vysloužil přezdívku Profesor za zájem o tvorbu mladších kolegů a burcování ostatních umělců k aktivitě. Navštěvoval ateliéry Rittsteina, Nováka, Ouhela, Bláhy, Pavlíka, Sozanského a Bukovského. Za podobně izolovanými umělci vycestoval i na Slovensko, což bylo oficiálními strukturami přijato s velkou nelibostí . Počátkem osmdesátých let také soukromě učil malířským dovednostem Jaroslava Rónu. Zřejmě i z těchto důvodů byl v roce 1985 osloven generací nejmladších umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích a později byl jejich o něco staršími kolegy přizván k zapojení se do aktivit Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece.

Po událostech listopadu 1989 se Jiří Načeradský stal vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Zde byl přísným pedagogem a neústupným kolegou. Po sporech s rektorem Knížákem byl v roce 1992 donucen k odchodu. Byl však pyšný na to, že i proti názoru kolegů Knížáka a Kolíbala prosadil přijetí Josefa Bolfa, Romana Trabury a dalších nadaných adeptů umění ke studiu. Při jeho následném pedagogickém působení v Brně prošly jeho ateliérem např. Lubomír Typlt, Zbyněk Sedlecký, Jana Kasalová, ale také jeden z vůdčích představitelů tzv. Klužské školy Marius Bercea.