Drobečková navigace
Zvonili jsme za Jiřího Křižana
26. 10. 2023 v 15:00
Jeden z nejlepších českých scénáristů, disident, antikomunista, kovboj. Muž, který si v každé životní situaci zachoval rovná záda.
* 26. října 1941, Valašské Meziříčí
† 13. října 2010, Branky
Jiří Křižan se narodil 26. října 1941 jako druhý ze tří synů Janovi a Dagmar Křižanovým ve Valašském Meziříčí. Jeho otec zde vlastnil parní pilu, jež mu byla ještě před únorovým komunistickým pučem v roce 1948 znárodněna, následně ho komunisté vyhodili i z pozice řadového zaměstnance. Znemožnění normální existence vládnoucím režimem přimělo Jana Křižana k odchodu na Západ, který se rozhodl realizovat s majorem Františkem Boháčem na sklonku roku 1949. Při přechodu státních hranic s Rakouskem se dostali do přestřelky s příslušníky československé pohraniční stráže (oficiálně zřízena až roku 1951), přičemž jednoho zastřelili a druhého zranili. Po pár dnech došlo k jejich zadržení v sovětském okupačním pásmu Rakouska a vydání zpátky do Československa. Posléze se stali hlavními tvářemi vykonstruovaného procesu; fyzickým i psychickým nátlakem byli donuceni k falešnému doznání k „velezradě“ a 14. června 1951 popraveni oběšením v brněnské věznici na Cejlu. Jiří Křižan s matkou a bratry se následně dočkali všeobjímající perzekuce a šikany ze strany komunistické moci. Jiří se sice dostal na gymnázium, odtud byl však za báseň Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných, jež oslavovala úmrtí druhého „dělnického“ prezidenta Antonína Zápotockého v roce 1957, tři měsíce před maturitní zkouškou vyloučen. Posléze byl nucen pracovat v nejrůznějších manuálních profesích, např. jako havíř v ostravských uhelných dolech, kde jen shodou šťastných náhod unikl důlnímu neštěstí. Ve volných chvílích napsal filmový scénář, který přetavil v roce 1965 režisér Václav Gajer v úspěšnou tragikomedii Horký vzduch.
Na Gajerovu přímluvu mohl Křižan v uvolněnějších 60. letech nastoupit k externímu studiu scenáristiky a dramaturgie na pražské Filmové a televizní fakultě, kde mohl rozvíjet svůj mimořádný talent. Studium dokončil roku 1968, paralelně pracoval na pozici technického redaktora v novinách Mladá fronta. Časem přešel do jejich přílohy Víkend, kde v rámci literární dvoustrany umožnil pod pseudonymy publikovat články autorů, kteří se ocitli v nemilosti režimu. V roce 1972 přijal vysněnou nabídku práce scénáristy a dramaturga od Filmového studia Barrandov. Ještě předtím napsal scénáře podle povídek svého oblíbeného autora Jacka Londona, které převedl na plátno v podobě tří krátkometrážních filmů režisér Zdenek Sirový. Zde se poprvé výrazně projevila Křižanova láska k westernovému žánru.
První obrovský scénáristický úspěch znamenal pro Jiřího film režiséra Františka Vláčila Stíny horkého léta z roku 1977, jenž obdržel Křišťálový globus pro nejlepší film na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Roku 1980 dle dalšího excelentního Křižanova scénáře natočil slovenský režisér Martin Hollý snímek Signum laudis, který se odehrává v kulisách konce 1. světové války a v němž odvádí životní výkon herec Vlado Müller. Za scénář k dílu, byť protkaného chytrou kritikou panujícího normalizačního režimu, měl Křižan obdržet Státní cenu Klementa Gottwalda. Vzhledem k tomu, že mu Gottwald de facto zavraždil otce, ocenění nepřijal, což mu vyneslo vyhazov z FS Barrandov. I přesto se povedlo v 80. letech realizovat několik jeho filmových scénářů např. ve Slovenské filmové tvorbě Bratislava; filmy Pasáček z doliny, Mrtvi učia živých či Prodloužený čas patří k tomu nejlepšímu, co se v 1. polovině 80. let v Československu natočilo.
Ve 2. polovině 80. let se začal Křižan výrazně angažovat v prostředí disentu, čímž se definitivně dostal v nemilost komunistů. Angažoval se v Hnutí za občanskou svobodu; nezávislém politickém hnutí, jež vzniklo v prostředí Charty 77 15. října 1988, v lednu 1989 stál u zrodu petičního výboru za propuštění Václava Havla z vězení. Patřil k autorům zásadní petice Několik vět (vymyslel i její název), jež byla zveřejněna 29. června 1989 a pod níž se, i díky Křižanovým kontaktům, podepsala řada předních osobností z oficiální kulturní sféry. Podílel se na založení Občanského fóra a patřil k nejbližším spolupracovníkům Václava Havla během Sametové revoluce i po ní. Řadil se ke stoupencům tvrdšího vypořádání se s exponenty komunistického režimu. V letech 1992–1995 pracoval na pozici náměstka ministerstva vnitra.
Nadále se věnoval scenáristice, v roce 1990 napsal autobiografický scénář ke skrytému pokladu československé kinematografie, filmu Tichá bolest s mimořádným Rudolfem Hrušínským v roli Jiřího moudrého dědečka. Režie se ujal Martin Hollý, předlohou byla Křižanovi novela Stín, kterou napsal již na sklonku 60. let. Vrcholem jeho scénáristické kariéry se stal snímek Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala z roku 1998, jenž obdržel v té době rekordních deset Českých lvů, včetně toho za nejlepší scénář. Roku 1998 se přestěhoval do Branek u Valašského Meziříčí, kde se staral o les a další rodinné majetky, které byly Křižanům ukradeny komunisty a jen částečně vráceny v rámci restitucí. Zde také zemřel na infarkt 13. října 2010 ve věku nedožitých 69 let.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století