Drobečková navigace
Architektura 1958-89: Hotel Intercontinental
Hotel Intercontinental, který byl vybudován v letech 1968–1974, je jedním z klenotů brutalistní architektury. Devítipodlažní železobetonová monolitická stavba architekta Filsaka s převážně kabřincovými a kovovými fasádami obohacuje pražskou architekturu nejen svým unikátním řešením, ale i citlivým umístěním v historickém jádru města. Na výzdobě interiéru se podíleli někteří významní čeští umělci – René Roubíček, Hugo Demartini, František Ronovský, Stanislav Libenský a další. V současné době prochází hotel kompletní rekonstrukcí.
Karel Filsak – Karel Bubeníček – Jaroslav Švec – Jiří Gebert, hotel Intercontinental v Praze, 1967–1974
nám. Curieových 5, Praha 1 – Staré Město
Dobová odborná literatura hodnotí stavbu hotelu Intercontinental jako velice zdařilou architekturu, která při zachování soudobého výrazu dobře zapadá do historického prostředí. Okolí tvoří stavby gotické, barokní, secesní, modernistické i kubistické.
Otakar Nový vyzdvihl urbanistické kvality budovy, atypickou hmotovou skladbu, kultivovanou architekturu i interiéry, které „jsou příkladem obnovené vysoké kultury vnitřní architektury s plně uplatněnou krásou železobetonové konstrukce, materiálů, světla a zarámovaných výhledů na historickou Prahu“. Jednoznačně pozitivně hodnotila stavbu i Milena Lamarová. Kromě výše zmíněných kvalit vyzdvihuje také „medzinárodnú úroveň, udlišujúci sa od podobných stavieb tohto druhu vo svete. Súčasne získala Praha novú, svojbytnú architektúru, ktorá organicky vrastá do citlivého mestského celku a ktorá zároveň reprezentuje líniu progresívnej výtvarne domyslenej architektonickej koncepcie.“ Někdejší ředitel Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody Zdislav Buříval označil hotel Intercontinental za jednu z nejzdařilejších novostaveb v historickém jádru Prahy. Zdeněk Kuna jej dokonce pokorně pokládá za nejdůležitější dílo naší poválečné architektury. Ani dobový tisk nešetřil chválou. „Tvrzení, že beze zbytku zapadl do ducha i atmosféry svého historického okolí, je tou největší poklonou, jakou lze jeho tvůrcům složit.“ Při zhodnocení poválečné architektury v devadesátých letech řadí Radomíra Sedláková architekturu Intercontinentalu ke „změkčené variantě betonového brutalismu“ a Rostislav Švácha k nejvýznamnější brutalistické stavbě na území republiky. Oldřich Ševčík mluví o „stavbě mimořádných kvalit, z níž vyzařuje přímočarost, drsnost a doslova ona agilnost, tak typická pro architektonický rukopis Karla Filsaka“. Ani novější literatura se nevyhýbá chvále, i když Intercontinental tak trochu zastiňují Filsakovy realizace československých ambasád v zahraničí.
Architektura Intercontinentalu příkladně ukazuje, jak se brutalismus, při správném uchopení, uměl dobře začlenit do historického prostředí. Mimořádné hodnocení historiků umění, architektů, památkářů i veřejného tisku vytváří stavbě auru, kterou jí může dobová architektura jen závidět. Stavby brutalistního či technicistního charakteru musely dlouho snášet negativní kritiku. Zároveň tým Karla Filsaka vytvořil svébytnou českou architekturu, nikoliv jen citaci zahraničního vzoru. Návrh je zároveň invenčnější a důmyslnější než návrhy z proběhlých soutěží.
Karel Filsak (1917–2000)
Studoval od roku 1938 Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, byl vězněn v koncentračním táboře (1939–1942) a poté zaměstnán v ateliéru Josefa Gočára (1943–1945), studium absolvoval v roce 1947. Byl asistentem Aloise Mikuškovice na katedře urbanismu (1947–1949). Pracoval v ateliéru Josefa Havlíčka ve Stavoprojektu Praha (1949–1958), jako vedoucí architektonického ateliéru Konstruktiva (1958–1960), založil a vedl projektový ateliér Československých aerolinií (1960–1967). Byl zakládajícím členem Sdružení projektových ateliérů (1967–1969), vedoucím ateliéru Epsilon v Projektovém ústavu Výstavby hlavního města Prahy, od roku 1975 měl vlastní ateliér. V roce 1997 získal cenu Obce architektů za celoživotní dílo.
Čerpáno z knihy Architektura 58–89
Koncepce publikace, editor, autor diskuzí: Vladimir 518
