Masarykovo nábřeží

Kdybychom měli ze všech pražských nábřeží vybrat to nejkrásnější, patrně by vyhrálo právě Masarykovo. Řada výstavných domů lemujících pravý břeh Vltavy od mostu Legií k Jiráskovu mostu je jedním z mimořádně fotogenických míst v Praze.

Až na krátký úsek mezi Národním divadlem a ulicí Na Struze, který je starší a vznikl už v souvislosti se stavbou původního řetězového mostu, bylo nábřeží vybudováno po roce 1903. Zajímavostí je, že jde pravděpodobně o nejčastěji přejmenované nábřeží v Praze. V průběhu minulého století se název tohoto nábřežního bulváru změnil hned několikrát. Původně bylo pojmenováno po císaři Františku I., od roku 1912 bylo přejmenováno na Riegrovo podle významného českého politika 2. poloviny 19. století, za války na Vltavské, roku 1942 na Heydrichovo, po 2. světové válce se opět krátce jmenovalo Riegrovo, a poté se až do sametové revoluce neslo jméno komunistického prezidenta Gottwalda. Jméno prvního československého prezidenta T. G. Masaryka nese až od roku 1990.

Je zajímavé si představit, jak tato část vltavského břehu vypadala na konci 19. století ještě před regulací. Mezi Jiráskovým mostem a bíle zářícím palácem Mánes, kde dnes můžete jít nejen po nábřeží, ale také ve větším klidu po podbřeží, byla náplavka. V létě se stávala jedním z míst, kam se soustřeďovali pískaři a v zimě ledaři, využívající řeku ke své obživě. Stejně tak tomu bylo i na břehu proti Slovanskému ostrovu, známému také pod jménem Žofín. Skupiny mlýnů zasahovaly hluboko do ramene Vltavy, vedle nich na břehu stály veřejné lázně, prádelna a domy Vojtěšské čtvrti. Často to byly dílny, manufaktury a drobné tovární objekty, které byly závislé na vodě.

Po asanaci Vojtěšské čtvrti se situace výrazně změnila. Nábřeží bylo vysunuto do koryta řeky – v některých místech až o 50 m. Tím vznikla komunikace s bloky přepychových domů, které jsou skutečnou výkladní skříní pražské architektury počátku 20. století.  Pojďme se s některými z nich blíže seznámit.

Procházku po Masarykově nábřeží zahájíme prohlídkou budovy z nejvýznamnějších, Národního divadla. To dominuje nábřeží od roku 1881, kdy bylo poprvé otevřeno. Po devastujícím požáru bylo obnoveno o dva roky později. Monumentální novorenesanční stavba je dílem architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze. Na jeho honosné vnější i vnitřní výzdobě se podílela řada umělců, které označujeme jako „generaci Národního divadla“, ačkoliv věkově se zde setkaly generace tři. Najdeme zde například vrcholná díla M. Alše, F. Ženíška, V. Hynaise, J. V. Myslbeka aj.

O kousek dál začíná řada překrásně zdobených secesních domů, které vévodí velkolepý rohový palác První české zajišťovací banky, kde dnes sídlí Goethe – Institut (č.p.224/32). Autorem nepřehlédnutelné stavby byl architekt Jiří Stibral, o sochařskou výzdobu budovy se postaral Ladislav Šaloun.

Za důkladnou prohlídku stojí také dům č.p. 236/30, který na první pohled zaujme členitou fasádou s velmi výraznou výzdobou, jejímž autorem je malíř Ladislav Novák. Ten zde zachytil scény s vodními pohádkovými bytostmi, ale i reálnou stavbu nábřeží. V meziválečném období se v prvním patře nacházela oblíbená kavárna Riviera, o čemž svědčí nápis v kovaném zábradlí balkonu i současný cafe bar stejného jména v přízemí.

Skvělou ukázkou architektury z počátku 20. století jsou i další dva spolu sousedící domy, č.p.234/26 a č.p.235/28. Projektantem i spoluvlastníkem prvního z nich byl Kamil Hilbert, architekt, který téměř celý svůj profesní život věnoval dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Druhý dům, který má o něco skromnější výzdobu, si sám navrhnul majitel jedné z nejvýznamnějších stavebních firem v Praze Matěj Blecha, jak dokládá monogram ve štítu.

Skutečným skvostem v tomto bloku domů, je secesní dům Hlahol (č.p.248/16) z let 1904–1905, postavený podle projektu Josefa Fanty a Františka Schlaffer. Dům sloužil potřebám pěveckého spolku Hlahol. Uvnitř se nachází koncertní sál sboru s proskleným stropem a bustami sbormistrů, malé varhany a také rozměrná luneta s obrazem Alfonse Muchy nazvaným Česká píseň. Budova prostupuje celý blok do Vojtěšské ulice. Bohatě zdobená fasáda odkazuje na poslání pěveckého spolku jeho heslem „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“ umístěném na obou průčelích.

Dále proti proudu Vltavy se nachází nepřehlédnutelná renesanční Šítkovská vodárenská věž, která proslula jako pozorovatelna, odkud komunistická státní bezpečnost monitorovala byt tehdejšího disidenta a později prvního porevolučního prezidenta Václava Havla. Věž byla postavena v 2. polovině 16. století, dnešní podobu získala po opravě z roku 1651 a svému účelu sloužila až do roku 1881. Byla obklopena mlýny a vodárnou. Na jejich místě vznikla mezi lety 1928–1930 jedinečná funkcionalistická budova Spolku výtvarných umělců Mánes (č.p. 250/1). Spolek založili společně v roce 1887 studenti Umělecko-průmyslové školy a AVU a byl skutečným středem uměleckého života několika generací. Vlastní trvalé sídlo, v němž nechybí ani výstavní prostory a restaurace s kavárnou, si spolek nechal navrhnout a postavit od předního architekta Otakara Novotného.

Vycházka po Masarykově nábřeží by nebyla úplná bez návštěvy Slovanského ostrova, známého také pod jménem Žofín, kde se nachází stejnojmenný klasicistní palác od Jindřicha Fialky z 80. let 19. století. Budova je od svého vzniku jedním z nejvýznamnějších center pražského společenského a kulturního života. Ostrov vznikl postupnými nánosy půdy za Šítkovskými mlýny a býval mnohem menší. Dnešních rozměrů nabyl až v r. 1784 při velké povodni, po níž zde byly vybudovány ochranné zdi. Poklidná atmosféra zdejšího parku láká k odpočinku. Najdete zde také výbornou zahradní restauraci, oblíbení dětské hřiště a několik půjčoven lodiček a šlapadel.

Prohlídku zakončíme v uličkách dnešní Vojtěšské čtvrti, která začíná doslova hned za rohem. Jméno získala podle kostela sv. Vojtěcha se samostatně stojící zvonicí. V tomto kostele působil jako varhaník v letech 1874-1877 významný český skladatel Antonín Dvořák, jak připomíná pamětní deska. Kousek od kostela, na rohu Pštrossovy ulice, připomíná pamětní deska založení První českého dívčího gymnázia Minerva, které sídlilo právě zde, a osobnost české spisovatelky Elišky Krásnohorské, která se o jeho vznik zasloužila.