Franz Kafka

Franz Kafka – čím nás tak fascinuje? Je-li to stereotypní představa bledého, osamoceného mladíka v ponurých kulisách staré Prahy, pokusme se ji nahradit skutečným Kafkou! Ten byl totiž mnohem zajímavější. Kafka byl moderním člověkem své doby. Byl vášnivým návštěvníkem pražských kin a radikálním zastáncem zdravého životního stylu, včetně vegetariánství, sportu nebo otužování. Kafka byl také člověk otevřený svému okolí. Vedle německojazyčné kultury měšťanské Prahy přelomu 19. a 20. století se zaujetím studoval tradiční východožidovskou kulturu chasidů i moderní sionistické hnutí, k němuž se hlásila řada jeho přátel. Mluvenou češtinu ovládal téměř jako rodný jazyk. Navzdory rozšířené představě pravidelně a s nadšením cestoval.

Jsou to ovšem především Kafkovy texty, které vyvolávají naši trvalou fascinaci. Kafka psal jako jiní dýchají: „Nemám žádné literární zájmy. Já se z literatury skládám. Ničím jiným nejsem a nemohu být.“ Za svůj krátký život napsal tisíce stran deníků a dopisů, které i po sto letech čteme se zatajeným dechem a s údivem nad tím, jak přesně, nekonvenčně a vtipně je jejich pisatel formuluje. Kafkova literární díla pak patří na samotný vrchol moderní literatury, do jedné kategorie s Joycovým Odysseem, Proustovým Hledáním ztraceného času nebo třeba s Dobrým vojákem Švejkem Kafkova krajana a současníka Jaroslava Haška.

Kafka vystihl obavy a nejistoty, ale i hloubku moderního člověka jako nikdo jiný. Stejně jako jsou u něj lidství a svoboda v neustálém ohrožení – pomysleme jen na román Proces nebo povídku Proměna –, nachází také jejich novou, nečekanou hodnotu: Řehoř Samsa, nevysvětlitelně proměněn v „jakýsi nestvůrný hmyz“, je i v této podobě nakonec svému lidství daleko blíž než jako spořádaný a všemi jen využívaný obchodní cestující.      

Na malém, dříve bezejmenném plácku, který se od roku 2000 jmenuje náměstí Franze Kafky a kde se sbíhají čtyři staroměstské ulice, postávají v turistické sezóně pravidelně hloučky cizinců. Listují v průvodcích, nahlížejí do mobilů a dojatě zdvihají hlavu k pamětní desce na jednom z nárožních domů, která informuje, že se v těchto místech 3. července 1883 narodil jeden z nejvlivnějších spisovatelů 20. století, jehož zná bez nadsázky celý svět.

Zpočátku tomu ovšem nic nenasvědčovalo. Franz Kafka se v dávno zbořeném domě na nároží ulic Maiselova a U Radnice narodil jako nejstarší ze šesti dětí a nadto zůstal jediným synem, který se dožil dospělosti – bratři, Georg a Heinrich zemřeli jako roční batolata. S dcerami obchodník Hermann Kafka jako s nástupkyněmi v čele svého galanterního velkoobchodu nepočítal, a do Franze proto v tomto směru vložil všechnu svou naději.

Tomu pak podřídil i synovu výchovu, kterou jsme se na základě Franzových vzpomínek naučili vnímat jako tvrdou a ráznou a která byla ve skutečnosti jen pevná a věcná. A také pragmatická – Hermann Kafka, sám dvojjazyčný, totiž rozhodl, že všechny jeho děti, a Franz tím spíše, budou mít německé vzdělání. To vnímal jako garanci úspěšného profesního života.

Franz tedy navštěvoval nejprve Německou chlapeckou školu v Masné ulici č. 16 a poté C. k. státní gymnasium s německým jazykem vyučovacím na Staroměstském náměstí. Do obou škol to měl blízko – rodina se roku 1889 přestěhovala z okraje Židovského Města do domu U Minuty, v těsném sousedství Staroměstské radnice. Po různých pražských adresách se pak pan galanterník Kafka s rodinou stěhoval ještě více než desetkrát, akční rádius jeho mobility byl však poměrně malý.

