Václav Havel

Osobnost disidenta, politika, dramatika a prezidenta Václava Havla je dnes světově proslulá. Do české historie vstoupil již v době Pražského jara 1968, především se však stal předním představitelem Charty 77 a listopadových událostí roku 1989.

*  5. 10. 1936 – Praha
†  18.  12.  2011 – Hrádeček (Vlčice)

Poslední československý a první český prezident Václav Havel se narodil v říjnu 1936 do významné pražské podnikatelské a intelektuální rodiny. Se svým bratrem vyrůstal v láskyplném, inspirativním a velmi činorodém rodinném prostředí.

Po únoru 1948, kdy se dostali k moci komunisté, nemohl syn z podnikatelských kruhů studovat, nicméně po různých peripetiích se mu nakonec v roce 1954 podařilo odmaturovat, když absolvoval alespoň večerní studium na Akademickém gymnáziu. Humanitní obor, který si posléze vybral na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, byl však pro něj z kádrových důvodů nedostupný. Na pokračování ve studiu si musel ještě mnoho let počkat. To už měl za sebou také literární začátky i kritický projev na konferenci začínajících spisovatelů, která se uskutečnila v roce 1956 na zámku v Dobříši. Dál psal a objevoval svět literatury. Měl možnost osobně se seznámit s Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem a Jiřím Kolářem. Každé z těchto setkání bylo střípkem ve formování Václava Havla spisovatele.

Po návratu z povinné vojenské služby se v roce 1959 dostal do prostředí, jehož fascinaci totálně podlehl. Nejprve byl jevištním technikem, ale během kulturně uvolněných šedesátých let se mohl stát dramaturgem a později i asistentem režie. Zároveň při práci studoval dramaturgii na Divadelní fakultě AMU. V roce 1963 uvedlo Divadlo Na zábradlí jeho hru Zahradní slavnost a o tři roky později vydal svou první knihu Protokoly. Kromě toho se v r. 1964 oženil s Olgou Šplíchalovou, která se mu později stala nejdůležitější životní oporou.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 přinesla konec politického Pražského jara a pro Václava Havla se stala počátkem tvrdé reality. Byl obviněn z podvracení republiky. Z pozice autora „na volné noze“ či dělníka v trutnovském pivovaru si zachoval nezávislost a několika otevřenými dopisy, které byly adresovány předním komunistickým vládnoucím činitelům, se snažil upozornit na potřebu dodržování lidských práv či propuštění politických vězňů v Československu.

 Ovšem zásadní bylo až sepsání Charty 77. Tato v podstatě občanská iniciativa kritizující na straně jedné mocenský postup vládnoucí strany a na druhé straně apelující na dodržování závěrů Mezinárodní konference v Helsinkách, která lidská práva výrazně zohledňovala, se stala pro komunistický režim velkým problémem. Václav Havel jako spoluautor a mluvčí Charty 77 tuto iniciativu navenek reprezentoval, tudíž trest oficiální moci na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1979 byl Václav Havel odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky a po propuštění byl pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti.

Ani pronásledování a permanentní tlak vyvíjený na Václava Havla v 80. letech nezabránily jeho další politické i spisovatelské angažovanosti. Díky výrazné podpoře ze zahraničí, kde byly uváděny jeho divadelní hry, které vznikaly v době normalizace, např. Horský hotel, Largo desolato či Pokoušení, se Havel stal vůdčí osobou chartistů i českého disentu. Významně pomohl realizovat samizdatové publikace, šířit informace o protikomunistické opozici v tehdejším Československu či zprostředkovávat zakázané kontakty.

A pak přišel rok 1989. V lednu se Václav Havel samozřejmě angažoval v rámci Palachova týdne, což znamenalo další uvěznění. Následující evropské události, jakými byly rozpad prosovětského bloku, pád Berlínské zdi, pražský 17. listopad, sametová revoluce v Československu a vznik Občanského fóra, však připravily půdu pro politická jednání, která postavila Václava Havla do zcela nové role – 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky. V této funkci, navíc v době velmi složitých změn a procesů budování demokracie, vytrval Václav Havel téměř třináct let.