Drobečková navigace
Architektura 1958-89: Plavecký stadion v Praze-Podolí
V roce 1955 padlo definitivní rozhodnutí o vybudování plaveckého centra pro vrcholový sport odpovídající olympijským normám v areálu bývalé podolské cementárny. Plavecký stadion byl postaven podle návrhu Richarda F. Podzemného ve spolupráci se statikem Gustavem Kuchařem. Stavba byla zahájena v roce 1959 a již o rok později byl stadion provizorně otevřen pro plavecké závody. V první fázi výstavby byly vybudovány 2 venkovní bazény, 50m pro plavce a 33m bazén pro vodní sporty. Ve druhé fázi byla postavena hala s krytou padesátkou. Prostor venkovních bazénů s tribunami na střeše hlavního objektu je obklopen rekreační travnatou plochou. Celý areál byl oficiálně otevřen v roce 1965, u příležitosti mezinárodních plaveckých závodů. Původně měl sloužit pouze pro vrcholový sport, po otevření byl zpřístupněn i široké veřejnosti.
Richard F. Podzemný, Plavecký stadion v Praze-Podolí, 1958–1965
Pro podobu staveb Richarda Podzemného je charakteristická spíše nevtíravá harmonie než fantastická forma. U Plaveckého stadionu v Podolí je ale nápadná forma důsledkem funkčně nejlepšího řešení.
Podle několika projektů, které na umístění stadionu do prostoru bývalého vápencového lomu v průběhu padesátých let vznikly, se zdálo, že pozemek je příliš malý na to, aby pojmul dva závodní bazény venkovní (50 m a 33 m) a zároveň také halu s krytou padesátkou. A se stejnými obtížemi zápasil ve svém prvním projektu z roku 1958 i Podzemný. Z vlastní iniciativy ale přinesl v následujícím roce nový projekt, v němž zúročil nápad zastřešit krytý bazén konstrukcí tribuny a tím získal v rámci pozemku dostatek prostoru pro celý stavební program. Nad bazénem se tak klene asymetrická křivka zpola určená průběhem staticky výhodného tvaru paraboly a z druhé strany nakloněnou rovinou tribuny. Dynamický výraz konstrukce dobře koresponduje se sportovním účelem stavby. Obdobnou konstrukci už sice použil Pier Luigi Nervi u římského stadionu Flaminio (1959), ovšem ten ve svých útrobách skrývá bazén o polovinu menší. Kromě výjimečného inženýrského díla ale v Podolí vzniklo především příjemné prostředí pro sportovce a rekreanty.
Mezi svahem lomu a vzedmutou vlnou tribuny, jejíž severní okraj se stáčí a přechází na terén, je areál chráněn před ruchem pobřežní komunikace a otáčí se k přírodní scenerii. Vedle kryté haly s tribunou, jejíž organická forma působí podobně zajímavě a neobvykle jako soudobé zahraniční haly zastřešené pomocí skořepin či zavěšených střech, bychom ale v areálu opět našli i stylovou reminiscenci funkcionalismu – subtilními ochozy a střešní terasou vybavený nízký hranol letních šaten. Výtvarná výzdoba areálu ovšem držela prst na tepu doby. Oproti o málo starší poliklinice Pod Marján- kou jednotlivé části stadionu artikulovala progresivní postkubistická díla Miloslava Chlupáče (reliéf Plavce) a Vladimíra Janouška (plastika Slunce), abstraktní mozaika Aloise Fišárka a nedochovaná funkční betonová plastika-skluzavka od Františka Pacíka.
Vyučil se v truhlářském oboru na Státní odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí (1925) a následně absolvoval školu architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, vedené Pavlem Janákem (1931). Mezi válkami pracoval nejdříve v Janákově architektonické kanceláři (1931–1935), následně vedl vlastní praxi a od roku 1939 pracoval ve společném ateliéru s Antonínem Tenzerem. V letech 1950–1974 byl zaměstnán v Pražském projektovém ústavu a jeho předchůdcích. Byl členem SVU Mánes, Levé fronty, Svazu architektů ČSSR a ČSR a členem redakčních rad časopisů Stavitel a Architektura ČSSR. V roce 1962 získal titul zasloužilého umělce. V tvorbě vycházel z emocionálního funkcionalismu a věnoval se převážně návrhům bytových a veřejných, zejména zdravotnických staveb.
Čerpáno z knihy Architektura 58–89
Koncepce publikace, editor, autor diskuzí: Vladimir 518
