Jezuitská kolej
Klementinum je po Pražském hradu druhý největší stavební komplex v Praze. Jde o první pražskou jezuitskou kolej. Členové Tovaryšstva Ježíšova ji začali budovat v roce 1556 po příchodu do Prahy, kam je povolal Ferdinand I., aby mu byli nápomocni v jeho protireformačních snahách. Usadili se zde na Starém Městě, v bývalém dominikánském klášteře u sv. Klimenta. Tento kostelík dal později jméno celému areálu – Klementinum.
V období rekatolizace po porážce českých stavů v roce 1620 zde nastal veliký stavební rozmach, který pokračoval až do poloviny 18. století. Komplex budov jezuitské koleje byl vystavěn na rozlehlém pozemku, kde dříve stálo 32 domů, sedm dvorů, tři kostely, klášter a několik zahrad. Budovy koleje se rozkládaly kolem pěti nádvoří, patřily k nim tři kostely (sv. Salvátor, sv. Kliment a Vlašská kaple), dvě věže, školy, kolej, knihovna, divadlo, hvězdárna i vlastní tiskárna.
V oblasti vyššího vzdělávání jezuitská kolej nejprve soupeřila s Karlovou univerzitou. Po roce 1622 se však obě vysoká učení spojila pod vedením jezuitů. Od roku 1654 pak vznikla Univerzita Karlo-Ferdinandova, dokud se na konci 19. století nerozdělila na českou a německou. Jezuité konečně sloučili i knihovny a zbudovali zde pro ně prostory.
Kostely
Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl kdysi hlavním jezuitským kostelem v Čechách. Byl založen roku 1578 na základech gotického kostela sv. Klimenta. Budoval se postupně až do poloviny 17. století. Nejstarší část kostela je kněžiště a příčná loď, pak bylo vystavěno trojlodí s mramorovým portálem a za vedení Carla Luraga byly nad bočními loděmi vystavěny tribuny a provedeny štuky. Později byla podle projektu Francesca Carattiho vystavěna kupole a vyzdobena štukaturami od Jana Jiřího Bendla. Sloupořadí před vchodem se štukaturami Giovanni Battisty Comety nese sochy Jana Jiřího Bendla: církevní otcové, řádoví světci, evangelisté, Kristus a Panna Maria. Roku 1714 upravil František Maxmilián Kaňka věže chrámu. V chrámu je raně barokní zpovědnice, zdobená sochami dvanácti apoštolů od Jana Jiřího Bendla. Na hlavním oltáři je obraz od Jana Jiřího Häringa.
Na roh kněžiště byla přistavěna oválná Vlašská kaple Nanebevzetí Panny Marie, postavená podle projektu arch. Ottorina Mascarina v letech 1590–97 stavitelem Domenico Bossim. Kaple sloužila pro potřeby Italů usedlých v Praze, odtud pochází její název Vlašská. Její lomený sloupový vchod v Karlově ulici se stavěl podle návrhu Kaňkova a sloužil též jako vstup do třetího kostela sv. Klimenta z let 1711–15. Barokní kostel je vystavěn též podle projektu Maxmiliána Kaňky, zvnějšku jednoduchý, zevnitř nákladně upravený. Ve výklencích jsou sochy církevních otců a evangelistů od Matyáše Bernarda Brauna. Rovněž šest bočních oltářů, kazatelna, zpovědnice a varhanní kruchta jsou zdobeny plastikami převážně z dílny Matyáše Brauna. Na jednom z oltářů je obraz od Petra Brandla. Kostel má jeden z nejhodnotnějších barokních interiérů v Praze.
Dispozice areálu
Nejstarší část koleje na straně u Křižovnické ulice začal stavět Carlo Lurago v roce 1653, poté pokračoval Francesco Caratti a Giovanni Domenico Orsi (do roku 1679). Stavbu dokončil ve 30. letech 18. století František Maxmilián Kaňka. V letech 1924–25, kdy byl prostor určen pro potřeby univerzitní knihovny, bylo dvoupatrové křídlo při Křižovnické ulici zvýšeno o třetí patro. Autorem architektonického návrhu přístavby byl Ladislav Machoň, pracující pod vedením Zdeňka Wirtha. Všechny stavební zásahy byly provedeny s velkým citem a dokázaly skloubit vzácné historické prostředí s moderním provozem a vybavením. Na vikýřích směrem do Platnéřské ulice bylo umístěno sedm plastik Otto Gutfreunda, které symbolizují jednotlivé vědy. Dále se na výzdobě podílel Jaroslav Horejc (keramika) a malíř Jaroslav Benda.
Vedle kostela Nejsvětějšího Salvátora vede hlavní portál na I. nádvoří. Zde stojí socha Pražský student od Josefa Maxe z roku 1847, která byla postavena na památku studentů bránících Prahu proti Švédům v roce 1648. Z dalšího nádvoří je vchod do dnešního komplexu knihovny.
Půvabné je tzv. révové nádvoří, uprostřed něhož je raně barokní kamenná kašna jako pozůstatek prvního vodovodního systému v Praze, vybudovaného jezuity. Na nádvořích Klementina je možné obdivovat nejpočetnější soubor slunečních hodin v České republice.
