Drobečková navigace
Zvonili jsme za Augustina Bubníka
21. 11. 2023 v 15:00
Hokejový útočník, mistr ČSR a mistr světa 1949, perzekvovaný komunistickým režimem.
* 21. listopadu 1928, Praha
† 17. dubna 2017
Narodil se 21. listopadu 1928 v Praze. Jeho otec Antonín byl řezník a uzenář, matka Antonie prodavačka. Rodiče ho od dětství vedli ke sportu. Docházel do libeňského Sokola; tady se naučil bruslit. Nadchnul se pro hokej, který mohl hrát na nedaleké Štvanici. Přestože se vyučil řezníkem, byl to právě hokej, s nímž se rozhodl spojit svůj další život.
Hrál na postu levého křídla, později obránce. Tento šikovný a tvůrčí hráč skvěle bruslil, dokázal dobře analyzovat hru. V letech 1936–1949 působil v LTC Praha, v sezoně 1949–1950 v armádním ATK Praha. V roce 1950 se stal nejlepším střelcem ligy. Pětkrát po sobě se v letech 1945–1950 byl mistrem Československa.
V reprezentaci odehrál celkem 25 zápasů. Vstřelil v nich 16 gólů. Na Zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici v roce 1948 získal stříbrnou medaili. V roce 1949 se podílel na zisku titulu mistra světa na šampionátu ve Stockholmu. Zdálo se, že cesta k dalším vítězstvím a triumfům je otevřená. Do „hry“ ale aktivně vstoupil nový totalitní režim.
Likvidace hokejového mužstva v březnu 1950 patří k tomu nejhoršímu, co komunistický režim ve sféře sportu ukázal. Tým byl Státní bezpečností sledován minimálně dva roky. Nevíme ale, kdo byl oním „informačním zdrojem“ (či „zdroji“) uvnitř či v okolí týmu. Mistrovství světa se v roce 1950 konalo v Londýně. Těsně před odletem byla cesta do dějiště šampionátu zakázána, oficiálně jako reakce na neudělení víz pro československé reportéry Josefa Laufera a Otakara Procházku. Záminkou k otevřenému zásahu státní moci se stalo chování hokejistů na oslavě narození syna Jiřího Macelise v restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici nedaleko Národního divadla. Hokejisté provolávali protikomunistická a protirežimní hesla.
Augustin Bubník byl Státní bezpečností zatčen 13. března 1950. V té době vykonával základní vojenskou službu. Po několika dnech v Bartolomějské ulici putoval do vojenského vězeňského zařízení „Domeček“. Byl opakovaně podroben těžkým výslechovým procedurám. Několik měsíců čelil fyzickému i psychickému tlaku bez kontaktu s rodinou.
Podle obžaloby se hokejisté odcizili pracujícímu lidu a uvažovali o odchodu do ciziny (údajně také byli ve spojení se zrádnou emigrací). Obžaloba vinila Bubníka z toho, že se svými tehdy uvězněnými spoluhráči od roku 1948 až do svého zatčení v Praze a při svých zájezdech do ciziny postupně spolčili se navzájem s jinými protistátními činiteli v úmyslu zničiti nebo rozvrátiti lidově demokratické zřízení, hospodářskou a společenskou soustavu republiky zaručené ústavou. V hostinci U Herclíků údajně veřejně pobuřoval proti republice a proti jejímu lidově demokratickému zřízení, dále pak hanobil člena vlády a popouzel k nepřátelským činům proti KSČ. Tím spáchal zločin velezrady, přečiny pobuřování proti republice, hanobení některých ústavních činitelů a popuzování.
Dne 6. října 1950 byl Státním soudem v Praze odsouzen v neveřejném líčení za velezradu na 14 let, ke konfiskaci majetku, ke ztrátě čestných práv občanských a k peněžitému trestu ve výši 20 tisíc korun. Odvolal se. Ale odvolací soud všechny vznesené argumenty 22. prosince 1950 zamítl a potvrdil tak původní rozsudek.
To již byl ve věznici v Plzni na Borech. Následující roky strávil Augustin Bubník na těžbě uranu v Jáchymově. V Posudku o propuštěném z 19. ledna 1955 dochovaném ve vězeňském spisu se píše, že byl na nízké politické úrovni. Je zapotřebí poskytnout mu větší politické výchovy, aby jeho názory se více upevnily. Nejméně jednou byl kázeňsky trestán. O Vánocích 1950 si totiž morseovkou ťukáním na zeď přál se svým kamarádem a spoluhráčem – tehdy také vězněm Bohumilem Modrým – hezké svátky. Vše bylo vyhodnoceno jako nepřístojné chování. Z vězení byl propuštěn na amnestii prezidenta republiky 20. ledna 1955.
Povedlo se mu vrátit se k hokeji. Zjistil přitom, že fanoušci na něj nezapomněli. Mohl hrát na klubové úrovni, ale do reprezentace již nesměl. V letech 1955–1956 hrál za Spartak Brno, v letech 1956–1958 za Motorlet Praha a v letech 1958–1962 za Slovan Bratislava. Kariéru ukončil po těžkém zranění páteře. Od hokeje ale neodešel. Zahájil úspěšnou trenérskou kariéru. Působil v Litvínově, pražském Motorletu, Karviné, Brně, Plzni, Mladé Boleslavi, pražské Slavii, Štýrském Hradci, Kuusamu a Oulu. V letech 1966–1969 trénoval národní tým Finska. V letech 1974–1976 trénoval juniorské reprezentační mužstvo ČSSR a v letech 1981–1982 hokejisty Nizozemí.
Zaslouženého úplného uznání se dočkal až po pádu komunismu. Stal se členem Síně slávy českého a finského hokeje. V letech 1998–2002 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zvoleným v Praze za Občanskou demokratickou stranu. Byl rovněž aktivní v Konfederaci politických vězňů, zájemce prováděl expozicemi hokejové síně slávy v O2 aréně, absolvoval bezpočet besed se studenty.
Dne 17. dubna 2017 zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 88 let. Hokejista, kterému do života vstoupila politika a několikrát ho výrazně ovlivnila. On však zůstal nezlomen a odhodlán vzdorovat nepřízni osudu.
Autor: PhDr. Jan Kalous
Zdroj: Muzeum paměti XX. století