Drobečková navigace
Zvonili jsme za Jana Beneše
26. 3. 2024 v 15:00
Spisovatel, překladatel a scénárista. Nesmlouvavá osobnost, která se doma i v exilu podílela na řadě opozičních akcí proti komunistickému režimu. Publikoval pod různými pseudonymy (Bobisud Mihule, Mojmír Čada, Ing. Čada, JAB, JeBe, Milan Štěpka, Světlana a dalšími).
* 26. března 1936, Praha
† 1. června 2007, Obořiště
Jan Beneš pocházel z rodiny legionáře, důstojníka a architekta Bohuslava Beneše, který se zapojil také do protinacistického odboje. Dědeček Jana Beneše po matčině straně Wenzel Kraft byl 11. září 1943 popraven v Berlíně. Mladík po druhé světové válce studoval na gymnáziu. Po komunistickém převratu je Benešova rodina vyhozena z bytu, otec pak i ze zaměstnání na ministerstvu obrany. V letech 1951 až 1955 vystudoval Střední uměleckou průmyslovou školu v Praze. Poté pracoval jako výtvarník v Rokycanech a v Příbrami. V roce 1956 nastoupil základní vojenskou službu. V dubnu 1958 byl vojenským soudem odsouzen pro nedovolené ozbrojování a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k trestu odnětí svobody na 25 měsíců. Po propuštění v květnu 1960 pracoval jako kulisák. V roce 1963 mu vyšla první kniha, soubor povídek Do vrabců jako když střelí. Následovaly další dvě, Situace a Disproporce. Jeho texty vychází také v časopisech a některé se staly předlohou pro rozhlasová, televizní i filmová díla.
Od roku 1964 Jan Beneš navázal spolupráci s šéfredaktorem exilového časopisu Svědectví Pavlem Tigridem. V srpnu 1966 byl zatčen Státní bezpečností, které vadila také jeho organizace petice na podporu vězněných disidentů v Sovětském svazu. Společně s ním byli do politického procesu zařazeni Karel Zámečník a v nepřítomnosti Pavel Tigrid. Obžalován byl z rozvracení republiky, odsouzen byl v červenci 1967 k pěti letům odnětí svobody. Propuštěn byl z věznice Plzeň-Bory poté, kdy mu 22. března 1968 prezident republiky Antonín Novotný udělil milost. Po srpnové okupaci odjel Beneš do Paříže, odkud se na počátku roku 1969 vrátil do Československa. Pracoval jako redaktor v časopisu Zítřek. V říjnu 1969 definitivně odešel do USA, kam se podařilo uprchnout také jeho manželce Šárce. Jejich děti držel komunistický režim jako rukojmí. Za rodiči se dostaly až po deseti letech. Beneš v USA nejdříve pracoval jako dělník a opravář. Krátce působí jako vědecký pracovník na Harvardově univerzitě. Od roku 1974 byl zaměstnancem ministerstva obrany USA, působil jako učitel češtiny, dějepisu a zeměpisu na armádní škole Defense Language Institut pro zpravodajské důstojníky v Monterey v Kalifornii. Publikoval v exilových časopisech a vyšlo mu několik knih, mezi nimi vzpomínkový román Zelenou nahoru v nakladatelství ´68 Publishers.
Po listopadu 1989 se vrátil do Československa. Přispíval do různých periodik, zejména Českého deníku a Nového Polygonu. Vydal další sbírky povídek. V posledních letech se více věnoval literatuře faktu. Jeho poslední knihou byly beletristické dějiny Komunistické strany Sovětského svazu Čas voněl snem, které vyšly v roce 2005. Jan Beneš se také po návratu do vlasti zapojoval do veřejného dění. V roce 1997 vystoupil z Obce spisovatelů na protest proti minulosti jednoho z jejích funkcionářů. Angažoval se v obraně bývalého pracovníka BIS Vladimíra Hučína. Kritizoval situaci v Konfederaci politických vězňů. Naopak podpořil vznik Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dne 1. června 2007 odešel v jednasedmdesáti letech dobrovolně ze života. Zastřelil se na zahradě svého domu.
Autor: PhDr. Petr Blažek, Ph.D.
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
Mgr. Kryštof Zeman, PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Vít Fojtek, Ph.D., MgA. Veronika Bendová; Ph.D., Mgr. Hana Zdražilová, MSc., Mgr. Teresa Urbář