Drobečková navigace
Zvonili jsme za Michala Mareše
22. 1. 2024 v 15:00
Novinář, básník, spisovatel, anarchista, recesista. Muž, jenž se snažil psát pravdu za všech okolností, tedy i za cenu perzekuce ze strany komunistického režimu.
* 22. ledna 1893, Teplice
† 17. února 1971, Praha
Michal Mareš se narodil v severočeských Teplicích 22. ledna 1893 do dělnické rodiny. Rodiče mu vybrali jméno Josef, on si však jako projev respektu a obdivu k ideologovi anarchistického hnutí Michailu Bakuninovi zvolil jméno Michal. Navštěvoval německé školy; studium na pražské obchodní škole mu však bylo byrokratickým zásahem roku 1909 ukončeno. Zákaz platil pro střední školy v celém Rakousku-Uhersku, jeho příčinou byla Marešova aktivní účast na protestech proti popravě katalánského anarchisty Francisca Ferrera. K myšlenkám anarchismu se sám hrdě hlásil.
Po násilně přerušené studentské dráze se Mareš proplétal životem, jak se dalo. Dvakrát dokonce skončil ve vězení. Pracoval jako obchodní cestující, dělník, bubeník či bankovní úředník. Cestoval po Evropě a severní Africe, během svých toulek po světě si údajně vydělával například jako podílník v továrně na konzervy.
Povoláním jeho srdce se stala novinařina. Pravidelně přispíval do Prager Tagblattu, Tribuny, Lidových novin či Rudého práva. Věnoval se také psaní knižních děl, ať už se jednalo o poezii nebo prózu. Mezi jeho dodnes známé tituly patří Přicházím z periferie, Andělíčkářka, Disharmonie nebo Zápisky z výčepů lihovin, nevěstinců, Afriky, Prahy a odjinud. Mareš patřil k původním členům Komunistické strany Československa; v partaji byl hned od jejího vzniku v roce 1921.
Dobře se orientoval v českých i německých literárních kruzích, mezi jeho přátele patřili Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Franz Kafka, Egon Ervín Kisch, Max Brod a další známá jména tehdejší literární scény. Největším kamarádem mu však byl Jaroslav Hašek, s kterým sdílel smysl pro humor a recesi. V roce 1911 spolu například zakládali Stranu mírného pokroku v mezích zákona, vrcholně satiricko-recesistický podnik.
V období Protektorátu Čechy a Morava se angažoval v protinacistickém odboji, snažil se pomáhat židovské komunitě. Bezprostředně po konci 2. světové války se dostal do spárů “osvoboditelské “ Rudé armády, respektive NKVD. Sovětská tajná policie ho vyšetřovala kvůli vymyšlené kolaboraci s nacisty. Po svém propuštění Mareš s hrůzou zjistil, že jeho otec byl sprostě zavražděn příslušníky Revolučních gard; samozvaných andělů pomsty na německém obyvatelstvu českých zemí.
Otcova násilná smrt a smysl pro spravedlnost a hlásaní pravdy představovaly pro Mareše impulzy, na jejichž základě začal v novinách tepat poválečné chování Sovětského svazu a zacházení se sudetskými Němci. Především pak tzv. divoký odsun, jehož divokost spočívala v použitých metodách, nikoliv však v jeho organizaci; ta byla řízena z nejvyšších vládních a armádních míst. Kritický byl i k podmínkám v internačních táborech pro Němce. Jako první použil výraz gestapismus pro způsob odplaty na německých spoluobčanech, kterou zvolila nemalá část českého národa. Rudé právo nemělo o tyto texty z logických důvodů zájem, publikoval je tak v týdeníku Dnešek svého přítele Ferdinanda Peroutky. Komunistický tisk ho za to soustavně napadal, vše vyvrcholilo jeho vyloučením z KSČ v roce 1947.
Velice záhy po únorovém komunistickém puči, v březnu 1948, byl zatčen Státní bezpečností a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře. Ten strávil na Pankráci, v Šumperku, v rapotínských sklárnách, na Mírově a v Illavě. Z komunistických věznic a lágrů se vrátil v roce 1955 s podlomeným zdravím, navíc zjistil, že jeho milovaná maminka je již tři roky po smrti. Jako dělník na stavbě utrpěl těžký úraz a totalitní režim mu vyměřil minimální důchod. V šedesátých letech začal pracovat na svých pamětech, které psal v němčině. Špatný zdravotní stav mu je však nedovolil dokončit. Až v roce 1999 vyšly v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Michal Mareš zemřel v Praze 17. února 1971. Místo posledního odpočinku nalezl na Holešovickém hřbitově.
Autor: Mgr. Kryštof Zeman
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
PhDr. Jan Kalous, Ph.D.; PhDr. Vít Fojtek, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář; MgA. Veronika Bendová, PhDr. Petr Blažek
Zdroj: Muzeum paměti XX. století