Drobečková navigace
Zvonili jsme za Fráňu Zemínovou
26. 9. 2023 v 15:00
Národně socialistická politička, redaktorka a aktivistka ženského hnutí. Mimořádná osobnost, která pro Československou republiku, její hodnoty a sociální zákonodárství udělala mnoho práce zřetelné až do dnešních dnů.
* 15. srpna 1882, Dolních Chvatliny u Kouřimi
† 26. září 1962, Velichovky
Františka "Fráňa" Zemínová se narodila 15. srpna 1882 na malém statku v Dolních Chvatlinách u Kouřimi. V roce 1894 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Františka v roce 1908 absolvovala Eckertovu obchodní školu. V letech 1902-1918 pracovala jako účetní a obchodní příručí v nakladatelství I. L. Kober. Již tehdy se aktivně účastnila politického a spolkového života; v roce 1897 vstoupila do nově založené Strany národních dělníků, později přejmenované na Českou stranu národně sociální. Od počátků svého politického života se zajímala o sociální a ženské otázky. Významně ji v postojích a další politické činnosti ovlivnili spisovatelka Teréza Nováková a politici Václav Klofáč a Františka Plamínková. Zemínová se angažovala v Ženském klubu českém či ve Výboru pro volební právo žen, který vznikl v roce 1905. Téměř čtyři desítky let byla čelnou představitelkou Výboru národně sociálních žen a dívek. Často veřejně vystupovala a připívala do časopisů nejen národně sociální (a od roku 1926 národně socialistické) strany, ale i do periodik zacílených výhradně na ženské publikum.
Pro své názory se pravidelně dostávala se do kolizí s c. a k. úřady. V roce 1902 byla stíhána za pobuřování a urážku císaře a armády. Soud ji osvobodil. V květnu 1918 se v prvomájovém projevu vyslovila pro samostatný československý stát v čele s prezidentem T. G. Masarykem. Byla sledována policií.
V letech 1918-1938 zastávala mandát poslankyně Národního shromáždění. Stala se tak nejdéle sloužící československou poslankyní. Kladla důraz na sociální témata a postavení žen ve společnosti. Odmítala a kritizovala ideologie a režimy ze své podstaty totalitní, a to jak agresivní nacismus, ohrožující ke konci 30. let existenci ČSR, tak někdy až nemístně oslavovaný a obdivovaný komunismus.
Během nacistické okupace žila v ústraní, také díky tomu, že německé úřady zaměnily úmrtí stejnojmenné švagrové za její. Na přelomu let 1943 a 1944 se zapojila do protinacistického odboje. Účastnila se pražského povstání.
Po druhé světové válce působila ve vedení Československé strany národně socialistické jako místopředsedkyně, členka předsednictva strany a předsedkyně poslaneckého klubu. Intenzivně se zapojila do parlamentního života. Nebála se kritizovat politiku KSČ. Po státním převratu v únoru 1948 Zemínová odešla z politického života. Přesto byla sledována Státní bezpečností.
Dne 8. listopadu 1949 byla zatčena. Následovaly měsíce tvrdých výslechů. Zemínová byla v připravovaném monstrprocesu s JUDr. Miladou Horákovou odsouvána do vedlejší, nicméně významné role jakéhosi „ideologického vůdce“ bývalých národních socialistů a pojítka s předúnorovým vedením strany. Byla obviněna z velezrady, vyzvědačství a přípravy nového válečného střetnutí, dále pak z organizace protistátních skupin na Ostravsku a Chomutovsku. Během vyšetřování i v průběhu procesu si zachovala důstojnost. Podle vyšetřovatelů StB spolu s Miladou Horákovou vzdorovala vytvářené konstrukci procesu nejdéle. U soudu patřila k těm, kteří se nedrželi scénáře a vypovídali podle své vůle, včetně tendence se před soudem hájit.
Dne 8. června 1950 byla odsouzena na 20 let vězení. V následujících deseti letech prošla vězeňskými zařízeními v Praze, Jihlavě, Táboře a Pardubicích. Žádostem o její propuštění nebylo vyhověno vzhledem k tomu, že byla hodnocena jako neukázněná, odbojná, nebezpečná, se značným vlivem na své spoluvězně a bez kladného poměru k lidově demokratickému zřízení. Z vězení byla propuštěna na amnestii v květnu 1960. Bydlela u své neteře Anny Stránské. Dostávala 200 korun důchodu. Opětovně byla sledována StB.
Zemřela 26. září 1962 během lázeňského pobytu ve Velichovkách. V roce 1992 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století