Drobečková navigace
Zvonili jsme za Jiřího Němce
18. 10. 2023 v 15:00
Filozof, psycholog, katolický myslitel, jeden z duchovních otců Charty 77. Osobnost, jež patřila k nejzajímavějším a nejvšestrannějším postavám československého disentu.
* 18. října 1932, Praha
† 4. října 2001, Praha
Jiří Němec se narodil 18. října 1932 do rodiny elektroinženýra a pozdějšího politického vězně, Jiřího Němce. V dětství ho formovaly katolická víra a skauting. Po úspěšném složení maturitní zkoušky, mimo krátké roční intermezzo v autodopravním podniku, nastoupil v roce 1952 na Lékařskou fakultu UK. Brzy však zjistil, že jeho zájmům je bližší studium klinické psychologie na Filosofické fakultě UK. Při studiu se seznámil se svojí budoucí manželkou Danou, rozenou Valtrovou, s níž měl sedm dětí. Ze všech vyrostly výrazné osobnosti. Jako čerstvě promovaný psycholog byl Němec zaměstnán roku 1958 na pražské Foniatrické klinice.
Již během studia na filozofické fakultě navštěvoval soukromé semináře Jana Patočky, který mu byl velkou myšlenkovou inspirací. Kromě Patočky ovlivňovalo Jiřího Němce dílo Tomáše Akvinského, francouzského spisovatele a filozofa Gabriela Marcela, velkého teologa 2. poloviny 20. století Karla Rahnera či dalšího jezuitského myslitele Pierra Teilharda de Chardina. V 60. letech se zasloužil o překlad a vydání děl řady výrazných křesťanských autorů. Sám přeložil díla filozofů Martina Heideggera či Michela Foucaulta a napsal řadu textů, které představily nejen odborné veřejnosti spoustu význačných autorů, o nichž rozhodně nelze říci, že by je preferoval vládnoucí komunistický režim. Z českých se jednalo např. o Ladislava Klímu nebo Jakuba Demla.
I další aktivity Jiřího Němce směřovaly k duchovnímu, kulturnímu i obecně morálnímu vzestupu československé společnosti, jež o něj byla komunistickou totalitou okrádána. V roce 1963 spoluzaložil Ekumenický seminář v Jirchářích, v roce 1968 Dílo koncilové obnovy, které mělo za cíl modernizaci katolické církve v Československu na základě reforem a myšlenek Druhého vatikánského koncilu. Obě aktivity byly postupně zadušeny v období po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Stejně tak byl na začátku normalizace zakázán literární časopis Tvář, v němž Němec publikoval své texty i překlady a zároveň patřil k členům redakční rady. V roce 1966 si zahrál spolu se svou manželkou Danou ve filmu svého bratrance Jana Němce O slavnosti a hostech. Tento snímek, který se brzy dostal na černou listinu a putoval na dlouhé roky do trezoru, je (nejen) filmovými experty považován za jeden z vrcholů československé kinematografie.
Fenoménem se stal byt rodiny Němcových v Ječné ulici na Praze 2. Přestěhovala se do něj v roce 1969 a stal se jedním z nejznámějších „otevřených bytů“ československého disentu; probíhaly zde diskuse, přednášky, koncerty atd., ale především sloužil jako útočiště pro režimem vyobcované jedince. Řada osob z řad disentu dodnes s dojetím vzpomíná na toto láskyplné prostředí. V roce 1976 patřil Němec k hlavním organizátorům kampaně za propuštění obětí režimem vykonstruovaného procesu se členy hudebních kapel The Plastic People of the Universe, DG 307 a dalšími představiteli undergroundu. Kampaň spojila na první pohled neslučitelné osobnosti (filozofem Janem Patočkou počínaje a „máničkami“ z prostředí undergroundu konče), jež však k sobě pevně vázalo přesvědčení, že nesmí být potlačovány základní lidské svobody. Odmítali, aby mladí hudebníci byli pronásledováni jen proto, že nezapadají svým zjevem a texty svých písní do komunistických šablon. Tato iniciativa vedla přímou linkou ke vzniku Charty 77; Němec byl jedním z jejích myšlenkových otců i prvních signatářů. Za „odměnu“ byl vyhozen z Foniatrické kliniky a musel pracovat jako noční hlídač.
Angažoval se i ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, jenž byl založen 27. dubna 1978 a měl za úkol hájit oběti komunistické perzekuce za pomoci bedlivého monitorování a zveřejňování jejich případů. V rámci procesu s členy VONS strávil období od června do prosince 1979 ve vazbě ve věznici v Ruzyni. Po soustavném tlaku Státní bezpečnosti odešel roku 1983 do vídeňského exilu. Permanentní šikana ze strany StB Němcovi de facto zničila zdraví i manželství. Ve Vídni pracoval v Ústavu pro vědy o člověku, přispíval do exilových časopisů a pracoval na vydání spisů a bibliografie Jana Patočky. Z Rakouska se vrátil po pádu komunistického režimu s podlomeným zdravím, přesto se snažil nadále pracovat. Od roku 1991 vedl Ústav humanitních věd na 1. lékařské fakultě UK, v roce 1993 přešel na Filosofický ústav Akademie věd ČR. Jiří Němec zemřel 4. října 2001 ve věku pouhých 68 let, pohřben je v rodinném hrobě na Hřbitově Malvazinky.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století