Drobečková navigace
Zvon sv. Mikuláše
Ve Svatomikulášské městské zvonici se do dnešních dnů dochoval pouze jediný zvon – svatý Mikuláš. Pořízen byl v druhé polovině 16. století nákladem malostranské obce a odlil ho náš nejslavnější zvonař Brikcí z Cimperka. Zvon má průměr 85 cm, výšku 65 cm a hmotnost asi 350 kg. Na čelní straně je v reliéfu mezi nápisem vyobrazen stojící sv. Mikuláš s mitrou a s berlou v pravici. V levé ruce drží knihu, na níž jsou položena 3 jablka.
Zvon sv. Mikuláš pochází ze zvonice někdejšího gotického kostela sv. Mikuláše, který stál na místě dnešního jezuitského Profesního domu a přilehlého barokního chrámu stejného zasvěcení, a musel proto jejich stavbě ustoupit. Do věže svatomikulášské zvonice byl zavěšen společně s dalšími čtyřmi zvony; ty však zubu času podlehly mnohem rychleji. Již zhruba 120 let po dostavbě věže byly do jednoho puklé, a malostranská obec je proto dala přetavit na tři nové. Ani jejich osud však nebyl šťastný. Za první a druhé světové války byly postupně zrekvírovány a přetaveny na děla a munici. Do dnešních dnů se dochoval právě jen šťastný Mikuláš. Víc než ochraně svatého patrona však můžeme jeho odolnost a výjimečnost přisuzovat jeho autorovi, zvonařskému géniovi Brikcímu. Jeho zvony jsou unikátní, mají specifický profil, jsou odlehčené a dokonale melodické. Za život jich ulil více než osmdesát.
Pražský zvonař a kovolijec Brikcí z Cimperka (cca 1535–1599) měl ke zvonařskému řemeslu blízko: jeho děd Bartoloměj Pražský byl prvními velkovýrobcem zvonů na českém území – za svůj život jich vyrobil nejméně 150. Po něm vedl dílnu jeho syn Ondřej, který ještě dlouhá léta užíval jeho připravené formy a nápisy. Největší dokonalosti však dosáhl Brikcí. První známý český zvon s jeho jménem pochází z r. 1552. Místo jeho první pražské dílny není známo, ale v r. 1571 přesídlil do Široké ulice (dnešní Jungmannovy) na Novém Městě. Tehdy také obdržel predikát ‚z Cimperka‘. Byl váženým pražským měšťanem, zasedal v zemském sněmu, byl členem literátského bratrstva při kostele sv. Michala v Opatovické ulici, jemuž daroval nádherně iluminovaný kancionál. Rád se věnoval hudbě a zpěvu a pyšnil se sbírkou obrazů a rozsáhlou knihovnou.
Brikcí za svůj život odlil přes 80 zvonů. Jeho zvony se vyznačují bohatě zdobeným pláštěm – využíval celou plochu jako jeden kompaktní celek. K latinským, německým i českým nápisům jako první český zvonař užíval frakturu – typ novogotického lomeného písma.
V Praze patří k nejznámějším historický zvon o hmotnost 1200 kg a průměru 125 cm ve věži baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
Kromě chrámových zvonů odléval také stolní zvonky, hmoždíře, křtitelnice, cymbály, náhrobní desky, cínové rakve a řadu dalších kovolijeckých výrobků. Mor jeho život v r. 1599 ukončil. Je považován za největšího českého zvonaře všech dob.
Štíhlou zvonici vysokou stejně jako sousední kostel sv. Mikuláše (79 m) dokončil po Dientzenohoferově smrti Anselmo Lurago v r. 1755. Na rozdíl od bohatě zdobeného chrámu, bychom ve věži marně hledali barokní výzdobu či fresky; dokonce ani klenby nejsou omítnuté. Jezuité do stavby, která po vleklém soudním sporu připadla městu, další peníze investovat odmítali. Zvony přesto byly využívány nejen pro signalizaci živelních katastrof, ale i pro události církevní. Každá událost se zvonila jinak, protože šlo o tehdejší jediný způsob informování obyvatel.
Zvonové patro není jediné zajímavé místo ve Svatomikulášské městské zvonici. Návštěvníci si mohou prohlédnout byt věžníka z období druhé poloviny 18. století, jehož součástí je černá kuchyně – jediná přístupná černá kuchyně v Praze. Na tuto část navazuje hlásovna – místo, kde věžník vykonával svou funkci. Poslední patro je připomínkou let 1964-1989, kdy zde měla StB pozorovatelnu zvanou Kajka.
