Drobečková navigace
Zvonili jsme za Karla Pecku
6. 12. 2023 v 15:00
Politický vězeň, mukl, disident, spisovatel. Podle slov Bohumila Hrabala korunní princ české prózy.
* 6. prosince 1928, Klížská Nemá
† 13. března 1997, Praha
Karel Pecka se narodil do rodiny inspektora finanční stráže v malé obci Klížská Nemá, jež se nachází na jihozápadě Slovenska poblíž Komárna. Na Slovensku, konkrétně ve vesnici Tachty, strávil pouze dětská léta; v roce 1934 se odstěhoval ke svým prarodičům do Českých Budějovic. V jihočeské metropoli absolvoval obecnou školu, za války v letech 1942-1944 dvouletou obchodní školu a mezi roky 1945-1948 obchodní akademii. Jelikož mu nebylo umožněno nově nastoleným totalitním režimem studovat vysokou školu, začal pracovat na pozici technického úředníka v národním podniku Tesla Praha. Spolu s několika přáteli z Filmového studia Barrandov vydával a distribuoval ilegální časopis Za pravdu, který měl kulturně politický obsah s důrazem na kritiku socialistického realismu, konkrétně např. sovětské kinematografie.
Pecka se rozhodl opustit nedýchatelné ovzduší gottwaldovského Československa, zamořeného poúnorovým komunistickým terorem. Jeho přechod hranic do Západního Německa v květnu 1949 byl však předem odsouzen k neúspěchu. Zprostředkovatelem byl totiž agent Státní bezpečnosti, jinak také dokumentární režisér a kolaborant s nacisty, Miloš Cettl. Pecka byl zatčen, podroben bestiálnímu mučení a na základě své protirežimní činnosti odsouzen na 11 let za velezradu. Trest byl nucen vykonat v pracovních táborech, včetně těch nejtvrdších uranových lágrů na Příbramsku a Jáchymovsku. Jednalo se mimo jiné o tábory Nikolaj, Svornost, Vykmanov II. (tábor L s pověstnou „Rudou věží smrti“, kde se finálně zpracovávala uranová ruda pro Sovětský svaz) či Bytíz u Příbrami. Propuštění se dočkal až na sklonku roku 1959.
V mírnějším Bytízu napsal a pomocí civilních zaměstnanců tábora propašoval ven většinu povídek své knihy Na co umírají muži. Jedná se o syrové příběhy z komunistických lágrů, jež vycházejí z Peckových autentických zkušeností. Své hořké putování po táborech nucených prací Pecka promítl i do svého stěžejního díla; románu Motáky nezvěstnému z roku 1978. V částečně autobiografické próze čtenáře seznamuje jednak s tzv. muklovskou hantýrkou (muklové, tedy muži určení k likvidaci, si říkali sami političtí vězni), ale především sugestivně popisuje život v uranových lágrech. V knize přibližuje pomocí svého alter ega Viléma Svobody nejen jejich všednodenní brutalitu, ale zároveň se zamýšlí nad otázkou, jak si v tomto pekle na zemi uchovat mravní integritu a lidskou důstojnost.
Po návratu na (relativní) svobodu pracoval v 1. polovině 60. let jako jevištní technik v Národním divadle. Mezitím, v roce 1963, strávil pět měsíců v rámci náhradní vojenské služby u Technických praporů. V roce 1960 se oženil s členkou souboru Národního divadla, tanečnicí a choreografkou Jiřinou Kottovou; manželství však již v roce 1963 skončilo rozvodem. Od roku 1965 se plně věnoval psaní; přispíval do časopisů Tvář, Host do domu či Literární listy. Kromě výše zmíněné knihy Na co umírají muži, napsal další silná díla - Horečka, Hra na bratrství a Veliký slunovrat. V roce 1969 se dostal na seznam zakázaných autorů, jeho další knihy a články vycházely již pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Peckova kniha Štěpení byla prvním dílem v Československu žijícího autora, které vydali manželé Škvorečtí v jejich exilovém nakladatelství 68 Publishers v Torontu, za což byl v ČSSR popotahován. U Škvoreckých mu dále vyšly prózy Motáky nezvěstnému, Pasáž a Malostranské humoresky. Poslední dvě se po pádu komunismu dočkaly ztvárnění na filmovém plátně.
Od roku 1975 pracoval v národním podniku Stavební geologie jako čerpač vody, v roce 1981 odešel do invalidního důchodu. Patřil též k prvním signatářům Charty 77. Po sametové revoluci se nadále věnoval psaní. Zemřel 13. března 1997 v Praze, pochován je na Olšanských hřbitovech. V roce svého úmrtí byl oceněn in memoriam prezidentem Václavem Havlem za vynikají zásluhy o demokracii a lidská práva Řádem Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.
Na textech medailonků se podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; Mgr. Kryštof Zeman
Zdroj: Muzeum paměti XX. století