Podoby mimésis

Historické prameny se v případě vývoje středoevropské civilizace stékají v období antického Řecka. Způsob našeho vidění, vztahování se ke skutečnosti i naše tradice stojí na základech této velmi sofistikované kultury. Jedním z nejpodstatnějších kódů, se kterými se lidé setkávají, jsou vizuální symboly. Realita kolem nás je určitým způsobem konstituována - má svá fyzikální a chemická pravidla. Má však i svá vizuální specifika a my se jim snažíme po dlouhá tisíciletí rozumět a rozklíčovat jejich komplexitu. Prapůvodním nástrojem, jak si kterékoli jevy osvojit, je jejich nápodoba. Tuto potřebu máme vrozenou pudově a mají ji i zvířata, je to základní strategie, jak rozumět tomuto světu. V případě řeckého pra-základu naší kultury byl tento fakt velice dobře reflektován a následován. Nápodoba nám sémanticky prozrazuje svůj kořen, μιμεîσθαι - mimeisthai - mimésis. Tento původní starořecký význam tohoto slova vedl k smyslovému zpředmětnění a vybízel k hlubšímu chápání reprezentované skutečnosti. Pozdější vývoj termínu se započal zaměňovat s latinským imitatio - tedy přímá nápodoba. Co je však podstatné, je uvědomění si, že přístup k porozumění naší realitě pomocí snahy o její věrné zobrazení, je naší společnosti vlastní a bez této prvopočáteční fáze bychom ani jako druh nefungovali.

‚‚Malba může předstírat realitu, aniž by ji viděla.”

Roland Barthes

Způsob věrného uměleckého zobrazení se od dob antiky skrze staletí výrazně proměňoval. Samotné starověké Řecko a Řím zažily mnoho etap uměleckého vývoje, které nejvíce ovlivnily první pokusy o použití lineární perspektivy. Ve středověku zažila tato umělecká reprezentace explozi ve vlámské malbě 15. století v čele s Jan van Eyckem a Rogierem van der Weydenem. Následující éra evropských starých mistrů představovala nevídanou koncentraci talentu, inovativní malby a poznání reality a je zastoupená nejvěhlasnějšími jmény od Caravaggia po Vermeera. Co spojuje tuto dobu i tyto dva umělce je dodnes méně známý fakt, že již takto dávno hojně užívali nástroj camera lucida - světlá komora, sestru známého primitivního fotoaparátu camera obscura. Camera lucida byla sice patentována až v roce 1807, o jejím dřívějším užívání nás však přesvědčily poslední restaurované práce starých mistrů. Toto optické zařízení funguje na principu průniku světla polopropustným hranolem, skrze který vidí malíř předlohu a dovoluje mu věrněji vykreslit kontury objektu. Podstatnější, než to jak byly tyto obrazy namalovány, je otázka, proč máme tak velkou úctu k uměleckým dílům věrně reprezentujícím skutečnost. Další a velice zajímavou otázkou je interdisciplinární průnik různých technik mezi sebou – kresby, malby, optiky, chemie ad. Propojení klasického obrazu, fotografie, ale i třeba dnešního startujícího fenoménu virtuální reality, má totiž stále jeden a tentýž základ: analyzovat, zobrazit a tím pochopit skutečnost obklopující náš mentální obraz.

‚‚Skutečnost vytváří mysl. Naši skutečnost můžeme proměnit změnou mysli.”

Platón

Hlavním předmětem této výstavy v podání autorů: Tomáše Kubíka, Jana Mikulky, Dušana Mravce, Leoše Suchana a Martina Velíška je zátiší - primární předobraz všech malířských disciplín od jednoduché kompozice nádob, pokrmů, květin až po vanitas a memento mori. Zátiší a realismus mají v sobě cosi posvátného, tradičního, přesto však velmi aktuálního. Umění je stejně jako všechny jiné obory podrobené trendům. Dnes je tento trend jinde. Poločas rozpadu a móda tendencí je však oproti tisícileté tradici realistického uvažování pomíjivým faktem. Není ani tak podstatné, jakou technikou malíři malují, ale čemu se rozhodli věnovat svou pozornost. A pokud je pozornost směřována k naší primordiální, prastaré tendenci rozumět tomuto světu, je to naprosto v řádu věcí.