Jiří Šigut: Hukvaldy

Hukvaldy (2013-2023) sudkovské a janáčkovské rezonance

Jiří Šigut vstupuje („enter“) do média fotografie zadními vrátky. Těmi, které vedou k průzkumu transkripce analogového vidění do binárního kódu. Je to právě vztah analogového a digitálního způsobu fotografování, který tvoří konceptuální rámec Šigutových aktuálních úvah nejen o proměně fotografického zobrazování, ale i jeho možných vazeb na proměnu lidského vnímání a citlivosti. Autor fascinovaně sleduje, jak nástroj digitální fotografie konceptualizuje náš bezprostřední smyslový vztah ke světu. Jak se fotografický obraz proměňuje v různě zhuštěný zápis, jehož partitura v okamžiku autorského rozhodnutí („enter“) mění podobu finálního obrazu. Autor se nezříká výletů a romantických procházek do přírody. Vstupuje do autentického prostoru hor, údolí, roklí, lesů, strání, luk, rybníků, apod. Pořizuje tu digitální snímky partií, která ho zaujala. Místo a čas pořízení snímku je závazný pro druhou fázi tvorby – komprimaci snímku na formát jednoho pixelu, proto se také tato data objevují v popisu díla jako jeho nedílná součást.

Pro komorní prostory Ateliéru Josefa Sudka zvolil autor prezentaci souboru prací nazvanou prostě a jasně HUKVALDY. Janáčkův kraj po válce navštěvoval a fotil citlivý a vnímavý Josef Sudek. Vznikl soubor atmosférických fotografií, které později vyšel knižně. Světlo, drobnokresba, atmosféra, ticho… Šigutovy barevné pigmentové tisky na papíře zachycují transkripci přírodních motivů Hukvald do zápisu binárního kódu a následně „zvětšení“ na jeden pixel zápisu. Zdánlivě abstraktní barevné kompozice nejsou stylizací původního námětu, pouze jeho technologickým přepracováním. Můžeme se tu ptát spolu s autorem, „zda přichází či může existovat něco jako ,binární romantika‘ či ,datová citlivost‘?...zda aparát a software pomocí miliónů řádků zápisu ,reality‘ ponechá i po extrémní komprimaci výsledného snímku něco z jeho původní sensitivity a emoce?“

Barevné spektrum vystavených tisků určitě referuje o specifické barevnosti hukvaldského kraje. Je sjednocením a zhutněním barvy a světla ročního období, času a místa do jediné obrazové roviny. Zatímco detaily přírody zmizely, objevila se totální barevná atmosféra. Už ve svých poznámkách z let 1984-85 si Jiří Šigut při výzkumu analogové fotografie poznamenal svůj zájem o zvětšování snímku. Ptal se, co se skrývá ve fotografickém zrnu? Co může být za ním? Jak se do tohoto jádra, případně za něj dostat? A tento zájem trvá i v rámci průzkumu digitální fotografie. Je nástrojem nové citlivosti, jejího přetvoření nebo spíše odcizení? Kde se konstituuje a kde se naopak rozbíjí smysl optické iluze a do jaké míry zůstává ještě tato iluze nositelem sdílené smyslové zkušenosti, a kde už zpřítomňuje něco zcela jiného a ve své odlehlosti ne-lidského?