Praha funkcionalistická

Funkcionalismus

Tento architektonický styl se začal prosazovat ve 20. letech 20. století. Jeho jednoduchost až strohost byla reakcí na zdobnou secesi, která vládla na začátku století. Velký důraz kladl na funkci a účelnost stavby, které podřizoval její formu. Nejvýznamnějším představitelem funkcionalismu byl švýcarský architekt Le Corbusier, který stál za projektem Baťova Zlína. Ten se stal výkladní skříní tohoto stavebního slohu u nás a chloubou mladé republiky. Pozadu však nezůstala ani další velká města, Brno a Praha, kde vznikla řada funkcionalistických skvostů, které obdivuje celý svět. V Praze narazíte na funkcionalismus téměř na každém rohu. Uplatnil se zde v mnoha oblastech, od soukromé a rezidenční výstavby až po církevní architekturu. Následující výběr zahrnuje nejlepší příklady tohoto nadčasového stylu, se kterým se v Praze můžete setkat.

Müllerova vila

Pravděpodobně nejslavnější funkcionalistickou stavbou v Praze je Müllerova vila ve Střešovicích. Na pohled strohá kostka, jejíž fasádu rozjasňují jen žluté okenní rámy, byla v době svého vzniku šokujícím a těžko akceptovatelným projektem. Unikátní původní interiér činí z domu skutečnou architektonickou perlu Prahy. Autorem návrhu byl nejvýznamnější tuzemský představitel funkcionalismu Adolf Loos, který zde představil svou revoluční koncepci, tzv. raumplan, tedy prostorové uspořádání domu a výškově členěné místnosti podle jejich funkce. Jedinečná je i jeho práce s exkluzívními materiály a barvou. Interiér dotváří originální, Loosem navržený nábytek. Müllerova vila je součástí Muzea hlavního města Prahy a její prohlídku si můžete rezervovat na stránkách muzea.

Winternitzova vila

Charakteristické členění prostoru Loos později použil také v návrhu Winternitzovy vily na pražském Smíchově, která byla zároveň posledním projektem dokončeným za jeho života. Na rozdíl od Müllerovy vily zde bohužel nebyly zachovány původní interiéry a vybavení. Vila se po roce 1989 vrátila do rukou potomků původních majitelů a od roku 2017 je otevřena pro veřejnost. Prohlédnout si ji můžete během komentovaných prohlídek nebo jedné z kulturních akcí, které se zde konají.

Vilová kolonie Baba

Skutečným pojmem v dějinách českého i evropského funkcionalismu je vilová kolonie Baba. Vznikla jako jedna z evropských ukázkových kolonií moderního bydlení. V letech 1932–1940 zde vyrostlo celkem 33 vil různého typu. Autorem urbanistického řešení byl známý architekt Pavel Janák, jednotlivé domy pak navrhovali i další čeští architekti, např. Josef Gočár, Ladislav Žák atd. Autorem jedné z vil je jediný cizinec, který na projektu spolupracoval, Nizozemec Mart Stam. Vily si zde nechala postavit řada známých osobností té doby, například grafik a designér Ladislav Sutnar, malíř Cyril Bouda, historik Karel Herain, či tehdejší ředitel Národního divadla Stanislav Mojžíš. Díky své jedinečnosti byla kolonie Baba od roku 1993 městskou památkovou zónou a v nedávné době byla také zařazena na seznam Evropského dědictví.  

Barrandov

Podobný projekt se začal realizovat o několik let dříve na Barrandově. S myšlenkou vybudovat v Praze zahradní město přišel podnikatel a stavitel Václav Maria Havel. Inspirovala jej návštěva Spojených států amerických, konkrétně San Francisca, kde ho uchvátila podobná vilová čtvrť kalifornských magnátů a také restaurace Cliff House na ostrohu nad oceánem, která mu později posloužila jako předloha ke stavbě podobné vyhlídkové restaurace Terasy Barrandov. Rozhodl se tedy přenést kus Ameriky do Prahy a jako ideální místo pro realizaci své myšlenky si vybral skalní ostroh nad Vltavou na jižním okraji Prahy. Rozsáhlý projekt se však bohužel nepodařilo dokončit. V první etapě zde vznikaly převážně funkcionalistické vily, domy z pozdějšího období jsou již v romantizujícím stylu. Atraktivní místo na skalním ostrohu nad Vltavou, navíc v blízkosti Barrandovských filmových ateliérů, jejichž hlavní budova je rovněž skvělým příkladem funkcionalismu, přitahovalo pražskou smetánku. Domy si zde nechala postavit také řada lidí z filmové branže a umělců. Barrandov se tak stal jakýmsi českým Hollywoodem.

Skleněný palác

Kromě soukromých rezidencí zde v meziválečných letech vznikla řada bytových domů, které se vyznačovaly výjimečnou kvalitou a ctily zásady funkcionalismu. Jedním z nich je monumentální nájemní dům pro Zemskou banku v Bubenči. Díky fasádám, na nichž se střídají skleněné pásy oken a zimních zahrad s pruhy z keramických obkladů, je známý jako Skleněný palác. Autorem projektu je vynikající architekt Richard Ferdinand Podzemný, který se mimo jiné podílel také na návrhu plaveckého stadionu v Podolí. Dům nabízel vysoký standard bydlení. Luxusní byty měly na svou dobu řadu technických vymožeností, například podlahové topení či vestavěné skříně. Velký důraz zde byl kladen na účelné využití společných prostor domu, od suterénu přes dvůr až po střechu. Nacházely se zde podzemní garáže, tenisový kurt i střešní terasa sloužící k rekreaci.

