Drobečková navigace
Zvoníme za Dagmar Šimkovou
23. 5. 2024 v 15:00
Politická vězeňkyně komunistického režimu, podílela na založení organizace K-231, emigrantka, spisovatelka, malířka, kaskadérka a modelka.
* 23. května 1929, Písek, Československo
† 24. února 1995, Perth, Austrálie
Dagmar Šimková se narodila 23. května 1929 v Písku. Jejím otcem byl bankéř Jaroslav Šimek a její maminka se jmenovala Marta, stejně jako o téměř osm let starší Dagmařina sestra. Bydleli ve vile, kterou nechal postavit její otec. Na konci druhé světové války otec tragicky zemřel. Dagmar studovala na píseckém gymnáziu, poté jazykovou školu v Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň. V roce 1948 chtěla studovat na Filozofické fakultě, ale nebylo jí to kvůli jejímu rodinnému původu umožněno. V roce 1950 emigrovala její sestra do Austrálie.
Dagmar byla zaměstnána v písecké textilce, pracovala také jako kreslířka a zdravotní sestra. Namalovala několik plakátů zesměšňujících Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, ty poté distribuovala dále. Roku 1952, když jí bylo 23 let, byla zatčena v souvislosti s ukrýváním dvou vojenských zběhů a v říjnu 1954 během politického procesu odsouzena na osm let, ale protože se prokurátor odvolal, vrchní soud trest zvýšil na patnáct let. Z vězení se nakonec dostala po čtrnácti letech, dne 28. dubna 1966. Vězněna byla v Praze na Pankráci, v Českých Budějovicích, v Písku, v Pardubicích, v Želiezovcích či v Opavě. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den byla zadržena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc. Svůj osud sdílela s podobně postiženými ženami Růženou Vackovou, Irenou Vlachovou či Dagmar Skálovou. Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické publikaci Byly jsme tam taky. Na jedenáct let byla odsouzena i její matka, propuštěna byla po sedmi letech. Majetek rodiny propadl státu.
Dagmařinu osudu se věnovala historička Pavlína Kourová, dříve Formánková. Ta o ní v úvodu knihy Byli jsme tam taky napsala: „V posudcích, které se dochovaly v jejím vězeňském spise, o ní bachaři opakovaně psali: 'má drzé chování k příslušníkům', 'do pracovního soutěžení se nikdy nezapojila', 'je inteligentní a sebevědomého vystupování', 'účel převýchovy není plněn, neboť odsouzená zůstává krajně zaujata vůči lidově demokratickému zřízení a tímto postojem se netají'.“ Šimková kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci. V cele musela hodiny stát ve vězeňském oblečení, ale i nahá. Záleželo na vůli bachaře. Jídlo dostávala jen jednou za tři dny.
Po propuštění bydlela v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231 v Písku. Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Na univerzitě získala titul bakaláře svobodných umění. Později vystudovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii. Absolvovala kurz pro manekýnky a kaskadéry, naučila se techniku výroby smaltovaných obrazů, s nimiž se zúčastnila desítek výstav. Od roku 1969 byla zapojena do činnosti Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích, v nichž pracovala i jako terapeutka. Zemřela na rakovinu ve věku 65 let, je pochována v Perthu.
Autorka: Mgr. Teresa Urbář
Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Kryštof Zeman, PhDr. Petr Blažek, Ph.D., Mgr. Hana Zdražilová, MSc., PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Vít Fojtek, Ph.D., MgA. Veronika Bendová.