Drobečková navigace
Zvonili jsme za Jaroslava Seiferta
10. 1. 2024 v 15:00
Jeden z nejmilovanějších českých básníků a nositel Nobelovy ceny za literaturu.
* 23. září 1901, Praha
† 10. ledna 1986, Praha
Život jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu byl plný zvratů, jako kdyby básník a svět na sebe v bouřlivých meandrech 20. století bez ustání naráželi.
Narodil se 23. září 1901 v Praze a vyrůstal na dělnickém Žižkově. Patřil v mládí k avantgardním autorům, spoluformuloval manifest poetismu. V roce 1921 vstoupil do právě založené Komunistické strany, podobně jako řada jeho kolegů z hnutí Devětsil. Roku 1929 byl ale za kritiku bolševizace strany pod vedením Gottwalda a stalinské Kominterny z KSČ vyloučen. Za první republiky a během války se živil především přispíváním do novin – a stále psal verše, za svůj život vydal i přes opakovaná období zákazů 24 sbírek poesie.
Po nástupu komunistů k moci měl dvouletý publikační zákaz a i mimo toto období jeho práce vycházely maximálně jako bibliofilie. Situace se zlepšila až po Gottwaldově smrti a paradoxně zní, že za svou sbírku Maminka obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Na sjezdu československých spisovatelů v roce 1956 vystoupil se statečným a emotivně proneseným projevem, v kterém se otevřeně kriticky vyjádřil k umlčování nepohodlných hlasů a autorů. „Kéž bychom v této chvíli skutečně byli svědomím svého národa!“ řekl v něm. „Nebyli jsme svědomím zástupů, nebyli jsme svědomím milionů, nebyli jsme svědomím nás samých. (…) Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“
Poměry se ale pomalu uvolňovaly, a tak od začátku 60. let mohla konečně vycházet i jeho odmítaná tvorba z let padesátých, v roce 1966 byl dokonce jmenován národním umělcem.
Ale ani vyznamenání, ani básníkova popularita nezabránily tomu, aby pro své odmítavé postoje k okupaci v roce 1968 nebyl podobně jako desítky dalších literátů prakticky umlčen. Publikovat nové věci směl s výhradami až na konci 70. let. Dohodu, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert ale nedodržoval, už v prosinci 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Jeho díla opět mohla nějakou dobu vycházet jen v samizdatu (a Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření básní národního umělce (!) odsouzen ke třem letům vězení). V roce 1984 byla Seifertovi udělena ve Švédsku Nobelova cena za literaturu, kterou oficiální místa v Československu nejprve víceméně ignorovala, posléze si ji snažila přivlastnit k propagandistickým účelům (zatímco Jiřina Šiklová byla za zaslání podkladů k udělení Nobelovy ceny soudně stíhána).
Jaroslav Seifert, už dlouho ve špatném zdravotním stavu, zemřel 10. ledna 1986. Byl mu vystrojen státní pohřeb v Rudolfinu, rodina však byla z jeho příprav vyloučena a na církevní rozloučení u sv. Markéty na Břevnově se mnoho lidí nedostalo, např. chartistu Jana Rumla preventivně zavřeli na osmačtyřicet hodin do vazby. Ve svém fejetonu píše, že se ho jeho spoluvězeň ptal, zač tam je. Když mu odpověděl, vězeň začal zpaměti recitovat Seifertovu báseň Tatínkova dýmka. „A já si uvědomil,“ napsal Jiří Ruml, „že zemřel opravdu národní umělec.“
Autor: MgA. Veronika Bendová
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman, PhDr. Petr Blažek
Zdroj: Muzeum paměti XX. století