Ve východním křídle byl postaven letní refektář (dnešní studovna) s bohatými štuky a velkými obrazy od jezuity Kryštofa Tausche. V roce 1791 se zde konala první česká průmyslová výstava. Za refektářem je známá Zrcadlová kaple s bohatým štukováním, do něhož jsou vsazena zrcadla. V kapli jsou čtyři obrazy od Václava Vavřince Reinera. Dnes slouží ke koncertním produkcím.
Na posledním nádvoří směrem do Mariánského náměstí je pomník ředitele zdejší hvězdárny a astronoma Josefa Steplinga v podobě Amorka s dalekohledem od Ignáce Platzera. Dala ho zhotovit Marie Terezie. Průjezdem ve východním křídle je přístup na Mariánské náměstí; z průchodu se vchází do Státní technické knihovny. Průčelí tohoto traktu má mohutný portál kombinovaný s balkonem, nad oknem je štuková heraldická výzdoba od Františka Xavera Lederera. Ve štítu je socha sv. Ignáce od Matyáše Brauna. Z jeho dílny je i socha sv. Jana Nepomuckého na průčelí vstupu do areálu z Karlovy ulice.
Astronomická věž a meteorologická měření
Nad budovami Klementina se tyčí Astronomická věž. Její stavitel není jistý, snad František Maxmilián Kaňka, Kilián Ignác Dienzenhofer či Anselmo Lurago. Věž je vysoká 52 m, na vrchol vede 172 strmých točitých schodů. Na kupoli věže se tyčí gigantická olověná socha Atlanta, který drží zeměkouli. Vchod do věže je vedle vchodu do Zrcadlové síně.
Historie věže úzce souvisí s univerzitním vzděláním, v němž důležitou roli hrála matematika a astronomie. Tištěná i rukopisná díla univerzitních astronomů ve zdejší knihovně svědčí o vysoké úrovni vědy té doby. Kolem roku 1750 zde byla započata astronomická a klimatická pozorování a měření a věž byla osazována astronomickými přístroji. O rozvoj astronomie se nejvíce zasloužil ředitel observatoře Josef Stepling a mechanik Jan Klein. V roce 1775 zde zahájil matematik a fyzik Antonín Strnad soustavné záznamy meteorologických a klimatických měření, která se v Klementinu konají nepřetržitě dodnes. V Berlíně sice započali s měřeními dříve, ta ale byla na řadu let přerušena, takže Klementinum má světový primát. Od roku 1842 bylo z Klementina ohlašováno poledne mávnutím praporu, které bylo od roku 1891 až do roku 1926 doprovázeno dělovou salvou z Hradčan. Po roce 1928 byla astronomická pozorování přestěhována do nové hvězdárny v Ondřejově. Časová služba zůstala na zdejší věži až do okupace, od roku 1926 poskytovalo Klementinum časový signál pro vysílání Radiožurnálu.
Barokní knihovna
Barokní knihovna je nejkrásnějším sálem Klementina. Postavil ho roku 1722 Kilián Ignác Dienzenhofer a je vyzdoben freskami Josefa Hiebla na téma vědy a umění. Iluzívní malba kopule symbolizuje Chrám moudrosti, po stranách jsou medailony významných jezuitů a v čele knihovny je obraz Josefa II., který klementinskou knihovnu obohatil o konfiskáty zrušených klášterních knihoven. Okolo stěn je ochoz s balkonem s kovaným zábradlím.
Uprostřed sálu jsou umístěny starobylé globy. Podle pověsti si jezuité při příchodu do Prahy přinesli s sebou jedinou knihu, ale když knihovnu dobudovali, měli už 20 000 svazků. Po zrušení jezuitské koleje roku 1773 zde byl umístěn arcibiskupský seminář a část pražské univerzity s císařskou bibliotékou. Již v roce 1777 byla knihovna zpřístupněna veřejnosti jako c. k. veřejná a univerzitní knihovna. Knihovní fondy se rychle rozrůstaly. Od roku 1782 všichni pražští tiskaři odevzdávali knihovně povinné výtisky, po 25 letech se tato povinnost rozšířila na celé území Čech.
Dnes působí knihovna pod názvem Národní knihovna a má přes 6 milionů knih. Nejstarším knihou je Vyšehradský kodex, je zde Dalimilova kronika v kapesním vydání, jsou zde knihy z oblasti dogmatiky, hermetiky, numerologie a mnoho dalších vzácných svazků.
V rámci projektu Praha – Evropské město kultury 2000 byly prostory Astronomické věže a také Barokního knihovního sálu rekonstruovány a zpřístupněny veřejnosti.
Další prostory
Nad Barokní knihovnou je tzv. Meridiánová síň, kde se prováděla měření a výpočty. Kromě astronomických přístrojů je zde rovněž napjatá struna, která vyznačuje pražský poledník, a to dokonce přesněji než linie umístěná na Staroměstském náměstí. Z Meridiánové síně vede 65 dřevěných schodů na ochoz věže.
Dalšími vzácnými sály jsou Mozartův sál s rokokovými malbami, Matematický sál, Sál rukopisů a Velký sál se štukovaným stropem, v němž je dnes lístkový katalog. Dále je zde sál Hudební se štukovanou figurální klenbou s alegoriemi čtyř fakult a rokoková kaple s oltářem sv. Jana Nepomuckého. Tyto prostory však nejsou veřejnosti běžně přístupné.
Klementinum je národní kulturní památkou.
