Bedřich Smetana

Bedřich Smetana, tento „tvůrce nejnárodnější“, se narodil jako Fridrich. A přestože do matriky byl počeštěle zapsán jako Frydrych, na jeho kvaziněmeckém původu to mnoho neměnilo. Smetanův otec Franz byl poněmčený sládek, který si porůznu pronajímal pivovary všude, kde cítil obchodní příležitost. Malý Fricínek, jak se Bedřichovi doma říkalo, se narodil v tom, který se nacházel v areálu litomyšlského zámku na panství Valdštejnů-Vartenberků.

Třebaže byl otcovým jedenáctým dítětem a dalších sedm sourozenců se mu ještě mělo narodit, rodina netrpěla žádnou nouzí; otec mu tak mohl dopřát kvalitní vzdělání, včetně toho hudebního. Na housle a na klavír se malý Bedřich učil od pěti let, první veřejné vystoupení měl v šesti letech. Nebyl tak zázračným dítětem jako o 70 let dříve třeba Mozart, ale jeho talent byl od dětství zřejmý.

Když bylo Bedřichovi sedm, přenesl otec své podnikání do Jindřichova Hradce, kde Smetana absolvoval hlavní školu a také první ročník gymnázia. Kromě toho, že se zde poprvé setkal s rodinou své budoucí ženy Kateřiny, rozené Kolářové (což mu ovšem bylo v té době nepochybně lhostejné), mu tu také při dětské hře vybuchla v ruce láhev se střelným prachem. Způsobila mu tržnou ránu v obličeji, navždy mu deformovala tvář a kvůli chronickému infekčnímu zánětu ho odsoudila k celoživotně se vracejícím bolestem. Měla možná dokonce vliv na jeho pozdější ztrátu sluchu.

Na zdejším gymnáziu se budoucímu skladateli příliš nedařilo, takže když se rodina o rok později přestěhovala na Benešovsko, zahájil Bedřich další gymnaziální studia v Jihlavě. Studijní výsledky měl ovšem podobné jako v Jindřichově Hradci, a než konečně s bídou odmaturoval, vystřídal ještě gymnázia v Německém Brodě, Praze a Plzni. Tam nejen dokončil studia, ale také se dvakrát zamiloval. Nejprve do své sestřenice Aloisie, pro niž napsal Luisinu polku, svou první v úplnosti dochovanou skladbu, a poté už do Kateřiny Kolářové. Z této lásky vytěžil nejen nesrovnatelně více hudebního materiálu, ale později své první manželství.

Ani velmi nepřesvědčivé studijní výsledky, které měl Smetana na všech studovaných gymnáziích, neodradily jeho otce od myšlenky, že syn bude dále studovat na univerzitě a stane se úředníkem. Bedřich sám měl však docela jiné plány: „S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem,“ zapsal si v těchto dnech do deníku. Otcovu přání se vzepřel a odešel si hledat živobytí do Prahy. Správně tušil, že v polovině 19. století se umělecký věhlas, alespoň v českých poměrech, dobývá výhradně ve stínu pražských věží. V Litomyšli, Benešově nebo Plzni můžete možná vařit pivo. Ale symfonii světové úrovně napíšete a provedete jenom v největším kulturním centru v zemi.

Roztržka s otcem ovšem znamenala také ztrátu finanční podpory. Smetana žil v Praze u útlocitné příbuzné a nuzoval. Jak víme z jeho deníků, byly dny, kdy jeho jediným jídlem byla jedna houska a hrníček kávy. Přesto na návrat do blahobytné nesvobody ani nepomyslel. Díky řediteli pražské konzervatoře získal místo domácího učitele hudby u hrabat Thunů a s ním plat natolik slušný, aby za něj mohl současně studovat hudební teorii a kompozici u Josefa Proksche na Starém Městě. Sotva dostudoval, dal Thunům výpověď a na Staroměstském náměstí si otevřel vlastní hudební školu.

Ta zpočátku prosperovala tak, že se Smetana odvážil Kateřinu Kolářovou, již miloval už od střední školy, požádat o ruku. Katynka, která byla u Proksche jeho spolužačkou (studovala tu klavír), dlouho lavírovala. Smetana rozhodně nebyl její osudovou láskou na první pohled – vzdalovala se mu a zase přibližovala sedm let. Teď ale souhlasila a 29. srpna 1849 to takhle řekla i panu faráři u sv. Štěpána na Novém Městě: Ano – v dobrém i zlém. Přestěhovali se do bytu na rohu ulic V Jámě a Vodičkova a Katy tu Bedřichovi během dalších 5 let porodila 4 dcery. Tři z nich však během jediného roku zemřely. Naživu zůstala jediná Žofie, k níž Smetana přilnul a celoživotně s ní měl blízký vztah. Naopak vztah s Katy vadnul jako květina pálená žárem zármutku nad ztrátou dětí i změnou její povahy v důsledku onemocnění tuberkulózou.

Také časy, kdy Smetanův hudební ústav slušně vydělával, byly ty tam. Smetana, který toužil komponovat a hudebně se prosadit, skončil jako řadový učitel; jeden z těch, kterých byla plná Praha. Jeho sen o velkém díle se začal rozpouštět v malých poměrech. V této neutěšené atmosféře přišla nabídka na místo dirigenta Filharmonické společnosti ve švédském Göteborgu. Ve skutečnosti ji dostal pražský klavírista Alexander Dreyschock; nestál o ni však a Smetanovi ji dohodil. Smetana přijal a do města, kde ani v červenci nepřekračuje průměrná denní teplota 14 °C, odcestoval. Po prvním roce pobytu se za ním přistěhovala i manželka.

