Drobečková navigace
Zvonili jsme za Hanu Benešovou
2. 12. 2023 v 15:00
Absolventka pařížské Sorbonny, manželka ministra zahraničí a posléze 2. prezidenta Československa Edvarda Beneše, předsedkyně československé pobočky Mezinárodního červeného kříže.
* 16. července 1885, Domaslavice
† 2. prosince 1974, Praha
Hana Benešová se narodila jako Anna Vlčková v Domaslavicích u Oseku v Krušných horách. Její otec se vyučil krejčím, řemeslu se ale nevěnoval. Když se v roce 1881 oženil s dcerou domkáře, začal pracovat u dráhy jako průvodčí a traťový strážný. Manželé Vlčkovi vychovávali své tři děti ve velmi skromných poměrech, Anna měla staršího bratra Václava a mladšího Josefa. V roce 1899, když jí bylo čtrnáct let a chodila do třetí třídy měšťanské školy, ji adoptovala její teta Eva Šulcová, jež byla nevlastní sestra Annina otce. Vlastní děti neměla, pracovala mnoho let jako hospodyně a po své zaměstnavatelce zdědila majetek. Anna Vlčková se proto přestěhovala za tetou do Prahy. Společně žily v domě na Vinohradech v ulici U Riegrových sadů. Eva Šulcová také Anně zajistila vzdělání, po absolvování Průmyslové (později Rodinné) školy a poté i obchodní školy, vystudovala univerzitu v Paříži (Sorbonnu). A tam se také v roce 1905 seznámila se svým budoucím manželem prostřednictvím společných přátel. Oba navštěvovali přednášky francouzštiny i historie a literatury. V květnu 1906 se v Paříži zasnoubili. Anina teta Eva Šulcová se o jejich zasnoubení dozvěděla až po dvou letech. Proti jejich rozhodnutí se rázně postavila, protože Beneš byl chudý a bez dokončeného vzdělání. Anna si stála za svým rozhodnutím, tetin byt opustila a vrátila se ke své matce. Beneš dokončil univerzitní studium v Dijonu a posléze na pražské univerzitě. V září 1909 Beneš získal dobře placené zaměstnání v československé obchodní akademii, byl přijat jako suplující profesor národního hospodářství. Snoubenci se konečně mohli vzít. Svatba proběhla dne 6. listopadu 1909 v chrámu sv. Ludmily na Královských Vinohradech v Praze. Anna si z lásky k Benešovi změnila jméno, od této doby se podepisovala jako Hana, protože jméno Anna Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Své křestní jméno si změnil i Beneš, místo původního Eduard si začal říkat Edvard.
Život Hany Benešové byl kvůli tomuto sňatku spojován se dvěma emigracemi. Poprvé v roce 1915, v září 1915 Edvard Beneš tajně následoval Tomáše Garrigue Masaryka do Švýcarska a následně do Francie. V emigraci Beneš napsal knihu „Světová válka a naše revoluce“. V roce 1915 byla v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou zatčena Hana Benešová, a to kvůli tajným zprávám (pašovaným v látkovém knoflíku od kabátu) mezi Švýcarskem a pražským odbojovým spolkem Maffie. Díky varování stihla spálit alespoň část Masarykových a Benešových spisů, výslech ale nesla těžce psychicky. Kvůli jejímu svědectví byli zatčeni její blízcí, mj. otec její přítelkyně policejní rada Olič. Hana byla držena ve vězení v Praze a koncem listopadu 1915 ji převezli do věznice Zemského soudu ve Vídni. Její zdravotní stav se zhoršil a v březnu 1916 byla propuštěna na svobodu. Vyčkávala na soudní proces. Vysvobodila ji všeobecná amnestie císaře Karla, vyhlášená v červenci roku 1917. Do konce první světové války se skrývala u příbuzných. Svého manžela neviděla tři roky a větší část této doby si nemohli ani dopisovat. Vše se změnilo až 14. října 1918, kdy byla v Paříži vyhlášena Prozatímní Československá republika, následně bylo dne 28. října 1918 vyhlášeno samostatné Československo. Beneš se stal ministrem zahraničí.
Hana Benešová byla vzdělaná, elegantní dáma, která mimo jiné uměla skvěle diskutovat a ovládala i umění taktního jednání. Svému manželovi byla vždy oporou, starala se nejen o domácnost, vytvořila zázemí v jejich domě v Sezimově Ústí, ale pomáhala mu i s administrativou a podporovala jej v jeho názorech i činech. Pro oba bylo smutné, že zůstali bezdětní.
Hana se přátelila také s rodinou Tomáše G. Masaryka a dalšími intelektuály té doby. Prezident Tomáš G. Masaryk byl také autorem výroku: „Bez Beneše bychom tu svou republiku neměli. Ale pravda svatá je, že bez paní Hany Benešové bychom neměli toho našeho úžasně houževnatého, nezlomitelného a svrchovaně úspěšného Beneše.“ Edvard Beneš se po T. G. Masarykovi, který ze zdravotních důvodů abdikoval, stal dne 18. prosince 1935 druhým prezidentem republiky.
V roce 1938 (po podepsání Mnichovské dohody a následném odstoupení pohraničního území Československa) Beneš abdikoval. Dne 22. října Benešovi odletěli do Anglie. Neměli mnoho peněz. Hana sama nakupovala a obhospodařovala malou domácnost. V únoru 1939 odjeli do Spojených států, kde Beneš přijal profesuru na univerzitě v Chicagu. Výjezd zorganizoval Jan Masaryk. V červenci 1939 se vrátili zpět do Británie. Během druhé světové války Hana Benešová pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Do osvobozeného Československa se Benešovi vrátili přes Moskvu a Košice v roce 1945. Do února roku 1948 (do převzetí moci komunisty) prožívali své nejšťastnější roky. V červnu 1948 prezident Beneš abdikoval, Hana patřila mezi prezidentovi blízké, kteří mu abdikaci vymlouvali. Beneš v září téhož roku zemřel.
Hana Benešová se stala objektem sledování Státní bezpečnosti, i přesto se stále snažila udržovat vztahy s rodinnými příslušníky i přáteli. Často navštěvovala společenské a kulturní akce. Bylo jí umožněno bydlet ve velkém bytě na Loretánském náměstí a dostala poměrně vysoký důchod. V polovině šedesátých let byl její byt rozdělen na dva, nastěhovala se k ní jedna z neteří zesnulého prezidenta se svým manželem. Zemřela 2. prosince 1974 ve svém bytě. Informaci o jejím úmrtí, bez přesného data úmrtí, zveřejnily komunistické noviny až několik dní po jejím pohřbu. Pochována byla vedle svého manžela v hrobce v areálu vily v Sezimově Ústí.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století