Drobečková navigace
Zvonili jsme za Karla Kutlvašra
2. 10. 2023 v 15:00
Divizní (in memoriam armádní) generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945, odsouzený za vlastizradu, vězněný mezi lety 1949 až 1960.
* 27. ledna 1895, Michalovice
† 2. října 1961, Praha
Karel Kutlvašr se narodil v Michalovicích u Havlíčkova Brodu. Po absolvování obchodní školy v Brodě pracoval u firmy Jenč v Humpolci. V roce 1913 odešel do Kyjeva, kde působil jako úředník u firmy vyvážející zemědělské stroje do carského Ruska. Dne 6. srpna 1914, ve svých devatenácti letech, se jako jeden z prvních dobrovolníků přihlásil do právě vznikajících československých legií. Jako příslušník výzvědných hlídek se na frontě mnohokrát vyznamenal. V červnu 1916 byl povýšen na praporčíka a stal se jedním z velitelů rozdělené roty 1. čs. střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“. S ním se také 2. července 1917 zúčastnil bitvy u Zborova, ve které byl sám raněn a jeho bratr František padl.
Po bitvě u Zborova byl povýšen na kapitána a stal se velitelem praporu 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Josefa Jiřího Švece. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, s níž se později oženil. V roce 1918 se Kutlvašr účastnil bitvy u Kazaně a byl zde raněn. Dne 25. února 1919 byl povýšen na podplukovníka a podílel se na obraně transsibiřské magistrály, po níž se československé legie vracely do Československa. V armádě zůstal i po návratu do vlasti v armádě; v roce 1928 byl ve věku 33 let povýšen do hodnosti brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí. V době mobilizace v roce 1938 převzal velení 35. hraniční oblasti sahající od České Čermné po rozhraní Orlických hor a Jeseníků.
Po obsazení Československa 15. března 1939 byl penzionován, ale ihned se zapojil do odbojové organizace Obrana národa, v jejichž řídících složkách působil celou válku. V posledních dnech války, 5. května 1945, byl jmenován velitelem povstaleckých jednotek v oblasti Prahy. V únoru roku 1946 se stal velitelem sboru v Plzni a poté zástupcem velitele oblasti v Brně (1946 ̶ 1948). Tam byl jmenován do hodnosti divizního generála.
Za své aktivity v Pražském povstání, a především za to, že 8. května dojednal bez přítomnosti sovětských zástupců i Rudé armády podmínky kapitulace nacistických jednotek v Praze výměnou za jejich volný průjezd městem do amerického zajetí na demarkační linii, byl po únoru 1948 perzekvován. Ve vykonstruovaném procesu byl 16. května 1949 odsouzen za velezradu na doživotí. Byl degradován na vojína. Z hrdiny, který pomáhal osvobodit Prahu, se stal zrádce národa. Prošel věznicemi v Mírově i v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v roce 1960 po amnestii, ale ještě jako důchodce musel kvůli velmi nízké penzi i s podlomeným zdravím pracovat jako hlídač a noční vrátný. Zemřel 2. října 1961. Plně rehabilitován byl po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2017 mu prezident České republiky udělil Řád bílého lva.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století