Nakonec se ale ukázalo, že pětiletý pobyt ve Švédsku není tím, co Smetanu k jeho snu přiblíží. Provinční Göteborg s beznadějně konzervativním publikem mu sice přinesl zkušenosti kapelníka a sbormistra a zajistil mu slušný příjem, tím ale výčet jeho předností končí. U Kateřiny navíc propukly deprese a zhoršila se i její plicní choroba. Zemřela při předčasném návratu do Čech v dubnu 1859, třetí rok Smetanova skandinávského pobytu. Nebylo to jistě manželství snů, ale Smetana ji miloval od dívčích let a až do její nemoci mu také ona poskytovala citové zázemí.

Zdrcený skladatel, který se navíc potřeboval postarat o šestiletou dceru Žofii, se o rok později oženil se švagrovou svého bratra Barborou, což byl omyl od samého počátku. Dvacetiletá Betty, jak si Barbora říkala, byla o 16 let mladší a ke Smetanovi necítila ani lásku, ani obdiv. Rychle po sobě mu dala dvě dcery, načež se manželství fakticky rozpadlo – již od poloviny 60. let žili odděleně. Smetana se tím více upnul k práci. Již v roce 1861 dal v Göteborgu výpověď a po sérii evropských cest se roku 1862 trvale usadil v Praze.

Tím začala vrcholná etapa jeho uměleckého života. Životními zkušenostmi dozrálý skladatel se rychle zapojil do společenského života Prahy (pročež také usilovně pracoval na zdokonalení své češtiny). Stal se spoluzakladatelem Umělecké besedy (v jejím sídle na Malé Straně dnes najdeme divadlo Na Prádle), zapojil se do mladočeské politiky a s Ferdinandem Hellerem založil v paláci Lažanských na dnešním Smetanově nábřeží hudební školu. V Národních listech uveřejňoval hudební kritiky a především sám komponoval – do tohoto období spadají dvě jeho mimořádně úspěšné opery Braniboři v Čechách a první verze Prodané nevěsty.

V roce 1866 se Smetana stal prvním kapelníkem Prozatímního divadla. Byla to funkce, o níž usiloval, a která mu současně přinesla mnoho nepříjemností: zášti, závisti a sporů. Snažil se uvádět kvalitní a náročný světový repertoár a současně podporovat svébytnou národní hudební kulturu. Narážel však na bídné technické a prostorové možnosti Prozatímního divadla i na spíše nenáročný vkus publika.  Po celou dobu musel také odrážet útoky vedené na něj z uměleckých, politických i zcela osobních pozic: Jeho koncepce a plány byly masivně kritizovány, repertoár byl označován za proněmecký, sólisté si stěžovali na protežování několika málo Mistrových oblíbenců. Kdyby mu kapelnickou hůlku nevyrazila v roce 1874 z ruky nemoc, udělal by to dřív nebo později některý z jeho konkurentů.

Ztráta sluchu, která ho postihla v létě (pravé ucho) a na podzim (levé ucho) roku 1874, ho donutila k rezignaci na všechny funkce v prozatímním divadle. Příčinou byla podle všeho progresivní paralýza coby příznak syfilidy, současně se však uvažuje také o kornatění mozkových tepen nebo chronickém infekčním zánětu kostní dřeně, způsobeném zmiňovaným úrazem v 10 letech. Nicméně závěr Smetanova života hovoří spíše pro první možnost.

Divadelní družstvo se ke Smetanovi ovšem zachovalo docela čestně a přiznalo mu penzi 1.200 zlatých ročně (později dokonce 1.500 zlatých). Na finančně náročný život v Praze to přesto nestačilo. Smetana se proto zdržoval u rodiny své dcery Žofie ve středočeských Jabkenicích, kam se roku 1876 definitivně přestěhoval. I přes svůj handicap nadále komponoval: Vytvořil zde opery Hubička a Tajemství, řadu klavírních skladeb, a především skladby pozdější symfonické básně Má vlast. V Praze nadále koncertoval, byl respektovanou hudební autoritou a obdivovaným skladatelem. Jeho operou Libuše bylo poprvé i podruhé slavnostně otvíráno Národní divadlo.

To už se ale k závěru chýlilo i drama jeho vlastního života. Už od roku 1882 vyslovoval před přáteli obavy ze šílenství, v listopadu u něj propukly první záchvaty. Od roku 1883 se k nim přidávaly halucinace a paranoidní představy. Březnové celonárodní oslavy svých šedesátin už nevnímal. Koncem dubna 1884 byl po záchvatu zuřivosti převezen do Ústavu choromyslných v Kateřinské ulici na Novém Městě, kde o tři týdny později, 12. května 1884, zemřel. Datum jeho úmrtí je tradičním dnem zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Jeho hudba je i 200 let od jeho narození hraná a žádaná, a třebaže ve světě nedosahuje takové známosti jako Dvořák, Janáček či Martinů, pro Čechy zůstává jejich největším skladatelem.