Drobečková navigace
Zvonili jsme za Ivana Jirouse
9. 11. 2023 v 15:00
Legenda českého undergroundu, básník, historik umění, oběť komunistické zlovůle. Bytostně svobodný člověk, jemuž jeho právo na svobodu komunistický režim neustále odpíral.
* 23. září 1944, Humpolec
† 9. listopadu 2011, Praha
Ivan Martin „Magor“ Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci jako druhé dítě do rodiny berního úředníka a učitelky. Jeho o dva roky starší sestra Zorka, z níž se stala talentovaná výtvarnice a její manžel, fotograf Jan Ságl, s ním od roku 1967 spolupracovali na umělecké prezentaci legendárních hudebních skupin The Primitives Group a později The Plastic People of the Universe. Jejich pódiová vystoupení neměla v té době srovnání s žádnou jinou hudební formací v Československu.
V Humpolci Jirous absolvoval střední školu. V letech 1963–1968 studoval dějiny umění na Filosofické fakultě UK, kde se seznámil se svojí první manželkou Věrou Vařilovou. V 60. letech publikoval odborné texty o výtvarném umění. Inspirací mu byli Andy Warhol, Václav Levý, Lucio Fontana či představitelé ruské avantgardy. Dále zakladatelé Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu Karel Nepraš a Jan Steklík; umělci, jež patřili mimo oficiální scénu a jejichž druhým domovem se od roku 1963 stala hospoda U Křižovníků na Starém Městě. Jirous s manželkou Věrou také patřili do této neortodoxní společnosti.
Od roku 1967 se naplno zapojil do undergroundového hnutí, jehož se stal postupně hlavní tváří, mluvčím a duchovním otcem. Nebál se kritizovat vládnoucí komunistický režim, bojovat proti všudypřítomné cenzuře a konformitě normalizační společnosti, což pro něj znamenalo, že mohl vykonávat pouze podřadné profese a nesměl se věnovat svému oboru. Spolupracoval s výše zmíněnými kapelami; hlavně jeho úloha manažera a uměleckého vedoucího „Plastiků“ byla zásadní. V roce 1975 sepsal ideový manifest českého undergroundu Zpráva o třetím českém hudebním obrození. To už měl za sebou první pobyt v komunistickém kriminále; v letech 1973-1974 si odpykával trest za výtržnictví; paragraf, který vládnoucí režim často zneužíval při tažení proti představitelům československé podzemní kultury. Magor v přítomnosti majora Státní bezpečnosti ve výslužbě mimo jiné snědl část novin Rudé právo.
Uspořádal I. a II. festival druhé kultury v ČSSR; hudební festivaly se uskutečnily v pololegálním rámci v Postupicích v roce 1974 a v Bojanovicích v roce 1976, kde byla záminkou pro pořádání akce Jirousova svatba s jeho druhou ženou, malířkou Julianou Stritzkovou. V září 1976 byl podruhé odsouzen v rámci procesu s představiteli undergroundových hudebních skupin The Plastic People of the Universe, DG 307 a dalšími představiteli nezávislé scény. Tento proces semkl do té doby značně roztříštěný disent k obraně lidí, kteří byli trestáni režimem jen proto, že dělali nezávislou hudbu a chtěli si žít po svém. Spojení nejrůznějších protirežimních skupin a undergroundu vedlo posléze přímou linkou ke vzniku Charty 77, kterou Magor po propuštění z vězení okamžitě signoval.
V období normalizace byl Jirous vězněn celkem pětkrát (například za vydávání a rozšiřování undergroundového časopisu Vokno společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem), odseděl si dohromady 8,5 roku ve vězeních, včetně těch s nejtvrdším režimem. V 70. letech začal psát básně, původně inspirované tvorbou svého přítele, excentrického básníka a filozofa Egona Bondyho, poté již vysoce originální poezii, v níž se zračila Jirousova hluboká zbožnost, něha a zkušenost z komunistických kriminálů. Tyto prvky se v básních objevují v podobě silně expresivních, někdy až vulgárních výrazů. Magorova poezie vycházela v Československu logicky pouze ve formě samizdatů. Vrchol Jirousovy tvorby představuje básnická sbírka Magorovy labutí písně, jež vznikla roku 1985 během jeho věznění v nechvalně proslulých Valdicích. Citlivost jeho složité duše se odhaluje ve sbírce Magor dětem, která vyšla samizdatem v roce 1986 a skládá se z básní, jež Magor posílal z vězení pro své dcery Františku a Martu.
Po pádu komunistické totality v listopadu 1989 se na Jirousovi po (nejen) zdravotní stránce projevily dlouhé pobyty ve vězeních a ochranný dohled; šikanózní záležitost, kdy se musel hlásit každý den během let 1985 až 1987 na služebně Veřejné bezpečnosti. Žil střídavě ve smíchovském bytě, který mu za symbolickou částku pronajímal Karel Schwarzenberg a v Prostředním Vydří, kde se konal na jeho počest do roku 2005 hudební festival Magorovo Vydří. Zemřel 9. listopadu 2011, když ho jeho tehdejší přítelkyně, zpěvačka Dáša Vokatá, našla mrtvého na následky prasklého žaludečního vředu v jeho pražském bytě. Pohřben je v Kostelním Vydří, kde se též konal jeho velkolepý pohřeb.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století