Drobečková navigace
Zvonili jsme za Aloise Eliáše
29. 9. 2023 v 15:00
Legionář, generál, předseda protektorátní vlády, spolupracovník domácího i zahraničního odboje během 2. světové války. Popraven nacisty, aniž by prozradil kohokoliv ze svých spolupracovníků.
* 29. září 1890, Praha – Královské Vinohrady
† 19. června 1942, Praha – Kobyliská střelnice
Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 manželům Aloisovi a Josefě Eliášovým v pražské čtvrti Královské Vinohrady, kde také navštěvoval obecnou školu a následně české reálné gymnázium, které roku 1908 úspěšně zakončil složením maturitní zkoušky. V letech 1908-1912 studoval na České vysoké škole technické v Praze obor inženýr – zeměměřič. Dosažené vzdělání využil při práci inženýra na stavbě železnic v Bosně. Zde působil do vypuknutí 1. světové války, kdy narukoval k 28. pěšímu pluku v Praze, jenž byl součástí rakousko – uherské armády. Už 28. srpna 1914 však přešel v Haliči na východní frontě dobrovolně do ruského zajetí. V Rusku si znovu oprášil své znalosti a dostal práci na několika železničních stavbách jako technický inženýr. V srpnu 1917 vstoupil do Československých legií, se svým plukem se pak z Ruska dostal do Francie. Ve Francii absolvoval v pozici velitele 21. československého pěšího pluku několik lítých bitev 1. světové války. Do čerstvě narozeného Československa se vrátil v hodnosti štábního kapitána 10. ledna 1919. V bojích pokračoval i po návratu jako účastník bitev o Těšínsko a jižní Slovensko.
Přestože ze začátku nebyl Eliáš plně přesvědčen o pokračování ve vojenské dráze, začal v armádní hierarchii masarykovského Československa strmě stoupat. V roce 1920 velel 21. pěšímu pluku v Čáslavi. Tam se také seznámil se svojí životní láskou Jaroslavou Kosákovou. V témže roce získal post pobočníka ministra obrany. Období mezi roky 1921-1923 strávil na Vysoké válečné škole ve Francii, poté působil do roku 1932 v generálním štábu československé armády, kde dosáhl až na hodnost brigádního generála. V lednu 1932 byl bystrý inteligentní Eliáš využit na diplomatické bázi; stal se vojenským expertem a stálým členem československé delegace na konferenci o odzbrojení v Ženevě a radil ministru zahraničí Edvardu Benešovi. Zde se seznámil se spoustou význačných politiků, mezi něž patřil i budoucí říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava Konstantin von Neurath. Ženevská mise Eliášovi skončila v létě 1933, následně působil v Chomutově, Litoměřicích a od roku 1936 jako velitel V. armádního sboru v Trenčíně, to už jako čerstvě jmenovaný divizní generál.
Eliášova cesta národního mučedníka de facto začala jeho vstupem do vlády generála Syrového 22. září 1938, kde za „novodobého Žižku“ prakticky vedl ministerstvo obrany. Ve vládě agrárníka Rudolfa Berana vykonával od 1. prosince 1938 post ministra dopravy. Eliáš řídil pokus o potlačení separatistických snah slovenských nacionalistů, který se uskutečnil 9. března 1939, ale vzniku nacistickému Německu podřízeného Slovenského státu již nešlo reálně zabránit. Po vpádu Hitlerovských vojsk a následně nacisty vyhlášeného Protektorátu Čechy a Morava zůstal nadále v Beranově nyní již protektorátní vládě, která disponovala značně omezenými pravomocemi. Z pozice ministra dopravy Eliáš nuceně zavedl jízdu a chůzi vpravo, pravidla, která vydržela až do současnosti.
- 27. dubna 1939 se stal Eliáš předsedou protektorátní vlády, což vnímal podobným prizmatem jako protektorátní prezident Emil Hácha; jmenování oba považovali za oběť svému národu a také jím chtěli zabránit tomu, aby se do nejvyšších pozic dostali všemožní kolaboranti. Eliáš již v té době čile spolupracoval s domácím i zahraničním protinacistickým odbojem. Jeho vrcholným odbojovým činem bylo pohoštění českých kolaborantských novinářů otrávenými chlebíčky 18. září 1941 v Kolowratském paláci, což stálo nejhorlivějšího z nich, Karla Lažnovského, život. Do českých dějin událost vstoupila pod názvem „chlebíčková aféra“.
Gestapo postupně začalo odhalovat Eliášovu odbojovou činnost; ke generálově zatčení došlo v den nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora 27. září 1941. Při tvrdých výsleších na vyšetřovně gestapa v Petschkově paláci Eliáš neprozradil jméno ani jednoho ze svých spolupracovníků. Německý Lidový soud odsoudil 1. října 1941 Eliáše za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Prezident Hácha požádal Hitlera o milost, ale nebylo mu vyhověno. Poprava statečného vlastence však nastala až 19. června 1942, kdy byl zastřelen na Kobyliské střelnici. Stal se jediným ministerským předsedou, jehož nacisté popravili v jimi okupovaném státu. Malou útěchou mu mohlo být, že přežil svého kata Reinharda Heydricha. Po nástupu komunistické totality v únoru 1948 se začala na odkaz Aloise Eliáše kydat špína. Zasloužené satisfakce se dočkal až po listopadu 1989, což vyvrcholilo obdržením Řádu Bílého lva in memoriam v roce 1996 a slavnostním uložením generálových ostatků v Národním památníku na pražském Vítkově v roce 2006.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století