Drobečková navigace

Národní muzeum – Lapidárium

Budova byla postavena na pražském Výstavišti v Bubenči pro Jubilejní výstavu v roce 1891. Dnes je zde k vidění expozice Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století, památky z domů zbořených v asanaci, gotické sochy Parléřovy dílny a Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí v Praze, originály sedmi sousoší z Karlova mostu, mj. Matyáš Bernard Braun: Vidění sv. Luitgardy.

Národní muzeum – Lapidárium, Výstaviště 422, Praha 7 - Holešovice, 170 00
Web: http://www.nm.cz, e-mail: lapidarium@nm.cz
tel.: +420702013372, +420724412257

Otvírací doba

květen – listopad

Středa
10.00 – 16.00
Čtvrtek
12.00 – 18.00
Pátek
12.00 – 18.00
Sobota
12.00 – 18.00
Neděle
12.00 – 18.00

Vstupné

základní

50 Kč

snížené

30 Kč

rodinné

80 Kč

Program

Historie objektu

Lapidárium Národního muzea

Lapidárium je budova s největším specializovaným souborem české, převážně kamenné plastiky od raného středověku v 11. st. až po století 19. Název lapidárium je odvozen od latinského lapis - kámen. Tento název se vžil jako označení sbírky kamenných soch a architektonických prvků ze středověku i novověku. Jde o díla již použitá, která musela být z původního místa z různých důvodů přestěhována, nebo o díla natolik poškozená, že byla nahrazena kopií a originál uschován. Lapidária jsou i v jiných městech, např. Řezně, Vídni, ve francouzském klášteře Cluny aj.

Myšlenka vzniku lapidária při Národním muzeum pochází z první třetiny 19. st. Již jeden ze zakladatelů muzea hrabě Kolovrat-Libštejnský žádal zřídit sbírku nákresů městských stavebních památek, sousoší, plastik, náhrobků aj. František Palacký pak v r. 1841 chtěl shromáždit velké a těžké pomníky s historickou tematikou.

Pavilon nazvaný Lapidárium na pražském Výstavišti postavil jako sezonní provizorium pražský architekt Antonín Wiehl pro Zemskou jubilejní výstavu 1891. Stavitelem novorenesanční budovy byl stavitel Quido Bělský. Z tehdejších exponátů zde zůstaly jen ty nejstarší - hliněné dlaždice z Vyšehradu. Základ dnešního Lapidária byl shromážděn roku 1898 při významné Výstavě architektury a inženýrství. Pro tuto výstavu byl v barokizujícím secesním stylu pavilon dostavěn a přestavěn architektem Antonínem Hrubým. K exponátům této výstavy přibývaly další, zejména z domů zbořených za asanace staré Prahy na přelomu století. Tak byla v roce 1905 otevřena pro veřejnost stálá expozice Lapidária. Zasloužil se o to především Jan Koula a Václav Fabián. Součástí expozice byl tehdy i Langweilův model Prahy, který Národní muzeum později věnovalo městu.

