Drobečková navigace
Zvonili jsme za Jana Palacha
19. 1. 2024 v 15:00
Vysokoškolský student, hrdina, který neváhal obětovat svůj život za probuzení rezignující československé společnosti po okupaci armádami států Varšavské smlouvy. Jeho čin se stal pro spoustu lidí impulzem postavit se komunistické totalitě.
* 11. srpna 1948, Praha
† 19. ledna 1969, Praha
Narodil se 11. srpna 1948 v Praze. Vyrůstal ve Všetatech, kde měli jeho rodiče cukrářství. Své dva syny vychovávali v duchu prvorepublikových tradic. Maminka byla členkou evangelického sboru. Na počátku padesátých let museli Palachovi zavřít živnost. Přes tuto zkušenost Libuše Palachová v roce 1957 vstoupila do KSČ, aby usnadnila dětem studium. Její manžel v roce 1962 zemřel. Na mělnickém gymnáziu Jan Palach patřil k průměrným žákům, vynikal však v několika předmětech včetně dějepisu. Po maturitě chtěl studovat historii, ale nebyl na filozofickou fakultu přijat. Dva roky proto strávil na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde se dvakrát zúčastnil pracovního zájezdu do Sovětského svazu. Velký vliv na něho měla atmosféra pražského jara, kdy se začal více zajímat o politiku. V létě 1968 přestoupil na filozofickou fakultu. V Praze Palach zažil 21. srpna 1968 okupaci Československa, která výrazně přispěla k jeho radikalizaci. Po návratu do Všetat psal s kamarády nápisy na ulicích proti okupantům. Uvažoval také o útoku na příslušníky sovětské armády se zbraní v ruce. V listopadu 1968 se zúčastnil okupační stávky vysokoškoláků.
Na počátku ledna 1969 přemýšlel, jak vyburcovat veřejnost z letargie. Nejdříve navrhoval obsadit budovu rozhlasu a vysílat výzvu ke generální stávce. Nakonec se rozhodl k sebeupálení. Dne 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí polil benzínem a zapálil se. V posledních dopisech se podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Požadoval zrušení cenzury a zákaz vydávání okupační tiskoviny Zprávy. Označil se za člena skupiny, která se rozhodla upalovat se, aby probudila veřejnost z apatie (patrně neexistovala). Vyzýval k zahájení generální stávky. Pro splnění požadavků stanovil termín 21. leden 1969, jinak měly vzplanout další „živé pochodně“. Popálený mladík byl převezen na oddělení léčby popálenin v Legerově ulici, kde zemřel 19. ledna 1969. Jeho čin měl obrovský ohlas. Veřejnost byla otřesena, neboť tato forma protestu byla spojená s jinými kulturními okruhy (případy sebeupálení Ryszarda Siwce a Vasyla Makucha byly utajeny). Vedení komunistické strany se pod tlakem Moskvy snažilo situaci uklidnit. Přesto se pohřeb Jana Palacha, jehož ostatky byly 25. ledna 1969 uloženy na Olšanském hřbitově v Praze (o pět let později byl hrob pod dohledem StB zlikvidován), stal tichou manifestací odporu proti nastupující normalizaci.
Obavy komunistického režimu z velkých pouličních demonstrací se naplnily v lednu 1989. O několik měsíců později již bylo možné Palachův čin svobodně připomínat. V prosinci 1989 po něm bylo definitivně pojmenováno náměstí před hlavní budovou FF UK v Praze. Na tuto budovu byla umístěna i pamětní deska, kterou vytvořil sochař Olbram Zoubek. Dne 25. října 1990 byla urna s popelem Jana Palacha převezena ze Všetat na Olšanské hřbitovy. O rok později, 28. října 1991, prezident republiky Václav Havel propůjčil Janu Palachovi a Janu Zajícovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Palachovu památku připomínají náměstí, ulice, knihovny, školy, nádraží, koleje či hostely, které jsou po něm pojmenovány v mnoha místech po celém světě. Natočeny o něm byly hrané i dokumentární filmy. O jeho životě a protestu byla také publikována řada odborných i publicistických studií a článků. V několika evropských státech jsou také jeho pomníky. V roce 2019 byl ve Všetatech otevřen Památník Jana Palacha. V roce 2013 rozhodli zákonodárci, že se 16. leden připomíná jako významný den (Den památky Jana Palacha).
Autor: PhDr. Petr Blažek
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman; MgA. Veronika Bendová
Zdroj: Muzeum paměti XX. století