Po gymnáziu nastoupil Franz Kafka ke studiu práv na německé části pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Němčinu přirozeně pokládal za svou mateřštinu; byla to konec konců řeč jeho matky, která pocházela z německo-židovské rodiny. Česky však díky pražskému prostředí mluvil velmi dobře, úředně byl ostatně Čechem příslušným do Prahy. „Nikdy jsem mezi německým národem nežil,“ napsal v dopise jedné ze svých přítelkyň. „Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci.“

A konečně jako součást své identity vnímal také židovství, i když jeho náboženská praxe byla jen formální. Týden po narození podstoupil obřízku, měl židovské jméno Amšel, docházel na hodiny židovského náboženství a absolvoval obřad bar micva. Synagogu, dnes již zaniklou Cikánovu a později Pinkasovu, ovšem navštěvoval jen na výslovné otcovo přání, čtyřikrát do roka. To až mnohem později ho jeho židovské kořeny začaly zajímat: v dospělosti se začal učit hebrejsky, studoval chasidismus, seznámil se s myšlenkami sionismu a ke konci života dokonce zvažoval přesídlení do Palestiny.

Po úspěšném ukončení studií byl roku 1906 promován doktorem práv. Roku 1907 nastoupil do pojišťovny Assicurazioni Generali na Václavském náměstí (zklamání Hermanna Kafky si jistě dovedeme představit), ta se však jeho osudem ještě stát neměla. O rok později si našel práci v Dělnické úrazové pojišťovně pro Království české v ulici Na Poříčí, s níž pak spojil celý svůj profesní život. Byl tu zaměstnán až do roku 1922, kdy byl předčasně penzionován.

Jakkoli měl Franz Kafka své zaměstnání v úrazové pojišťovně v podstatě rád a také svými nadřízenými byl hodnocen jako spolehlivý úředník, stěžoval si trvale na to, že ho pracovní povinnosti odvádějí od psaní. Literatura se pro něj stala základní potřebou a nejvyšší hodnotou – třebaže za života vydal jen něco přes 15 povídek (z nichž nejznámější je bezesporu Proměna). Míra jeho publikování však neprozrazovala nic o tom, jak plodný je ve skutečnosti autor – většina děl, která ho proslavila, byla vydána až z jeho pozůstalosti.

Dalším faktorem, který Kafka vnímal jako ohrožení své tvůrčí literární činnosti, představovaly ženy. Tedy až na jedinou – jeho milovanou sestru Ottlu. Měl ji ze všech svých příbuzných nejraději a často u ní nacházel útočiště a klid pro své psaní – ať už to bylo v domku ve Zlaté uličce, který měla pronajatý, nebo na statku v Siřemi, kde pracovala u svého švagra. Ostatní čtyři ženy, s nimiž měl vážný vztah, u něj boj s literaturou nakonec prohrály.

První své vážné známosti Felice Bauerové poslal závratné množství dopisů, z většiny o tom, jak ho děsí manželství, které by ho odvádělo od psaní. Dvakrát se s ní zasnoubil, dvakrát zasnoubení zrušil. Jeho druhou snoubenkou byla Julie Wohryzková, dcera správce vinohradské synagogy. Model zásnuby – zrušení uplatnil Kafka i u ní. Kromě obavy o prostor pro psaní v tom hrála roli vdaná česká novinářka Milena Jesenská, a to přesto, že jejich vztah byl až na dvě osobní setkání výhradně korespondenční. Patrně největší láska Kafkova života, o 20 let mladší Dora Diamantová, by literaturu možná porazila. Tuberkulózu, na kterou Franz v jejím náruči po roční známosti 3. června 1924 zemřel, ale porazit nedokázala.

Když Franz umíral, požádal svou milenku, aby všechny jeho rukopisy, které má, spálila – a zdrcená Dora to udělala. Můžeme se jen domýšlet, o jaká díla tím světová literatura přišla. Tentýž požadavek vznesl i na vykonavatele své závěti, za něhož určil svého přítele, německého židovského spisovatele Maxe Broda. Brod však věděl o výjimečnosti Kafkova talentu, a rukopisy místo pálení zredigoval a vydal. Tím Kafkovi zajistil světovou proslulost. Např. román Proces se v anketě časopisu Le Monde o 100 nejdůležitějších knih 20. století z roku 1999 umístil na 3. místě.

Dnes je Franz Kafka legendou. Je to nejvýznamnější představitel pražské německé literatury, jeden z nejslavnějších pražských Židů a patrně nejznámější spisovatel narozený v Praze. Zájemci o tuto osobnost si mohou Kafkův odkaz připomenout na mnoha místech Prahy – v Muzeu Franze Kafky na Malé Straně, v Café Louvre nebo Café Arco, kam chodil, u Židovského muzea, kde stojí jeho pomník, či u pohyblivé Kafkovy hlavy u stanice metra Národní třída. Kamínek na jeho hrob lze po starém židovském zvyku položit na Novém židovském hřbitově na Žižkově.