Po první světové válce, během níž bylo Lapidárium uzavřeno, hrozilo, že Národní muzeum bude muset budovu Lapidária uvolnit. Nakonec však došlo k její opravě a k reinstalaci sbírek a prostory Lapidária mohly být v roce 1932 opět zpřístupněny veřejnosti. Za druhé světové války byly sbírky ohroženy leteckými nálety na Prahu, a tak byly rozvezeny na bezpečnější místa. Nejrozměrnější objekty byly zasypány pískem. Po namáhavém obnovení instalace bylo Lapidárium slavnostně otevřeno pro veřejnost již potřetí v roce 1954. V roce 1967 byla budova pro havarijní stav, zejména pro zatékání vody, znovu uzavřena a opět hrozilo vystěhování sbírky. Nakonec byl v letech 1987 - 93 objekt rekonstruován a sbírka znovu instalována, aby byla v roce 1993 počtvrté slavnostně otevřena pro návštěvníky. Nejvíce se o ni zasloužili dr. Lubomír Sršeň a Jiří Fajt. Na ploše 1300 m2 v osmi sálech s historickými malovanými stropy, které pocházejí z již neexitujících staveb, je zde vystaveno přes 400 nejlepších exponátů z dvoutisícové sbírky. Je to unikátní kolekce českého kamenosochařství osmi století. Z materiálů je zastoupena především opuka, pískovec a mramor, jsou zde také díla z pálené hlíny, štuku, sádry i z bronzu. Jsou zde sloupky, okna, portály, svorníky, chrliče, konzoly, baldachýny, náhrobky, kašny, fontány, vázy a především sochy, sousoší a pomníky. V prvním sále, který je věnován románskému a gotickému období, je např. fragment nejstaršího českého monumentálního reliéfu z tympanonu z Oldříše, dětský náhrobek desáté dcery Václava II. Guty II. z kláštera sv. Anežky, sloupy z výzdoby krypty bývalé baziliky sv. Víta na Pražském hradě i naše nejstarší dochovaná prostorová skulptura - dvojice ležících lvů na podstavci z kouřimského hradiska z počátku 13. st. nebo soubor rytých gotických náhrobků opatů z Ostrova u Davle. Ve druhém sále jsou sochy, které byly v Praze na svých původních místech nahrazeny kopiemi, především postavy Karla IV., jeho syna Václava IV. a sochy českých zemských patronů Sv. Víta, Vojtěcha a Zikmunda ze Staroměstské mostecké věže. Třetí sál je věnován české renesanci a najdeme zde např. část Krocínovy kašny ze Staroměstského náměstí včetně jejího modelu. V dalším sále jsou barokní památky: k největším patří Slavatovský portál, kterým se vcházelo do slavné barokní Slavatovské zahrady na Smíchově za dnešním Jiráskovým mostem. Portál se nazýval Medvědí brána podle dvou medvědů stojících na vrcholu. Pískovcová brána je vysoká přes 9 m a široká téměř 5. Jsou zde i sousoší z Karlova mostu, např. Svatý Václav mezi anděly, Svatý Ignác z Loyoly a Svatý František Xaverský, všechny stržené povodní, zatímco Křest Krista byl poškozen při střelbě v roce 1848. Další sochy z Karlova mostu jsou od předních sochařů vrcholného baroka - Ferdinanda Maxmiliána Brokofa a od Matyáše Bernarda Brauna, jako např. Vidění sv. Luitgardy. V pátém sále jsou především torza, jako je část Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, jedno z nejlepších děl Jana Jiřího Bendla, který je i autorem jezdecké sochy sv. Václava, stojící původně ve středu Václavského náměstí, jejíž kopie je dnes umístěna na Vyšehradě. Na příkladu sochy Herkula bojujícího se lvem z domu na Novém Městě z konce 17. st. můžeme vidět tehdejší barevnost polychromovaných plastik. Hodný obdivu je také originál Wimmerovy kašny z roku 1797 od Františka Xavera Lederera, jejíž kopie dnes stojí na Uhelném trhu. V posledním sále jsou dva pomníky odstraněné z pražských prostranství v roce 1918 a ničím nenahrazené: část pomníku maršála Radeckého z Radče a jeho vojáků z Malostranského náměstí od Josefa a Emanuela Maxových a jezdecká socha císaře Františka I. od Josefa Maxe, která stávala v novogotickém pomníku s kašnou Hold českých stavů v parčíku na dnešním Smetanově nábřeží. V poslední době sem byly přesunuty čtyři pískovcové sochy světců z průčelí kostela sv. Salvátora při Klementinu (sv. Augustin, Matouš, Lukáš a Jan).

V roce 1995 v mezinárodní soutěži bylo Lapidárium zařazeno mezi deset nejkrásnějších muzejních expozic v Evropě.

 

Zobrazit historii objektu

Související objekty