Architektura 1958-89: Dům bytové kultury

Dům bytové kultury u metra Budějovická patří mezi nejvýznamnější počiny architektky Věry Machoninové. Rozsáhlé výstavní plochy tohoto obchodního domu s nábytkem umožňovaly vystavit téměř celý prodávaný sortiment nábytku a doplňkového zboží. První dvě patra byla určena k prezentacím nábytku z inovačního programu, zákaznickým službám a občerstvení. Hlavní nákupní prostor začínal od 3. patra, kde byla budova eskalátory rozdělena na dvě části posunuté vůči sobě o polovinu patra. V objektu se dále nacházela restaurace, kavárna, kinosál nebo oddělení bytových architektů. Budova, jejímž interiérům dominovala červená barva, se otevřela veřejnosti v květnu roku 1981; v 90. letech v jeho části pět let sídlila i první česká prodejna švédského řetězce IKEA.

Věra Machoninová, Dům bytové kultury v Praze, 1968-1981

Budějovická 1667/64, 140 00 Praha 4

Důležitou úlohu v rozvoji Prahy v druhé polovině šedesátých let získala pozice hlavního architekta města. Do funkce byl v roce 1961 uveden Jiří Voženílek,  architekt se silným modernistickým základem, který právě několik zmíněných soutěží inicioval. Praha v té době stagnovala a potřebu rozvoje tlačila mimo jiné neúnosná dopravní situace v centru i zanedbaná obchodní síť.  Na stůl se znovu dostal plán výstavby metra. Voženílek oslovil pro vypracování studií většiny stanic s lokálními obchodními centry skupinu architektů Huť kolem Karla Pragera (coby „materializace socialismu s lidskou tváří“), řešení jedné však zadal na jaře roku 1968 přímo Věře Machoninové.

Ke stanici totiž přibyl podstatný úkol spočívající v umístění specializovaného obchodního domu. Oborový podnik Nábytek sdružoval znárodněný nábytkářský průmysl
a jeho rozeseté prodejny zdaleka nestačily pokrývat poptávku lačných zákazníků z nových sídlišť. Plánovaný dům tak měl pojmout expoziční plochu s potřebným servisem v moderním duchu. Věra Machoninová s nadšením navrhla pro celé lokální centrum velkorysou urbanistickou formu – budoucí Budějovické náměstí chápala jako víceúrovňovou soustavu teras, které se organizují kolem dvou kolmých os. Hlavní osu vytvářela linie metra, na jehož zapuštěném tubusu vznikla otevřená pasáž pro pěší s obchody a vestibuly. Terasy volně přecházely do jednotlivých budov a princip vrstvení vizuálně formoval většinu z nich. V uliční úrovni vrcholila kompozice náměstí administrativní budovou s vykonzolovaným sálem panoramatického kina a výškovou budovou hotelu. Dům bytové kultury (DBK), umístěný na konci hlavní osy, tvarovala architektka s ohledem na jeho skulpturální vyznění v rámci budoucí zástavby, ale do formování vnějšku se opět zásadně propsal vnitřní prostor. Maximální otevření a propojení jednotlivých úrovní (ve fázi konceptu dokonce přímými rampami) vedly k roztržení objemu do dvou částí, o půl podlaží posunutých, mezi něž vložila velkorysé, osmnáct metrů vysoké atrium. Tmavá exteriérová krusta z předzrezavělého plechu Atmofix  se vizuálně vznášela jen na pásu bezrámového zasklení patra v uliční úrovni, přes které horní objem několik metrů přečníval.  Komplexně řešený interiér s centrální dvoranou umocnil nekompromisní barevný koncept. Působivě seskládaná červená skulptura eskalátorů navazovala na mohutně zvlněný podhled, červená barva celý interiér ovládla a probila se v detailech i do exteriéru.

V tvorbě Věry Machoninové má DBK, který navrhla mimo obvyklý tandem, zvláštní význam. Sama o něm vždy hovořila jako o nejoblíbenější stavbě,
 ve které se prolnula všechna měřítka, v nichž může architekt pracovat – od urbanismu přes náročnou konstrukci ve spojení s metrem až po židli. Navíc ve spolupráci s velkorysým investorem.

Čerpáno z knihy Architektura 58–89
Koncepce publikace, editor, autor diskuzí: Vladimir 518