Drobečková navigace
Zvonili jsme za Bohuslava Buriana
16. 10. 2023 v 15:00
Katolický kněz, účastník protinacistického a protikomunistického odboje, utýraný v komunistických věznicích.
* 16. října 1919, Brno
† 29. dubna 1960, Mírov
Bohuslav Burian se narodil 16. října 1919 v Brně-Novém Lískovci do rodiny řezníka a ženy v domácnosti. Po maturitě na gymnáziu vstoupil do augustiniánského kláštera a v říjnu 1939 zahájil v brněnském semináři kněžská studia.
V roce 1943 byl kvůli své protinacistické činnosti zatčen gestapem a následně držen v nacistických věznicích a koncentračních táborech; Auschwitzu-Birkenau, v kamenolomu v Golleschau, Buchenwaldu, komplexu Mittelbau-Dora a jeho pobočném táboře Ellrich. Během těchto anabází častokrát balancoval na hraně života a smrti. V dubnu 1945 utekl z pochodu smrti a v květnu téhož roku se vrátil do osvobozené vlasti, kde dokončil studium teologie. Brněnský biskup Karel Skoupý ho 5. července 1947 vysvětil na kněze a Bohuslav následně nastoupil jako kaplan ve Slavonicích.
Na svátek Božího Těla, 18. června 1949, přečetl na brněnském Zelném trhu pastýřský list, v kterém se českoslovenští biskupové výrazně vymezovali proti nátlaku čerstvě nastoleného komunistického režimu vůči katolické církvi. Jeho nástrojem byla zejména komunisty ustavená Katolická akce, jež měla rozleptat církev zespodu, tedy dostat na stranu poúnorového režimu řadové kněze. Za veřejné přečtení zakázaného dokumentu strávil Burian šest měsíců ve vyšetřovací vazbě.
Po propuštění mu nebylo umožněno vrátit se do domovské farnosti, rozhodl se proto intenzivně věnovat lidem z okraje společnosti. V roce 1950 byl jmenován kaplanem v Moravské Nové Vsi; ještě téhož roku uprchl z obavy ze zatčení do Rakouska. Zde se po duchovní stránce staral o obyvatele uprchlických táborů u Innsbrucku a Salzburgu.
Při pobytu v Římě dostal od vicerektora papežské koleje Nepomucenum nabídku, aby převáděl kandidáty bohosloví a komunistickému režimu nepohodlné kněze přes československé hranice do Rakouska. Burian nabídku přijal: Přes jihomoravskou hranici dokázal převést jedenáct lidí, mezi nimiž nebyli zdaleka jen kněží a bohoslovci; do svobodného světa dostal např. i malé dítě, které část cesty nesl v náručí.
V rámci svého čtvrtého přechodu přes hranice v prosinci 1951 byl zatčen rakouskou hlídkou ve vesnici Schrattenberg, jež se nacházela v sovětské okupační zóně Rakouska. Sověti ho vydali do Československa. Státní bezpečnost ho podrobila výslechům krutým jak po psychické, tak po fyzické stránce. Dokonce mu byly dávány drogy do jídla. Po vynuceném doznání byl 23. října 1952 odsouzen na dvacet let těžkého žaláře za velezradu a špionáž pro francouzskou a vatikánskou rozvědku. Ve vykonstruovaném procesu s ním na lavici obžalovaných seděla jako členka režimem uměle vytvořené protistátní skupiny i jeho sestra Ludmila Burianová, nad níž byl vynesen ortel šesti roků odnětí svobody. Jejich rodiče strávili půl roku ve vazbě.
Burian prošel nejhoršími komunistickými kriminály Valdicemi a Mírovem; v pracovním lágru Vykmanov II. poté třídil uranovou rudu. Roku 1954 byl poslán do slovenského Leopoldova, jedné z nejtvrdších komunistických věznic v Československu. I za vězeňskými zdmi vykonával pastorační činnost: Dodával odvahu svým spoluvězňům, zvláště pro mladé kriminální delikventy byl obrovskou oporou. Snažil se do jejich života vnést světlo Boží naděje.
Burianovi se podařil husarský kousek, když 27. ledna 1959 dokázal utéct z přísně střežené leopoldovské pevnosti. Po několika dnech byl však dopaden, brutálně ztýrán a poslán zpátky do Leopoldova, kde byl izolován od ostatních vězňů. Ve zbídačeném stavu, navíc se zhoršující se tuberkulózou, ho na začátku srpna 1959 převezli na Mírov, kde 29. dubna 1960 v pouhých čtyřiceti letech zemřel na infekční zápal plic. Na jeho mučednické smrti měly podíl dlouhé roky, jež byl nucen prožít v otřesných podmínkách nacistických a komunistických táborů a věznic. Posmrtné soudní rehabilitace se dočkal až 8. ledna 1991. Urna s jeho popelem se nalézá na lesním Motolském hřbitově.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století