Molochov

Nepřehlédnutelný železobetonový blok bytových domů z konce 30. let 20. století, který stojí přímo proti Letenské pláni, postrádá eleganci Skleněného domu a pro svou robustnost získal přezdívku Molochov. Mnohem víc připomíná mladší panelové domy. Bydlení zde však poskytovalo pro tento typ bydlení neobvyklý komfort. Součástí bytů byly pokoje pro služky i šatny a některé byty zabíraly i celá patra. Parter budovy byl vyhrazen pro komerční účely. Po komunistickém převratu v únoru 1948 tehdy luxusní byty obsadila řada komunistických pohlavárů. Od 60. let 20. století je stavba památkově chráněna.

Veletržní palác

Ve své době největší stavba svého druhu na světě, Veletržní palác, je dnes součástí Národní galerie Praha. Byl postaven v letech 1925–1929 dle návrhu architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse a svému původnímu účelu, veletrhům, sloužil až do roku 1951. Budova obdivuhodné velikosti má 8 nadzemních a 2 podzemní podlaží a rozsáhlé výstavní sály. Impozantní prostor vstupní haly je lemován ochozy a prostupuje všemi patry. Ta jsou propojena subtilní konstrukcí skleněného výtahu, který je sám o sobě uměleckým dílem. Přestože palác působí jako dokonale pravidelná stavba, nenajdete zde prý jediný pravý úhel. V roce 1974 budovu téměř zničil požár a musela projít náročnou rekonstrukcí. Veletržní palác se znovu otevřel veřejnosti až o 20 let později, již jako výstavní prostor Národní galerie Praha, která sem umístila své rozsáhlé sbírky moderního a současného umění.

Edisonova transformační stanice

Elegantní budova Edisonovy transformační stanice, se nachází přímo v sousedství kostela sv. Jindřicha a Jubilejní synagogy. V letech 1926-1930 ji pro Elektrické podniky navrhl a postavil architekt F. A. Libra. Tato unikátní kaskádovitá stavba překvapivě nemá železobetonovou konstrukci. Betonové jsou pouze stropy, zbytek je zděný. Každé patro má navíc jiný půdorys a vlastní terasu. Přední fasáda je dvojitá; mezi předsazenou a skutečnou fasádou je téměř půlmetrová mezera, která sloužila k přirozenému větrání a chlazení olejových traf. Jako trafostanice budova sloužila až do 90. let 20. století. Po zdařilé rekonstrukce zde vznikl multifunkční prostor, v němž dnes sídlí komorní kino se stylovou kavárnou, Edison FilmHub.

Baťův palác

Sedmipatrový Baťův dům obuvi z roku 1929 stojí v dolní části Václavského náměstí a dodnes slouží svému účelu. Díky fasádě tvořené několika řadami velkoformátových oken byl též nazýván „skleněný“. Ve své době šlo o nejmodernější obchodní dům v evropském měřítku. Budova je považována za jednu z nejvýznamnějších staveb českého funkcionalismu.

Mánes

Multifunkční budova Spolku výtvarných umělců Mánes postavená v roce 1930 na místě bývalých Šítkovských mlýnů je jedním z nejzajímavějších příkladů toho stylu. Komplex, v němž dnes sídlí Výstavní síň Mánes, totiž spojuje Masarykovo nábřeží s jižní částí Slovanského ostrova. Autor projektu architekt Otakar Novotný tedy umístil stavbu na železobetonový most klenoucí se přes rameno Vltavy, aby splnil podmínku na volně tekoucí řeku pod budovou. Nízký kvádr se skleněnými plochami a hladkou světlou fasádou tvoří zajímavý kontrast s tmavým kamenným zdivem renesanční Šítkovské věže, se kterou těsně sousedí.

Budova Elektrických podniků hl. města Prahy

Tato dominanta holešovického nábřeží v Holešovicích od architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže byla vystavěna v letech 1927-1935. Rozsáhlý komplex byl projektován jako polyfunkční dům sestávající z několika budov, které měly sloužit k různým účelům. Budova Elektrických podniků hl. města Prahy byla vybavena ve své době originálními moderními technologiemi, například umělou klimatizací. Horizontálně členěná fasáda je opět z části tvořena prosklenými plochami a keramickými obklady. Zajímavostí je, že fasáda budovy v noci zářila, což bylo způsobeno speciálním nátěrem, zřejmě na bázi fosforu, aplikovaným na keramický obklad.  To byl pravděpodobně důvod, proč byla budova za války, kdy hrozily letecké nálety, přetřena na zeleno.

Národní technické muzeum / Národní zemědělské muzeum

Monumentální budova Národního technického muzea na Letné byla vystavěna společně se sousedním, téměř identickým Národním zemědělským muzeem v letech 1938-1941 podle návrhu architekta Milana Babušky. Budova s výraznými novoklasicistními prvky je příkladem tzv. internacionálního slohu, tedy pozdního funkcionalismu. Budova má tvar písmene U; mezi dvěma kratšími křídly, která vybíhají kolmo z okrajů průčelí, se nachází dvorana o rozměrech 70 x 25 m se třemi galeriemi určená pro největší exponáty z oblasti dopravy - letadla, lokomotivy a auta.

Kostel sv. Václava

Přehled nejlepších, převážně meziválečných funkcionalistických staveb V Praze by nebyl kompletní bez první církevní stavby u nás, v níž byla použita železobetonová konstrukce. Je jím kostel sv. Václava ve Vršovicích navržený Josefem Gočárem. Velkorysá stavba dokonale využívá svažitý terén, který se promítá do stupňovitě řešené střechy a osvětlení chrámové lodi postranními okenními pásy. Intenzita světla se směrem k oltáři stupňuje. Budově dominuje štíhlá, 80 m vysoká hranolová zvonice, na jejímž vrcholu ční vysoký žlutý kříž, který bývá po setmění osvětlen.